Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale v Mongolsku, zemi která má nedozírné rozlohy panenské přírody a snad žádné problémy s negativními civilizačními jevy, je zřízeno 14 státních přírodních rezervací. Jejich rozloha je téměř 6 milionů hektarů a zahrnují nejatraktivnější fyzicko – geografické oblasti země.
Nejstarším chráněným územím je malebné pohoří Bogd-úl zasahující až do Ulánbátaru. Na levém břehu řeky Túl. Pohoří bylo od pradávna považováno za sídlo bohů a proto dostal mohutný horský masiv název Bogd-úl neboli Svatá hora. Rok vzniku tohoto chráněného území se různí. Někdy je udáván rok 1778 jindy 1809. V každém případě se jedná o nejstarší chráněné území Mongolska, ale i světa.
Území rezervace se rozkládá na rozloze 41 000 ha z nichž téměř polovina je pokryta lesy, které tvoří nejjižnější hranici lesa v zemi. Převládají modříny, borovice, smrky . S borovicovými šiškami a zejména jejich velkými kulatými semínky se denně setkáváme v ulicích Ulánbátaru nejen na tržištích, ale všude kde se dají louskat a jíst. Zbylou část rozlohy tvoří husté stráně, louky a pastviny. Fascinující pohled skýtají stráně rozkvetlých luk, tisíce rostlin s kořeněnou vůní a pestrobarevnými květy. V kvetoucí nádheře se člověk jen těžko orientuje. Ozdobou rezervace, ale v podstatě všech asijských hor jsou nádherné a četné druhy hořců.
Velmi rozšířený je velkokvětý hořec poléhavý (Gentiana dekumbens), hořec chladný (G. Algida), vzácnější hořec velkokvětý (G. grandiflora). Další, velmi atraktivní a hluboce působící, zejména obrovským množstvím výskytu jsou lilie úzkolisté ( Lilium tenui-folium), lilie dahurská (L. dahuricum) s červenými květy. Často se vyskytující mák nahoprutý (Papaver nidicaule) vytváří nedohledné porosty. A pochopitelně velké množství druhů pelyňku (Artemis) s úžasnou aromatickou vůní, tak typickou pro mongolské stepi. Milovníka přírody upoutá nepochybně bělotrn širolistý (Echinops latifolius) svými sytě modrými kulovitými hlávkami úborů, obrovské množství hvězdice alpské (Aster alpinus) a „protěží“ (Lentopodium schrolecum) Pochopitelně spousta keřovitých rostlin jako například mochna křovitá (Potentilla fruticosa), zakrslé břízy, jilmy, rybízy, tavolníky a mnoho dalších vytváří neopakovatelnou atmosféru. Je jisté, že není možné vypsat všechny další druhy rostoucí v pohoří Bogd-úl. Pro botaniky je to oblast zaslíbená. A nejen zde, ale v celém Mongolsku.
K velmi působivým místům rezervace patří bizarní skály a útesy v úžlabinách Ich tenger, Baga tenger a Chürché. Žulové skály Bogd-úlu skrývají rozsypy křišťálu, kazivce a mnoha dalších nerostů. Žije zde více jak 40 druhů savců, desítky druhů ptáků a obrovské množství druhů hmyzu.
Asi 70 km od Ulánbátaru v pohoří Bogd-úl jsou trosky lámaistického kláštera Mandžír-chíd. Z pyšných staveb minulosti se zachovalo několik zborcených stěn a kamenných reliéfů a kreseb či plastik na stěnách skal. V okolních lesích žijí divoce jeleni wapiti a maral. Oba dva druhy jelenů se kromě Mongolska vyskytují rovněž v pohoří Tian –šan kolem Bajkalského jezera a ve východních oblastech Sibiře.
V oblasti Dálného východu a Číny se od pradávna přikládá mimořádný význam lidovému léčení. Jedním z cenných léčiv je prášek z rozdrceného paroží obou výše zmíněných druhů jelenů. Prášek se nazývá panty a užívá se proti žaludečním chorobám, poruchám krevního oběhu a jako účinný prostředek proti zvýšení potence. Protože výsledky v léčení panty jsou prověřená staletími skutečně účinné, byla v roce 1960 zřízena v okolí kláštera Mandžir-chíd farma, kde se navíc tito jeleni chovají a získává se tak cenná léčivá surovina.
