Skvostná stavba z bílého mramoru, dokonale symetrická, s krásnou kopulí a čtyřmi minarety. To je Tádž Mahal. Jeho krása zastiňuje i čajovníkové plantáže pod Himálajem nebo skvostné paláce Radžastánu. Ačkoliv vypadá jako palác pro císaře, pravda je jinde. Stavba slouží jako monumentální hrobka, za jejíž vznik vděčíme lásce.
V roce 1631 zemřela při porodu svého čtrnáctého dítěte druhá manželka Mogulského panovníka Šáhdžahán I., muslimská perská princezna Mumtaz Mahal, která svého muže provázela na vojenském tažení. Panovník byl velmi zarmoucen smrtí své ženy, a tak se jí rozhodl postavit pomník tak dokonalý, aby alespoň z části dosahoval velikosti lásky k ní. A tak v roce 1632 započala stavba mauzolea, které nemá ve světě obdoby. Stavba samotná trvala dvacet dva let a podílelo se na ní přes dvacet tisíc dělníků. Architekti byli přizváni z Persie, Turecka, ale i z Evropy, konkrétně z Benátek a Francie. Jméno hlavního stavitele impozantní hrobky, která „byla stvořena vášní a věčnou láskou“, však není známo. Často se uvádí jméno íránského architekta Istada Usa.
Mauzoleum bylo pojmenováno zkráceninou jména princezny jako Tádž Mahal, což v překladu znamená „Královna paláce“. Svým bělostným mramorem, který má v každou denní dobu jiný odstín a bohatou výzdobou, jež z velké části bohužel neodolala vykradačům hrobů, dělá svému jménu čest.
Ještě za svého života dal Šáhdžahán své princezně čtyři sliby. První z nich zahrnoval stavbu mauzolea na místě, kde princezna zahyne, druhý jej zapřísahal, aby se znovu oženil. Náplní třetího slibu bylo přání, aby byl panovník vstřícný k jejich dětem, a posledním slibem, který Šáhdžahán Mumtaz dal, byl slib, že každý rok v den výročí smrti půjde uctít její památku do mauzolea.
Bohužel ze čtyř závazků byl mogulský vládce schopen splnit pouze dva, a to ještě ne zcela. Stavbu hrobky započal, avšak na jiném místě než jeho žena vydechla naposledy. Tělo Mumtaz Mahal bylo spáleno v Behrampuru a bylo technicky nemožné dopravit sem všechen mramor. Splnil i druhý slib, avšak v plnění těch dalších mu zabránil jeho vlastní syn Aurangzéb, který jej svrhl z trůnu a na osm let uvěznil v Červené pevnosti v Agře. Tak mu zabránil navštěvovat hrob jeho ženy. Jediné, co zbylo vězněnému panovníkovi, byl pohled na mauzoleum v odlesku diamantu v cele.
Šáhdžahán měl velkolepé plány i pro své mauzoleum, které mělo být dokonalým protikladem k Tádž Mahalu. Plánoval pro sebe hrobku stejně vznosnou, jako je Tádž, avšak na druhém břehu řeky, postavenou z kontrastně černého mramoru. Jeho sen se nikdy neuskutečnil, a tak byl panovník pohřben v Tádž Mahalu. Jeho náhrobek je jediným prvkem narušujícím dokonalou symetrii mauzolea.
A dnes? Davy turistů proudí hlavní branou, aby navštívili nejznámější hrobku na světě. Agra má díky téhle nebývalé stavbě více návštěvníků než jiná indická města. Bohužel i to se podepisuje na stavu Tádž Mahalu. Výfukové plyny z průmyslového města devastují bílý mramor, mauzoleum se údajně pomalu potápí. Ale než se tohle stane realitou, přijdou ještě tisíce těch, kteří chtějí vzdát hold lásce Šáhdžahána a Mumtaz Mahal.
Autor: Jana Poledníková – časopis Cestopisy.
