Oblast údolí Khumbu (v překladu „Skryté údolí“) patří mezi nejvíce navštěvovaná místa v celém Nepálu. Údolí ukrývá nejen nejvyšší horu světa Mt. Everest (nepálsky Sagarmatha – „Hlava v oblacích“), ale i spoustu dalších horských velikánů. Proto byla oblast vyhlášena v roce 1976 za Národní park Sagarmatha a v roce 1979 zapsána na listinu UNESCO. Objev nejvyšší hory celé planety, a s tím spojený příliv horolezeckých expedic a turistů, přinesl změny v životě tamějších obyvatel, ale z pohostinství a přívětivosti Šerpů se nic neztratilo.
Podél jačích bobků do Namche Bazaru
Všechny trasy začínají v městečku Lukle (2850 m n. m.), kam se dá buď jednoduše doletět z Káthmándú za jednu hodinu, nebo dojít z městečka Jiri asi za jeden týden po úzké pěšině. Žádné motorové vozidlo se sem nedostane. Veškeré zásobování oblasti od Lukly výše provozují placení nosiči.
My jsme jednoznačně z časových důvodů zvolili leteckou cestu. Po příletu se na nás vysoké bělochy sesypala hromada malých snědých mužíčků s nabídkami na přespání v místních ubytovnách („lodgích“) a na nošení našich dvou dvacetikilových batohů včetně průvodců. S unaveným úsměvem jsme je odmítali a vydali jsme se sami do centra celé oblasti, do městečka Namche Bazar (3450 m n. m.), vzdáleného dva dny cesty. I když zde nefunguje žádné jiné turistické značení kromě jačích bobků, širokou prošlapanou cestu lemovanou vesnicemi, lodgemi a restauracemi nelze minout. Navíc se dají koupit kvalitní mapy celé oblasti.
Čiperní mužíci s mnohem těžšími náklady, než jsme měli na zádech my, nás ve svých prošlapaných pantoflích předbíhali, zatímco my jsme si to funěli šnečím tempem kolem řeky Dudh Koshi. Přeci jenom se na nás projevovala únava z přeletu i nadmořská výška, i když jinými příznaky výškové nemoci než bolestmi hlavy jsme za celou dobu netrpěli. Počasí před monzuny v první půlce května si s námi den co den pohrávalo. Ranní sluníčko a modrou oblohu do oběda pravidelně vystřídaly bílé mraky, v odpoledních hodinách pršelo nebo ve vyšších polohách sněžilo. První den jsme se před lijákem ukryli v Yak&Yeti lodgi ve vesničce Bemkar. Zde jsme pochopili výhodu návštěvy této oblasti mimo hlavní turistickou sezonu, byli jsme tam jediní hosté. Příjemně nás překvapily čisté pokojíky pro dva lidi, nadchla nás nabídka na jídelníčku založená na jednoduchých pokrmech ze základních potravin a čaj servírovaný po litrových termoskách. Na místní specialitu, steak z jaka, jsme si troufli až později, ale chutnal nám jako hodně tuhá stará kráva. Oblíbili jsme si národní jídlo dhalbat (osolená rýže, opečené brambory se zeleninou a čočková polévka), kterého si může host přidávat, kolikrát chce.
Z formalit se pouze platí ve vesnici Monjo nebo před Namche Bazarem jednorázové vstupné do celé oblasti Národního parku Sagarmatha. Namche Bazar ukrytý na prudkém svahu, kdy rozdíl mezi nejvýše a nejníže položeným domkem je 300 výškových metrů, je posledním větším městem. Jedná se o barevnou změť lodgí, hlavní třída je lemovaná obchody, pekárnami, internetovými kavárnami, nechybí tu ani škola či nemocnice. Je to křižovatka všech dalších cest, ideální odpočinkové a aklimatizační místo.
Kolem „Matčina náhrdelníku“
Z nabídky nejrůznějších možných treků jsme si zvolili technicky nenáročný přechod sedla Cho (5330 m n. m.) s vyhlídkami na všechny nejkrásnější a nejznámější zaledněné vrcholy vypínající se do nebes. Při výstupu jsme striktně dodržovali pravidla aklimatizace a každý den spali pouze o pět set výškových metrů výše než den předchozí.
