Chata na kraji fjordu, půlnoční šero a malá loďka. Parta kamarádů a hluboká, ledová voda plná ryb. Tak to je rybaření v Norsku.
Chytáme každý den, i když tady někdy dny splývají s nocí. Když je o půlnoci ještě vidět, prostě se vám spát nechce. V pronajaté chatě jsou připravené pruty a nástrahy, ale nakonec nejvíc používáme ty přivezené z Česka – alespoň tak máme šanci zažít boj muže proti rybě. Povolení k lovu na moři není potřeba, snad jenom trochu toho rybářského štěstí. Ale to tu prý vzhledem k množství ryb najde nakonec každý.
První dva dny se nám nedaří, nevíme kde, co a na co chytat. Brzy na to ale přijdeme. Lovíme v hloubce několika desítek metrů na gumovou rybku. Nástrahu vláčíme a celou dobu máme s rybou kontakt. Zdejší ryby jsou bojovnice, a byť žijí hluboko, je to přátelský a vyrovnaný souboj. Od Norů se lišíme v tom, že oni na prutu mají, s nadsázkou řečeno, lano od auta. Takže když ryba zabere, prostě ji vytáhnou. My máme slabé vlasce, takže souboj je to vždy adrenalinový a férový.
Náš fjord je laskavý i k lidem, kteří zrovna nejsou mořští vlci nebo neumějí ovládat lodě na volném moři – je dlouhý, několikrát zalomený a jeho hladina je v podstatě klidná. Vnímáme určité nebezpečí – pod námi je hluboká a studená voda, uvědomujeme si sílu moře, ale máme pocit, že je to v pořádku. Adrenalin dodají ryby. A je jich tam tolik! Závodíme, kdo chytne největší rybu – je to treska přes 70 cm.
Už známe svá místa, své hloubky a nástrahy, takže úlovky jsou den ode dne bohatší. Tresky už ani chytat nechceme, nestačíme je jíst. Hledáme jiné ryby… a těšíme se z mníků, okounů, podaří se nám dokonce i děsivý ďas mořský.
Poslední den vypínáme na loďce motor a necháme se unášet – vodou i pocitem, že ačkoli nikdo z nás vlastně není rybářem, tahle rybářská výprava se nad očekávání povedla. Zaslechneme funění a zahlédneme dva delfíny, jak nás elegantně míjejí. Norské fjordy prostě vždycky mají něco v záloze…
Autor: Pavel Vácha – časopis Cestopisy.
