Před sto miliony let byla středoasijská poušť Gobi místem života pravěkých ještěrů, o čemž dnes svědčí unikátní nálezy řady paleontologických expedic. První expedici do pustin jižní Gobi tvořili geologové a paleontologové Přírodovědného muzea v New Yorku, kteří zde v průběhu let 1922–30 objevili velká pohřebiště dinosaurů. Vedoucí expedice Roy Chapman Andrews shrnul výsledky výzkumu v knize „The New Conquest of Central Asia“ a patrně jako první v historii se v ní také zmiňuje o podivném a neznámém živočichu – OLGOJ CHORCHOJOVI. Za ním a za divokou mongolskou přírodou uskutečnilo Sdružení pro cestopisnou dokumentaci CAMERA INCOGNITA v roce 1996 svou první expedici.
Před odjezdem meziválečné americké expedice do Gobi se prý na Andrewse obrátil představitel tehdejší mongolské vlády s prosbou, aby alespoň jeden exemplář tohoto podivného živočicha ulovil. Toto zvláštní zvíře prý nemá nohy ani hlavu a vypadá jako jitrnice dlouhá přes půl metru. Byl také upozorněn na jeho prudkou jedovatost. „Člověka prý dokáže usmrtit při pouhém doteku,“ píše Andrews. Během vlastní expedice se s ním však nesetkal a ani nepotkal osobu, která by ho na vlastní oči viděla. „Kdyby víra v jeho existenci nebyla mezi Mongoly tak silná a tak rozšířená a kdyby ho všichni nepopisovali naprosto stejně, myslel bych si, že je to pouhý mýtus,“ konstatuje na závěr kratičké zmínky Andrews a přeje více štěstí dalším výzkumníkům Gobi. Andrews sice byl patrně prvním vědcem, který se o Olgoj chorchoje zajímal, ale vzhledem ke zcela jinému zaměření jeho expedice se jednalo přirozeně o zájem okrajový. Navíc krátká zmínka v odborné publikaci mohla jen stěží oslovit širší skupinu.
I druhá písemná zmínka o Olgoj chorchojovi v knize „Cesta větrů“ je z pera paleontologa, tentokrát ruského prof. I. A. Jefremova, který se zúčastnil paleontologické výpravy do Gobi v roce 1946. Také on přiznal své rozpaky: „Nikdo z vědců toho neobyčejného červa neviděl, ale legenda o něm je tak rozšířená a všude tak shodná, že se vnucuje myšlenka, že jejím základem je skutečná existence jakéhosi vymírajícího tvora, který je pozůstatkem dávných časů.“ Tomuto autorovi také můžeme poděkovat za první „popularizaci“ záhady týkající se nebezpečného gobijského červa, neboť ho využil k jedné ze svých vědecko-fantastických povídek. Sedm podivuhodných příběhů, jak se kniha se zmíněnou povídkou jmenuje, se dostalo v překladu také do Čech k ing. Ivanu Mackerlemu. Toho tajemný živočich natolik zaujal, že se rozhodl do Mongolska vydat, aby zjistil, jestli je Olgoj chorchoj reálný živočich a zdali jsou pověsti o něm pravdivé.
Legendy, mýty, skutečnost
Koloběh vzniku a zániku pověstí o legendárních zvířatech je všude stejný. Reálné zvíře je přidáváním nejrůznějších fantastických atributů přeneseno do světa mýtů a až po jejich objevení a poznání nabývají skutečnou podobu, často velmi vzdálenou od původních výkladů. Jeden příklad za všechny: na jednom z indonéských ostrovů Komodo se měl podle zpráv domorodců vyskytovat hrůzostrašný drak. K ostrovu se báli vůbec jen přiblížit a s děsem v očích popisovali několikametrové zvíře chrlící síru a oheň. K odhalení pravé totožnosti „komodského draka“ došlo až po vojenské výpravě Holanďanů v roce 1910, kdy zjistili, že se jedná o doposud neznámý druh plaza. Dnes je „odhalený“ varan komodský s délkou až tři a půl metru největším známým plazem na planetě.