Hodiny strávené v této části Bogd-úl v okolí kláštera patří k nezapomenutelným zážitkům. Hřbet pohoří se svažuje až do Ulánbátaru a končí horou Zajsan na níž je postaven památník padlím vojákům. Tento památník je vidět téměř z celého města. Odtud je možné si vyjít na několikahodinovou túru do nádherné přírody rezervace.
V Ulánbátaru, tak jako v každém hlavním městě je několik muzeí. Všechna mají svůj půvab a zajímavé sbírky. Ovšem kdo se chce seznámit alespoň částečně s historií, starou mongolskou kulturou a především s přírodou a jejím bohatstvím, tak musí navštívit Státní ústřední muzeum – Ulsyn Töv Mudzej.
Vlastní muzeum je v centru města nedaleko univerzity. Je to velká dvouposchoďová budova, jejíž hlavní vchod hlídají dva kamenní arslani – lvi. Muzeum je jedním z nejstarších kulturně osvětových zařízení, jež vznikly po komunistické revoluci v roce 1921. Má několik oddělení, etnografické, přírodovědné s bohatými sbírkami přírodnin, paleontologické a oddělení hraček a hlavolamů. Mimochodem vidět desítky perfektních hlavolamů starých Mongolů, nejen z drátů, kostí, ale i dřevěných věží, kostek, tak nás napadne myšlenka, zda si pan Rubik nepřijel pro inspiraci právě sem.
Ovšem nejatraktivnější částí muzea jsou bezesporu paleontologické sbírky. Jsou zde uloženy desítky unikátních exponátů fosilních plazů i savců ze světoznámých nalezišť v poušti Gobi.
V počátcích minulého století existovala hypotéza , že vývojovým centrem vyšších savců před třetihorami by mohla být Střední Asie. Geologická stavba Mongolska skýtala možnost, že by usazeniny se zkamenělinami se mohly nalézt i v poušti Gobi a to i z období křídy. V roce 1922 byla do terénu vypravena expedice muzea v New Yorku, vedená cestovatelem R. Ch.Anderwsem. Poté následovaly ještě další až do roku 1930. Úspěch všech expedic byly obrovské. Přivezly mnoho poznatků a materiálu o křídových veleještěrech a třetihorních savcích. V roce 1946 a v následujících dvou létech to byly expedice Akademie věd SSSR pod vedením profesora Jefremova, jež směřovaly do jižní a východní části Gobi. Výsledky expedic plně vyvrátily představu, že prastará asijská pevnina byla vždy pouští. Objevil se jiný obraz Mongolska zhruba před 60 miliony lety. Velké široké nížiny, rozsáhlé močály, bujné rostlinstvo na březích moře. Na tyto úspěšné a velkoryse vedené vykopávky navázaly v šedesátých létech mongolsko-polské expedice pod vedením paleontoložky dr. Kielové-Jaworowské.
Materiál získaný výše uvedenými expedicemi je uložený v muzeu v Moskvě, New Yorku, Varšavě a právě zde, v Centrálním muzeu v Ulánbátaru.
Procházíme li sály muzea s množstvím perfektně dochovaných zkamenělých koster různých veleještěrů, ještěrů, savců, zmocňuje se člověka poněkud tísnivý pocit. Pocit malosti a nepatrnosti v porovnání s tvořivostí a evolucí přírody. Velkému sálu vévodí kostra tarbosaura úctyhodných rozměrů: výška 7 m a délka 12 metrů. Je to jeden z deseti „úlovků“ Profesora Jefremova z kotliny Nemegt. Úžasná jsou zkamenělá hnízda se snůškou vajec užším koncem směřujícím do středu hnízda, tak dokonale zachovaná, působící dojmem „odskočení“si samice dinosaura někam za potravou. Tyto snůšky plazů se podařilo objevit a vykopat ve Východní Gobi v Bajan Dzagu. Stejně úchvatným dojmem působí pancéřnatí dinosauři z bajan Širé a Bajan Dzagu., dvoumetrové lebky s desítkami špičatých zubů dravých dinosaurů, kostra pravěkých nosorožců a mnoho dalších, menších koster, lebek plazů a savců.
Nikdo z návštěvníků Ulánbátaru by si neměl nechat ujít tak zajímavou expozici. Zcela určitě to bude jeden z velmi hlubokých a trvalých zážitků, kterých si cestovatel získá při návštěvě této nádherné země v srdci Asie.
Autor: Ing. Jaroslav Hladík
