Dřevěná bárka společnosti Flying Horse, která vypadá, jako by byla postavená za dob Ali Paši, poletuje na vlnách Indického oceánu jako skořápka. Kdo nedostal mořskou nemoc hned po vyplutí z tanzanského přístavu Dáresalám, má z poloviny vyhráno. Plavba se zklidňuje až po několika hodinách, kdy už je v dohledu jeden z nejznámnějších ostrovů Ungudžského souostroví – Zanzibar.
Ostrov koření, otroků a rockové hvězdy
Zanzibarské kroniky se čtou jako kapitola Pohádek tisíce a jedné noci a v cestovatelské duši vyvolávají mnoho exotických a erotických představ. Ostrov, který láká cestovatele ke svým břehům již několik století, leží na východ od afrického kontinentu a od roku 1963 je součástí Tanzanie. Někteří sem přijížděli rabovat, jiní za obchodem a mnoho lidí z celého světa zde dnes hledá idylický domov. Egypťané, Asyřané, Sumeřané, Féničané, Peršané, Indové, Číňané, ománští Arabové, Portugalci, Holanďané a Angličané – ti všichni tady dřív nebo později byli. Možná díky tomu, přestože 97 % obyvatel vyznává islám, je všude bez problémů k dostání alkohol, vepřové maso patří k vybraným pochoutkám a místní jsou těžce v pohodě. Zdejší atmosféra je mnohem uvolněnější, tolerantnější a přátelštější než na pevnině. Největší rozvoj zaznamenal Zanzibar v 19. století, kdy byl největším vývozcem hřebíčku na světě, ale i překladištěm otroků přivážených z oblasti afrického jezera Tanganika (nelegálně se zde obchodovalo s otroky ještě na začátku 20. století). V roce 1946 se zde narodila hudební legenda Freddie Mercury. Navíc ostrov zatím není ještě tolik turisticky „profláknutý“ jako například Kanáry, Madeira nebo Seychely. Gigantické hotely zde nestojí, ubytování je možné „jen“ v jednoduchých, ale příjemných bungalovech. Téměř celý rok je zde stálé počasí, teplota vzduchu kolem 30 °C a s vodou jen o chlup chladnější. Celoročně tu svítí sluníčko sedm až osm hodin denně.
Město z korálů
Žije zde asi sto tisíc obyvatel, jmenuje se Zanzibar a je hlavním městem ostrova. V Lonely Planet se o něm píše jako o kamenném městě“. S tím ale nemá nic společného, protože na stavbu zdejších domů použili Arabové v 18. století vylámané a opracované zbytky korálových útesů. Ten snadno podléhá povětrnosti a navíc veškerá kanalizace z domů je vyvedena přímo do uliček mezi nimi. Takže si asi dokážete představit, jak zdejší domy vypadají a místní uličky „voní“, také je potřeba si dávat pozor, kam šlapete. Lze tu bloudit hodiny labyrintem uliček, počítat ornamenty, masivní dřevěná vrata a obdivovat architektonické skvosty. Je to něco podobného jako Benátky, ale bez kanálů. Ztratit se zde rozhodně nemůžete, protože dřív nebo později skončíte na nábřeží nebo na ulici Creek. Zde stojí proslavený „Dům divů“, což je sultánský palác, a když ho neuvidíte, nic se nestane. Čtyřpatrový dům s verandami na všech stranách, rovná střecha, žádné výzdoby na fasádě. Pro místní je to ale něco, protože se jedná o nejvyšší stavbu na ostrově. Podobné je to i s pevností postavenou Portugalci, kde kromě pár zbytků opevnění a střílen není pro Evropana nic k vidění. Dále je zde kostel pojmenovaný po skotském cestovateli Livingstonovi, betonové sídliště socialistického typu z časů revolučního tápání Tanzanie a tím veškeré architektonické památky ostrova končí.
Prales Jozani
„Na každém kroku vás zde může přepadnout levhart a smrtelně jedovatí hadi číhají na každém stromu,“ říká místní průvodce a řidič terénní toyoty Geri. Přestože napínám zrak jak mohu, žádného levharta (poslední byl zastřelen na ostrově více jak před dvaceti lety) ani hada (toho zde velmi těžko najdete, protože jsou oblíbenou potravou místních obyvatel) jsem nespatřil. Navíc zdejší prales je už dávno vykácený a původní tropickou vegetaci zde můžete spatřit pouze na ploše srovnatelné s rozlohou našich městských parků. Nejinak je tomu i v největším národním parku na ostrově, který je na stromy velmi chudý, ale žije zde velmi vzácná endemická guaréza s červenohnědým „kabátem“. Spatřit je není vůbec žádný problém, protože opice jsou natolik drzé, že spíš máte problém, jak se jich zbavit. Obdobná situace čeká i turisty, kteří chtějí na vlastní oči spatřit plantáže hřebíčku, muškátu, vanilky, skořice atd. Skutečnost je taková, že koření se zde téměř již nepěstuje a malá políčka o rozměru pár metrů slouží pouze jako turistická atrakce.
Obří želvy
Na Zanzibaru je odložili jako přebytečný náklad roku 1900 námořníci, které s sebou vezli jako živé „konzervy“. Dnes jsou všechny převezeny na malý ostrůvek Changu ležící na dohled od Zanzibaru. Je jich něco přes dvě stovky a za mírný poplatek si je můžete vyfotit, krmit je, ale nesmí se na nich jezdit. A protože zakázané ovoce nejvíc chutná, samozřejmě jsem to zkusil. Sedl jsem na želvu, a než mne stačil kamarád vyfotit, tak se rozběhla bez ohledu na to, že na krunýři měla přes 80 kg.
Super potápění
Stačí si nasadit brýle a skousnout náustek šnorchlu a můžete objevovat podvodní svět korálových útesů, které mohou soutěžit s těmi australskými. Zatímco na jihu ostrova je to spíš o plavání s delfíny, na severu je možné si půjčit i potápěčské nářadíčko, pronajmout loďku a zajet se potápět k obrovské korálové bariéře. Žralok šedý a modrý zde není žádnou vzácností, ale díky dostatku jiné potravy se zatím nestalo, že by někdy napadl člověka. Kdo nezažije dobrodružství pod hladinou korálového moře v okolí Zanzibaru, jako by ostrov neviděl, protože právě v tom spočívá kouzlo ostrova právem přezdívaného jako jeden z posledních rájů na zemi.
Autor: Jan Blažíček – časopis Cestopisy.