Legendy a pověsti jsou však neocenitelnými indikátory, za nimiž se může skrývat utajená skutečnost. Může, ale nemusí. A právě toto riziko, nejistota prováděného výzkumu a neodhadnutelnost jeho výsledku jsou na kryptozoologii mimořádně přitažlivé. Vždyť kde by bylo lidské poznání, nebýt zarputilosti a vytrvalosti, často posměchu okolí vystavených vynálezců, vědců, cestovatelů…
Kryptozoologie (kryptos = skrytý) je vědní disciplínou zoologie, která se zabývá zvířaty, o nichž nemáme nezvratný důkaz, ale jejichž existenci naznačují zprávy domorodců, pozorování cestovatelů, historické záznamy a legendy. „Kryptozoolog je detektiv pátrající po pachateli – neznámém zvířeti. Jakmile ho odhalí a dopadne, předá ho do rukou justice – běžné zoologie…“ výstižně napsal ing. Jaroslav Mareš, autor řady publikací s kryptozoologickou tematikou.
První expedice
Ivan Mackerle systematicky prostudoval faktografickou literaturu, knihy prvních cestovatelů Asií Kozlova, Převalského, Hedina, Ossendowského, Haslunda, leč jakoukoli zmínku o Olgoj chorchojovi hledal marně. Ani čeští geologové, kteří se během své práce v rámci česko-mongolských geologických expedic do oblastí Gobi dostali, nepřinesli Mackerlemu nové poznatky. Jeho dotazy, adresované Mongolské akademii věd, zůstávaly dlouho bez odpovědi. Později zjistil, že mongolské úřady pátrání po Olgoj chorchojovi dokonce zakázaly. Prý se jako pověra neslučovalo s marxistickou ideologií. Až celkové uvolnění v zemích socialistického bloku po roce 1989 umožnilo uskutečnění první expedice do neprobádaných oblastí pouště Gobi. Během expedic se mu podařilo získat cenná svědectví. Například tento případ se měl udát v padesátých letech poblíž somonu (okresu) Bajan Ovó:
Rodiče, kteří odjeli do vzdáleného somonu nakoupit věci do domácnosti, našli svého synka po návratu mrtvého na podlaze jurty. Otec popadl pušku a zdrcený se vydal po podivné široké brázdě v písku, která se vzdalovala od jurty směrem k návrší s pískovými přesypy. Dovedla jej k pískové duně a nedaleko za hřebenem přesypu ležel napůl zahrabaný v písku hnusný válcovitý tvor, kterého ještě nikdy v životě nespatřil, i když o něm slyšel tolik vyprávět. Muž s touhou po pomstě překonal strach a zaútočil. Uchopil pušku za hlaveň, rozpřáhl se a vrhl na červa, aby ho zabil úderem pažby. Živočich byl ovšem rychlejší. Jeden jeho konec se bleskurychle vztyčil ze země a nafoukl se. Muž se náhle bezvládně sesul do písku, stejně jako jeho žena, která ho mezitím dostihla.
Členové expedice se Olgoj chorchoje z gobijských dun snažili vypudit pravidelným bušením dřevěným polenem do písku. Inspirovali se při tom vědecko-fantastickým románem Duna od amerického spisovatele Franka Herberta. Spisovatel v něm popisuje pouštní planetu Arrakis, kde žili obrovští píseční červi Šaj-hulúdi, kteří se vrhají na všechno, co se pohybuje a způsobuje nějaké chvění. Obyvatelé planety je lákali pomocí otřesů způsobovaných mechanickými buchary. Bohužel, ani rázy způsobované polenem, ani otřesy v písku, vyvolané odpalováním náloží, nepřinesly očekávaný efekt – vypuzení Olgoj chorchoje. Přesto získali mnohá svědectví o oblastech jeho výskytu. Podle vyprávění mongolských kočovníků se Olgoj chorchoj objevuje nejčastěji po dešti nebo v blízkosti studní. Několik dní se jakoby vyhřívá na sluníčku, pak zmizí.
Většina svědectví se shoduje na této podobě: Olgoj chorchoj (olgoj – střevo, chorchoj – červ) je podobný tlustému červu dlouhému až jeden a půl metru, vyznačuje se podivuhodnou smrtící silou, a to nejen při dotyku, ale i na dálku. Žije v písečných dunách nepřístupných oblastí jižní Gobi. K setkání s ním došlo především v nejteplejších měsících roku, červnu nebo červenci.
