Najde tam exponáty z četných polárních expedic a polárních dějin. Samozřejmě převažuje především ruské polárnictví – Barents, Papanin a podobní. Za rok projde muzeem přes sto tisíc lidí. Na druhé straně ale je třeba říct, že velkou část z nich jsou školní výpravy.
Rusko bylo vždy „polární velmocí“. Jaká je dnešní situace?
Máme za sebou velmi obtížné období. Politické změny v 90. létech u nás rozrušily před tím dlouho fungující struktury, které měly na starosti organizaci vědeckých výzkumů. Dnes je situace trochu nadějnější a i náš prezident Alexandr Medveděv se v jednom z posledních rozhovorů vyjádřil, že je třeba, aby se Rusko zase otočilo tváři k Arktidě. Do konce roku 2009 chceme dát dohromady strategii programu Ruska v Arktidě. Nejde jen o práci na pólu, ale především o výzkumy v celé oblasti Arktidy. Myslím tím spolupráci všech států v oblasti arktického šelfu. Je tu snaha naši situaci zlepšit. Doteď jsme pracovali tak na 10 procentech výkonu a i teď to zatím není nejlepší.
A ruská přítomnost v Antarktidě?
To je místo, kde jsme v minulosti v první řadě museli být z hlediska politických zájmů. Dnes je situace taková, že některé naše velké celoroční stanice tam postupně přejdou na režim sezónních stanic a hovořit o zvětšení naší přítomnosti a představovat si, že by to mohlo být tak grandiózní jako v 80. letech, je mimo naše možnosti.
Čím právě vás zlákaly polární oblasti?
Zajímám se o vše, ale tohle je moje práce. Už víc než 35 let mám nádhernou polární stáž, ale že bych musel být jen a jen v zimě, tak to ne… Jak já se rád koupu v teplém moři, jak u něj rád odpočívám…
Máte při přípravě na expedici nějaký speciální „polárnický styl“?
Rozhodně ne. Nic takového neprovozuji. A jestli mám mluvit vážně, tak život v Rusku je každodenní trénink. Vlastně si na sever vyrážím odpočinout. Tam jsou mezilidské vztahy úplně jasné. Přiznám ovšem, že tohle není typické pro všechny. Většina těch, co tam přicházejí, trénink potřebují. Jde o psychiku. Připravit se na to, že budu muset snášet chlad a námahu. Já už za ty roky dobře vím, co se bude dít. Stačí mi pak 2–5 dnů na expedici, abych se zorientoval, a pak už vše jde jako normálně.
Poznal jste mnoho polárníků, dobrodruhů, vědců – mají nějakou společnou vlastnost?
Práci, kterou dělají. Je součást jejich bytosti a je na nich vidět, že dokáží plně žít jen tady. Druhé místo k životu pro ně neexistuje.
S čím člověk v extrémních podmínkách nejvíce bojuje – se strachem, s osamělostí, s jednotvárností krajiny?
Je to různé. Jsou expedice, kde jsou lidi sami. Jednotlivec zde, to je ale opravdu extrém.
Většinou se chodí ve skupině, a tak samota není hlavní problém. Nejtěžší je zde pro většinu přítomných neustálý chlad. Když se na to připravíte na profesionální úrovni, oblečení a podobně, tak se dá překonat.
Jak se změnilo za řekněme posledních 20 let cestování k severnímu pólu? Nejde dnes už spíš o peníze než o výkon?
V prvé řadě narostly počty turistů. Tahle oblast nabobtnala a zmenšila se část vědecká. V 70. a 80. letech v Arktidě nebyli lidé, kteří by tam jeli jen tak, pro radost. Tehdy to byly hlavně vědecké instituce, vědecké organizace, … Teď se jejich vliv zmenšil na úkor turistiky.
A není to o penězích. To je špatně rozpoznávací znamení. Turistika, která se zde rozvíjí, zároveň pomáhá financovat vědu, protože ta dostává ze státních prostředků méně peněz. Už nepokryjí náklady na vědeckou práci jako kdysi.