Jak už to ale ve vysokých horách bývá, denní skutečné převýšení bylo nejméně dvakrát vyšší tím, jak se cesta neustále kroutila po svazích nahoru a dolů. Výhodou námi zvolené trasy byl dostatek vesnic s lodgemi s možnostmi přespání i stravy. Celý okruh zpět do Namche Bazaru nám trval šest dní, trasu je možno prodloužit o čtyři dni odbočkami s výstupy na vrcholy Kala Pattar (5554 m n. m.) a Gokyo (5340 m n. m.). Kulturním a náboženským místem celé oblasti je buddhistický klášter Tengboche (Thyangboche), den cesty z Namche Bazaru. I když historická hodnota kláštera není velká (v roce 1989 klášter celý vyhořel, a byl proto postaven znovu), dýchá celé návrší magickou energií a mnichové vřele vítají všechny návštěvníky. Ohromující jsou výhledy na hřeben Kongde Ri (5878 až 6187 m n. m.) tyčící se nad Namche Bazarem, špičaté, málo probádané štíty Kantega – „Sedlo koně“ (6685 m n. m.) a Thamserku – „Zlaté dveře“ (6608 m n. m.). Pohled na Mt. Everest (8848 m n. m.) s Lhotse (8501 m n. m.) nám s výjimkou jasné noci zůstal bohužel skrytý v mracích, zato „Matčin náhrdelník“ – Ama Dablam s perlovým třpytícím se ledovcem (6856 m n. m.), jeden z nejvíce obdivovaných vrcholů celého Himálaje, jsme mohli následující dva dny obdivovat ze všech stran.
Bažiny, sníh a led
Nejstarším klášterem v údolí Khumbu z roku 1667 je malý, skoro zapomenutý dřevěný komplex ve vesnici Pangboche. Poslední celoročně obývanou vesnicí na trase je Pheriche (4280 m n. m.), naše další nocležiště na nehostinném místě v širokém kamenném korytě jarní sněhové řeky. Poslední vegetace kvetoucích rododendronů a nízkých jehličnatých stromků jsme opustili u hranice 4000 m n. m. a dál nás provázely již jenom kameny, podmáčené bažiny, sníh a led. Cesta se většinou nenápadně kroutila nahoru, místy již byla méně zřetelná, alespoň jsme mohli využít náš kompas i výškoměr. Vyšší nadmořskou výšku vnímalo hlavně naše tělo, častěji jsme se zadýchávali. Také počasí nám moc nepřálo, sníh se na nás sypal a místo Dzongla (4850 m n. m.), které tvoří pouze dvě lodge a letní pastviny pro jaky, jsme ve špatné viditelnosti našli velmi obtížně. Plni obav o počasí jsme vyhlíželi další den, ale v šest hodin ráno se na nás smálo slunko ze svého balkonu na obloze. Známý průsmyk sem přivábil více lidí i s nepálskými průvodci, takže jsme měli zasněženou pěšinu pěkně prošlápnutou. Kochali jsme se překrásnými výhledy na známý Ama Dablam, obešli jsme dokola vrcholy Cholatse (6440 m n. m.), Západní a Východní Lobuche (6100 m n. m.). Poslední část cesty vedla po ledovci bez trhlin, ani mačky jsme nenazouvali. V průsmyku nás tradičně přivítala spousta barevných buddhistických fáborků. Horší část cesty ale teprve měla nastat. Sklon terénu při sestupu z průsmyku byl velmi prudký, vlhký sníh klouzal a navíc se nám cesta v dolní části údolí v himálajských blatech ztrácela. Kouzelným baráčkem se dvěma pohádkovými bytostmi se pro nás stala malá dřevěná lodge v osadě Na (4440 m n. m.). Objevila se před námi znenadání v době největší nouze, když jsme byli unavení, hladoví a začalo se stmívat. Pohostinství starých manželů na nás udělalo velký dojem. Pochlubili se nám také svým synem, který již zdolal Mt. Everest několikrát – jako nosič a průvodce horolezeckých zahraničních výprav. Za vydělané peníze postavil svým stařičkým rodičům střechu nad hlavou.
Konec i začátek
Zpět do Namche Bazaru jsme to za dva dny doslova skoro doběhli, dobrá aklimatizace již byla hodně znát. S radostí jsme upřeli zrak nejen na kvetoucí rododendrony, ale i na vrchol Taboche (6367 m n. m.) z druhé strany. V posledním průsmyku Mong se na nás z mraků opět usmívaly Kantega i Thamserku a my se těšili na odpočinek po namáhavém výstupu ve známé lodgi v Namche Bazaru a na další výstupy v Nepálu.
Autor: Martina Křenová – časopis Cestopisy.
