Letadlo společnosti Southwest Airlines se po více než dvouhodinovém letu nad zasněženými horskými masivy snáší téměř do kalných vln největší tibetské řeky Jarlung Cangpo. Náhle překvapivě kola podvozku zadrnčí po přistávací ploše letiště v Gongkaru. Vystupuji z letadla a ovane mě svěží vánek. Průzračný horský vzduch doslova jiskří pod paprsky slunečního svitu. Je to obrovská změna oproti dnům plným smogu v čínských velkoměstech. Konečně jsem tedy v Tibetu!
V letištní hale na mě čeká můj přítel Tsedur. Zatím jsme si spolu pouze dopisovali. Nasedáme do mikrobusu, který nás veze z letiště do vzdálené Lhasy. Nenápadně ukazuji Tsedurovi malou tibetskou vlaječku. Opatrně se rozhlédne a naléhavě zašeptá: „Rychle to schovej a dávej moc velký pozor, abys neměl problémy!“
Asfaltová silnice vede údolím řeky Jarlung. Brzy doháníme kolonu čínských nákladních automobilů, plně naložených dlouhými kládami, jejichž průměr se blíží jednomu metru. Pocházejí z nejníže položených míst v Tibetu při hranici s indickým Arunáčalpradéšem, kde lze nalézt jediné lesy v celé oblasti. Číňané je bezohledně těží a dřevo odvážejí do své země k dalšímu zpracování.
Na oběd jdu do tibetské restaurace v samotném centru Lhasy. Z její jídelny je rozhled na náměstí Barkhor s chrámem Džoklang. Usedám k prázdnému stolu a vybírám z jídelního lístku. Po chvilce přichází tibetská rodina s dvěma dětmi a sedají si ke mně. Tibetsky umím jen pozdravit a oni na mé „Taši déle!“ odpovídají stejně. Dál už se na sebe jen usmíváme a já ke svému překvapení zjišťuji, že k dorozumění s nimi nejsou vůbec potřeba slova.
Ve vesničce Tinggri v nadmořské výšce přes 4600 metrů přetrvává mrazivý vzduch dlouho do dopoledne. Na cestě kolem budovy čínské vojenské posádky, která nechybí v žádné tibetské vesnici, mě dohání dvě mladé Tibeťanky. Zastavují mě, jejich smích zvoní široko daleko. Jedna z nich se mě poněkud ostýchavě ptá, zda nemám fotografii dalajlámy. Opatrně se rozhlížím, zejména směrem ke kasárnám, a zespodu batohu doluji obálku s portrétem Jeho Svatosti. Celé mé počínání je doprovázeno salvami smíchu, ze kterého vyzařuje nesmírná radost ze života. A mně nezbývá než se smát s nimi.
Naše oči se doslova tisknou na sklo, protože každou chvíli se má objevit to, kvůli čemu se kodrcáme stovky kilometrů přes nekonečné pláně Západního Tibetu. Snad už tam za tím hřbítkem, snad už tam za tou zatáčkou… A najednou je posvátná hora Kailás skutečně před námi a omračuje nás ladnou dokonalostí svých tvarů, stejně jako další a další poutníky vystupující z přijíždějících vozidel. Nejprve si několikrát v modlitbách lehají čelem k legendárnímu sídlu bohů a pak mumlajíce své mantry obcházejí hromadu kamení ověnčenou bezpočtem modlitebních praporků prudce se třepotajících v poryvech ostrého větru. Vane od posvátného jezera Manásaróvar, jehož hladina se leskne ve svitu slunce sklánějícího se k západu. V záhybu klikaté stezky, po níž nekonečné proudy poutníků obcházejí posvátnou horu Kailás, se objevuje malá skupinka tibetských venkovanek, které doslova vyměřují posvátnou horu svými těly, protože si při vyslovení každé mantry lehají na zem, aby vzápětí popošly o délku svého těla, sepjatýma rukama se dotkly prsou, úst a čela a znovu si lehly do prachu vysokohorské cesty. Nechávají se vyfotografovat, a když jsou všechny, sedají si vedle mne na zem a žadoní o dalajlámovu fotografii. Již žádnou nemám, tak alespoň vytahuji svůj skromný oběd a nabízím jim ho. Vděčně se o něj dělí a jejich radostné pohledy zahánějí touhu po jídle v mém žaludku.
Na planině Tangpočhe právě vrcholí hlavní obřad nejdůležitějšího buddhistického svátku Sága Dawa. Spouště fotoaparátu cvakají a já musím dávat pozor, aby mi dost agresivně se chovající západní turisté nelezli do záběru či do mě nestrkali. Náhle mě někdo tahá za větrovku. Pomyslím si něco o vrcholu drzosti a otáčím se po původci. Malý rozcuchaný tibetský klučina mi s úsměvem na ušmudlaných tvářičkách podává víčko od mého objektivu, které mi kdesi vypadlo, aniž bych si toho všiml. Poděkovat mu mohu jen stejně zářivým úsměvem.
Stojím na břehu největšího tibetského jezera Nam Co. Lehký větřík si pohrává s vlnkami na jeho hladině obkroužené zasněženými horskými štíty. Narudlý sluneční kotouč se již těsně dotýká obzoru a vtom se ze skal ozve ženský hlas zpívající táhlou melodickou píseň. Její tóny se lámou v kamenité krajině mnohonásobnou ozvěnou, pronikají celým prostorem a krátkou chvíli západu slunce proměňují v nezapomenutelný zážitek.
Autor: Tomáš Beránek – časopis Cestopisy.
