Vysoké a kolmé vápencové stěny v blízkosti mořského pobřeží zapříčinily, že se NP Paklenica stal především horolezci vyhledávaným terénem. Národní park Paklenica však není magnetem pouze po horolezce. Kaňon Paklenica zůstává lákavý i pro turisty, kteří chtějí podniknout jednodenní výlet, a zpestřit si tak pobyt u moře, či několikadenní horský přechod. Paklenica se rozkládá na ploše 96 km² od jadranského pobřeží až k samotné nejvyšší hoře Velebitu, nesoucí název Vaganski Vrh a tyčící se do výšky 1758 metrů. Oblast byla vyhlášena národním parkem v roce 1949. Jugoslávský komunistický vůdce J. B. Tito nechal na přelomu 40. a 50. let po roztržce se Stalinem a z obavy z jeho reakce v tomto kaňonu do mohutných skalních hradeb vyhloubit tajné systémy chodeb a místností, které mu měly sloužit jako úkryt v případě nouze. V současnosti se brána do rezervace nalézá ve městečku Starigrad-Paklenica.
Z ptačí perspektivy
Dominantou Paklenice je vrchol Anića Kuk. Jedná se o jeden z největších skalních bloků v oblasti a zároveň jednu z nejvyšších jednolitých horolezeckých stěn na světě. Kolmá část severozápadní stěny je vysoká 400 metrů a nabízí tak možnosti adrenalinového lezení různě náročnými jištěnými cestami. Anića Kuk je však ideálním cílem jednodenního výletu i pro pěší turisty. Na vrchol, jenž dosahuje nadmořské výšky 712 metrů, vede z její jihovýchodní strany značená turistická stezka. Vzhledem k tomu, že se základna Anići Kuk nachází v přibližně 100 metrech nad mořem, výstup nahoru s převýšením přes 600 je vcelku náročný. Námaha je poté odměněna překrásným výhledem na celý kaňon Paklenice, místy dosahující téměř kilometrové hloubky, na ostrovy jadranského pobřeží a průlivy mezi nimi či rovinaté okolí Zadaru.
Poskok
Stezka vedoucí na vrchol Anići Kuk se od hlavní stezky procházející celým kaňonem odděluje asi tři kilometry za branou parku. Na dobře označeném místě po kamenech přeskakujeme říčku a ihned za ní začínáme prudce stoupat stezkou vedoucí bujnou vegetací. Hlavou nám stále poletují myšlenky na poskoka. Ne, to není žádný náš nosič batohů. To je pouze místní název pro nejjedovatějšího hada Evropy – zmiji růžkatou, která je v této oblasti hojná. Její uštknutí může být smrtelné, obzvláště když je člověk uštknut do hlavy či krku. Poskok rád tráví horké letní dny zavěšen za ocas na větvi stromu, a pokud by se člověk nevědomky příliš přiblížil, mohl by ze strachu zaútočit. Podobná setkání se stávají, avšak velmi zřídka. Zmije růžkatá se řadí mezi chráněné a vzácné hady a její hřbet zdobí překrásné kosočtverečné ornamenty.
Z hustého lesa se dostáváme do oblasti řidší a nižší vegetace plné trnů a ostnů a začínají se nám otevírat výhledy na majestátní hlavní hřeben Velebitu a kaňon Paklenice. V závěrečné části výstupu se stezka mění na pouhou značenou trasu a stoupá vzhůru po velmi ostrých vápencových skalách. Při každém kroku se musíme přidržovat rukama. Když v jedné ze skalních štěrbin, které bychom se pravděpodobně přidrželi, nacházíme mladého jedince oné zmije růžkaté, zjišťujeme, že opatrnosti opravdu není nazbyt. Malé zaváhání by mohlo skončit uštknutím nebo leknutím a pádem na ostré skály. Poslední část před samotným vrcholem je vzhledem k těmto podmínkám náročná a do jisté míry i nebezpečná.
Na vrcholu
Na vrcholu vychutnáváme daleké výhledy – jako na dlani máme Velebitski kanal a za ním ostrov Pag, město Zadar s blízkými ostrovy Ugljan a Dugi otok.
Stezka, kterou jsme přišli, je bohužel jedinou relativně schůdnou možností, jak se na vrchol Anići Kuk dostat, nepočítáme-li horolezecké trasy. Nezbývá nám tedy nic jiného než úsek přes skály slézat dolů s ještě větší opatrností. Pukliny mezi erodovanými a špičatými skálami jsou až metr a půl hluboké a pád do nich by znamenal přinejmenším ošklivé poranění nohy. Stezka nás dovádí zpět mezi bujně rostoucí vegetaci, kde na poslední chvíli přímo vedle stezky spatřujeme překrásného jedince zmije růžkaté. Nevypadá vůbec vystrašeně, je si patrně vědoma svého potenciálu. Využívám vzácného momentu k fotografování.
Autor: Michal Vačkář – časopis Cestopisy.
