Dvoumilionové olympijské město Sapporo leží na jihu nejsevernějšího japonského ostrova Hokkaido, a to ve stejné zeměpisné šířce jako Vladivostok. Rovinatý charakter města umocňuje téměř americká architektura s pravoúhlými pravidelnými ulicemi s pěti- až osmiposchoďovou zástavbou. Jen ojediněle jsou ve městě budovy vyšší a dominantu tvoří železná napodobenina Eiffelovy věže vysoká 145 metrů, z které je krásný výhled na blízké hory. Konaly se v nich soutěže zimní olympiády v roce 1972.
Příjemně nás překvapilo ubytování v hotelu zařízeném v japonském stylu – se sezením, spaním i stolováním na zemi. Nejvíc nás však samozřejmě zajímalo zimní město a jeho okolí, kde se měly konat závody na 50 km. Počasí v Sapporu bylo opravdu zimní. Přes den převládalo polojasno a bezvětří, s teplotami slabě pod nulou a občasným sněžením. V noci teploty klesaly k mínus deseti. Vysoká sněhová pokrývka, která i ve městě dosahovala téměř půl metru, zřejmě podnítila vznik dlouholeté zimní tradice ve městě – sněhového festivalu, který se tu konal již 59x!
Sněhový festival spotřebuje tuny sněhu
Festival, jenž je přehlídkou jednotlivců i kolektivů modelujících různé sochy ze sněhu a ledu, přitahuje každý rok turisty z celého světa. Příprava festivalu a hlavně obrovských sněhových a ledových soch začíná už s prvními lednovými dny. Při stavbě pomáhá i armáda, na sochy je třeba navozit stovky tun sněhu. Sníh se naváží do až 10 metrů vysokého bednění, kde se zhutňuje a na přední straně se potom postupně z lešení modelují navržené sochařské výtvory. Výstava soch je v centrálním parku ODORI, dlouhém téměř kilometr a širokém asi 50 metrů.
Ledová a sněhová díla je třeba každý den opravovat a vylepšovat.
Během denní i večerní prohlídky je vidět, jak se jednotliví sochaři starají o svá díla. Každý den opravují a vylepšují malé detaily a nebo vytvářejí nové části. Krásné sněhové a ledové výtvory jsou večer oživené měnícími se barvami reflektorů. V popředí některých soch jsou pódia, na kterých i v mrazivém počasí tančí lehce oblečené mažoretky a vyhrávají různé hudební skupiny. K tomu patří samozřejmě bohaté občerstvení v mnohých stáncích a restauracích, přičemž domácím ani turistům nevadí, že se sedí venku na mraze.
K jídlu chutná výborné pivo „Sapporo“, prodává se i zmrzlina nebo rybí speciality. Ve stáncích je možné koupit horké saké – japonský národní nápoj, který tělo příjemně zahřeje. Někteří podnikavci si postavili dokonce kompletní prodejní stánky z ledových kvádrů, vyzdobených v ledu zamrzlými rybami nebo jinými mořskými živočichy.
Nechybí ani ledová tribuna, na které si může každý nahlas říci, co chce. Někteří z nás si to zkusili a od plic jsme si na ulici zařečnili a zanadávali s přesvědčením, že nám stejně nikdo nerozumí. Ale stále platí, že svět je malý: po chvilce k nám přišel mladý manželský pár ze Slovenska, který nás uslyšel. Manželé už tu žijí přes rok a mladá paní se ráda podělila o své zkušenosti ze života v Japonsku. Co nás nejvíce překvapilo – že tu stále platí určitá nadřazenost manžela nad manželkou. Podle slov naší přítelkyně zdejší muži žijí jenom prací a chodí domů pozdě, málo se věnují manželce, která je pro ně důležitá jen kvůli péči o děti, praní a žehlení prádla. Proto si po odchodu do důchodu často nemají manželé co říci a většinou manželky páchají sebevraždy. Vysoká je i rozvodovost.
V olympijské stopě
Pro nás běžce je však důležitější prostředí, terén a tratě, kde se bude odehrávat maratónský běh na lyžích. Odjíždíme proto na kraj města do obrovské a překrásné multifunkční haly, která svým tvarem připomíná tělo velryby. Probíhá tady registrace závodníků, prodává se tu lyžařská výstroj a je možné zatrénovat si zde na připravených běžeckých tratích.
Krajina na kraji města je zvlněná, s velkými loukami, které končí v začínajících lesích a kopcích nad městem. Trať závodu vede většinou po olympijských běžeckých tratích v lesích, okolo řek a potoků a po lesních cestách. Je skutečně náročná s velkými a prudkými převýšeními a strmými sjezdy.
Více než 2000 závodníků se vydává na trať ve vzorně upravené stopě. Zdejší les se od toho našeho zimního liší i tím, že tu ze sněhu vykukují stálozelené keříky připomínající bambus. Jinak převládají listnaté stromy občas zpestřené borovicemi a nebo červenými smrky.
Po několika kilometrech se dostáváme hluboko do hor a z vyvýšených míst jsou pěkné výhledy na kopce vysoké přes 1600 metrů. V dálce na východě je vidět bíle zasněžené dvoutisícovky. Řekl jsem si, že mi na nějaké té minutě času nezáleží, a fotím i během závodu, dokonce i při dlouhých krásných sjezdech.
O tom, že trať byla náročná, svědčí i množství pádů na trati při strmých klesáních. Při jednom takovém pádu utrpěla vážné zranění kolena členka naší výpravy Ivka, ale navzdory bolesti dojela až do cíle. Tam nás čekala krásná „zlatá“ medaile s diplomem, teplá náruč mé manželky, kamarádi a radostný pocit, že už to máme za sebou. Dobrý pocit umocňoval pohled na velkoplošnou obrazovku, přenášející záběry z tratě. Ještě půl hodiny po mém příjezdu jsem na ní uviděl dobíhat o deset let mladšího kolegu…
Autor: Marcel Králik – časopis Cestopisy.
