Dopravní prostředek pro Aladina, „mech“ pro skvostné nožky harémových dam, modlitební podložka. To všechno představuje koberec, přesněji řečeno turecký, ručně tkaný koberec, nejcennější majetek mnohých tureckých rodin.
V Turecku na koberce narazíte na každém rohu, ale jen mizivé procento z nich je ručně tkaných. Poznáte to téměř okamžitě. Koberec, který je tkaný, má ze své rubové strany viditelnou uzlíčkovou strukturu, jež přesně kopíruje jeho lícový vzor. A navíc, můžete se snažit tahat sebevíc za jednotlivé vlasy koberce, ale nikdy je nevytáhnete, ty strojové vytáhnete naopak velmi snadno. Popotahováním za vlasy koberce totiž utahujete uzlík, který koberec tvoří a díky kterému jsou turecké koberce natolik výjimečné a rozdílné od ostatních. Uzlík, kterým jsou vázány „obyčejné peršany“, je totiž jednoduchý, kdežto turecký „gordický uzlík“ je dvojitý, o to složitější.
Šest set uzlíků na centimetru
Koberce mohou být vlněné, hedvábné, nebo mohou být kombinací obou vláken. Vlny z ovcí, hedvábí z bourců morušových. Je k neuvěření, že z jedné kukly bource lze získat čtyři kilometry hedvábného vlákna. Následuje barvení, samozřejmě přírodními barvami. Mezi jedinečné barvy patří jednak modré indigo, na které má každý výrobce tajný recept, jednak tabák. Vlákna barvená tabákem jsou zprvu hnědá, ale sušením koberců na slunci získají vlákna obarvená v tabáku charakteristický medově zlatý nádech.
Následuje tkaní koberce. Fascinující podívaná na ženy s neuvěřitelně hbitými prsty, které podle vzoru tkají pestrý koberec. Bavlněné jdou snadno, vlna se po upletení uzlíku jednoduše utrhne a pokračuje se dál. I osnova, do které se plete, je snadno přehledná. Hedvábné koberce jsou obtížnější. Vlákno nelze utrhnout, musí se uříznout nožem a stačí jen jeden nepřesný řez do pevně napnuté osnovy a koberec je zničený, v práci se nedá pokračovat. Také uzlíky jsou stále menší, ženy potřebují lupu, aby na svoji práci viděly. Nad pletením můžou strávit pouze hodinu či dvě denně. Pak bolí oči i ruce. Na nejjemnějším tureckém hedvábném koberci, který má 625 uzlíků na centimetru čtverečním, mohla autorka pracovat pouze půl hodiny denně.
Každý koberec má chybu
Každý koberec je jedinečný díky svému původu. Tkaní koberců je tradičním tureckým řemeslem, které se dědí z generace na generaci, v každé oblasti jsou jiné barvy koberců i vzory. Znalec pozná oblast, odkud koberec pochází, jen pohledem na ornamentální zobrazení. Ať je však vyobrazení jakékoliv, nikdy nesmí znázorňovat osobu ani zvíře, to je v islámu zakázané. Stejně tak není jediný ručně tkaný koberec bezchybný, každá tkadlena musí udělat jednu chybu, protože jenom Alláh je dokonalý a koberec se nemůže stavět na jeho úroveň.
Nejjednodušší koberce z nejchudších horských oblastí jsou vlněné, s jednoduchými vzory. Vyšší třídu pak tvoří koberce, ve kterých je užito vlny i hedvábí. Zde se již vyskytují učiněné skvosty, především v takzvané „královské vazbě“ hereke, kde je relativně vysoký počet uzlíků na centimetru čtverečním. Nic si však nezadá s těmi nejdražšími a nejkrásnějšími hedvábnými koberci. Ceněné jsou především pro jemné vzory a výjimečné vlastnosti hedvábí. To nehoří, nechytá se na něj prach, jednoduše řečeno, hedvábné koberce jsou s trochou nadsázky věčné.
Jak krást kočkou?
Bohatství tureckých rodin se neměří na peníze, ale na koberce. Ty se vrství v obytných místnostech, jen aby rodina ukázala svoje bohatství. I ty nejchudší rodiny se snaží nějaký ten koberec získat, aby pozdvihly svoji prestiž. A samozřejmě se vždy nejedná o legální cestu. A jak se takový velký turecký koberec krade? Celkem jednoduše. Koberce se čas od času musí vyprat a pak se suší, třeba na balkonech nebo v oknech. No a zloději to vyřešili tak, že na svou výpravu berou pomocníka – kočku na provázku. Hodí ji do vzduchu a ta se díky pudu sebezáchovy snaží při pádu něčeho zachytit, třeba koberce. No a není pak nic jednoduššího než následně stáhnout kočku i s kobercem dolů a spokojeně odkráčet i s nově nabytým bohatstvím.
Autor: Jana Poledniková – časopis Cestopisy.