Stanice Barneo, to je čistě komerční projekt – peníze, které se zde dostanou, se používají k realizaci turistických programů… Je to jediná možnost, jak dát lidem příležitost pobývat v těchto oblastech. Jedná se o velmi specifický druh turistiky, který nemůžete provozovat jen tak. Nejde o obyčejný hotel, je k tomu třeba profesionální tým. Jste v prostředí, kde je všechno na tenké hraně, která dělí risk od úspěchu. Vy musíte zajistit, aby to bylo bezpečné. Což je v tamních podmínkách velmi náročné.
Kterému z pólů dáváte přednost?
Byl jsem tam i tam a jestli můžeme hovořit z hlediska cestování… tak bych doporučil severní pól. To je větší výzva.
Zajímavé, většina z těch, s kterými jsem si povídal, vyzdvihovala jižní pól.
Ano, protože je více civilizovaný a cesta k jižnímu pólu je technicky jednodušší.
Cestou na jih jdete po pevném ledu. Cesta na sever, to je adrenalin, nikdy nevíte, kdy se propadnete, a propadnete se pokaždé, na každé cestě… Přijdete na severní pól a tam nic, je jenom váš. Dojdete na jižní pól a vítají vás Američani: „Jak se máte, jaká byla cesta?“
Za zády máte vědeckou stanici Amundsen-Scott, přistávají tu letadla…
Co se týče výzkumů, jak jsou v těchto oblastech patrné klimatické změny?
Zatím nemají vliv na činnost, kterou zde provádíme. Rozloha ledu se trochu zmenšila, ale já předpokládám, že je to omezený časový jev. Je těžké pozorovat změny pouhým okem, bez přístrojů. Před dvaceti lety tu byly teploty –35 až –40 stupňů a teď jsou tak –30, –35.
Umíte si představit, že jednou přestanete, že některá z výprav bude skutečně poslední?
Jestli mi to jednou zdraví nedovolí? Tak o tom jsem opravdu nepřemýšlel. Udržuji se v dobré formě a uvidím, co z toho bude. Zatím je všechno, jak má být – lidé, technika, led. A mně se nechce končit. Není důvod.
To už trochu vypadá jako závislost.
Ale to je závislost. Jsem závislák na jehle, která se jmenuje severní pól.
Viktor Iljič Bojarský
V současnosti patří mezi nejznámější ruské polárníky. Narodil se 16. září 1950 ve městě Rybinsk v Jaroslavské oblasti. V roce 1973 ukončil Leningradský elektrotechnický institut V. I. Uljanova (Lenina), obor „radioelektronická zařízení“.
Od roku 1973 do roku 1987 pracoval jako glaciolog v sovětských expedicích. V r. 1988 jako člen mezinárodní expedice přešel Grónsko z jihu na sever. Byl jedním z členů mezinárodní expedice „Transantarktika“ (1989–90). Expedici se poprvé v historii podařilo přejít na lyžích a se psy přes jižní pól a celou Antarktidu, celkovou trasu o délce 6 500 km ušli polárníci za 7 měsíců. V roce 1995 spolu s Američanem Stigerem organizoval a účastnil se expedice „Dvojitý pól – 95“ od břehů Severní země přes severní pól do Kanady. V období 1997–2004 vedl na severní pól více než 15 lyžařských expedic.
Dnes šéfuje ruské sezónní polární stanici Barneo, která zajišťuje veškerý servis pro zájemce o pochod k severnímu pólu. Od roku 1993 do roku 2008 se přes stanici Barneo dostalo na severní pól i 9 Čechů. Jeho jméno najdeme i v Guinessově knize rekordů, je nejčastějším návštěvníkem nejsevernějšího místa planety. Zatím tam byl na lyžích třiatřicetkrát. Je ředitelem Státního muzea Arktidy a Antarktidy v Petrohradě.
Autor: Kařel Řepa – časopis Cestopisy.