Živočich, nebo přelud?
Pokud Olgoj chorchoj existuje, jakým živočichem opravdu je a jakým známým druhům je alespoň podobný? Zoologové se domnívají, že by se mohlo jednat například o doposud neznámý druh scinka, některé jeho druhy jsou totiž jen málo podobné ještěrkám. V Austrálii v písečných přesypech žije scink uťatý, který dosahuje délky až čtyřiceti centimetrů. Má krátký zaoblený ocas, tělo pokryté šupinami a hlavu těžko rozeznatelnou od těla. Vypadá jako velká jedlová šiška, která se dovede obratně zavrtat do písku. Má však malé nožičky, stejně jako ostatní scinkové, zatímco Olgoj chorchoj je popisován jako hladký živočich, pohybující se spíše jako žížala. Nad jeho udávanou délkou (0,5 až 1,5 metru) bychom ovšem mohli přimhouřit oko, především nad maximálním rozměrem, a držet se spíše dolní meze. Ze zkušeností je dokázáno, že délka a velikost neznámých živočichů ve většině případů roste smírou strachu v očích domorodců.
Ze známých živočichů se červu podobá ještěr kroužkovitý neboli dvouplaz. Nemá šupiny, žije pod zemí a dosahuje délky přes půl metru. Na povrch vylézá pouze za deštivého počasí. Stejně jako scink ani dvouplaz ovšem v Mongolsku nežije a především tato zvířata nejsou jedovatá. Stejně tak není popsán tvor, který by měl podobnou schopnost zabít člověka na dálku jako Olgoj chorchoj.
Vkrádá se také otázka, zda se v tomto případě nejedná o živočicha, který náleží ke druhům vyhynulým před tisíciletími. Poušť Gobi je skutečně svéráznou částí naší planety. Jako čtvrtá největší poušť světa zaujímá 1/3 území Mongolska a přesahuje do Číny, kde na západě přechází do pouště Takla -Makan. Dva miliony čtverečních kilometrů s průměrnou nadmořskou výškou kolem 1300 m n. m. jsou tvořeny převážně plochými bezodtokovými pánvemi, jejichž dna nevyplňuje písek jako na Sahaře. Místy je zde typická kamenitá poušť – hamada, jinde hnědé písčitohlinité půdy, poměrně vzácně i písečné přesypy. V těchto oblastech ročně naprší jen 50 až 100 mm srážek, z toho většina v červenci. Jak byla naše výprava svědkem, po dešti se až několik hodin tvoří dravé řeky. Po této řece ovšem za nějakou dobu není ani památky a její tok prozrazuje pouze vymleté koryto. V tomto období dochází také k velkým písečným bouřím a uragánům.
Jak dokazují výsledky paleontologických expedic, byla tato oblast opravdovým eldorádem dinosaurů a dalších pravěkých tvorů. Odlehlé a liduprázdné nekonečné plochy Gobi, vedle drsných klimatických podmínek (teploty +40 °C v létě a -48 °C v zimě, navíc vytrvalé západní větry přinášející již zmíněné četné prachové a písečné bouře), teoreticky možná umožnily některému z pravěkých druhů přežít. Že to prakticky možné je, dokazují dřívější objevy živočichů, jejichž rodokmeny sahají hluboko do pravěku.
Žijící fosilie
Na Novém Zélandu byla v roce 1831 objevena tuatara neboli hatérie novozélandská, nazývaná živoucím poslem pravěku. Dlouho byla zvířetem maorských legend, v jejichž pravdivost žádný ze zoologů nevěřil. Plaz dorůstá délky asi tři čtvrtě metru a je jediným žijícím zástupcem řádu Rhynchocephalia, jehož příslušníci žili na naší planetě ještě před dinosaury. Podle přesvědčení paleontologů vymřel tento řád koncem doby křídové. Od těch dob nebyla nalezena žádná jeho fosilie. Tuatara se za dobu 200 milionů let vůbec nezměnila. Má dokonce i třetí oko na temeni hlavy, které má čočku, duhovku a rohovku. Tato „živá zkamenělina“ má ve světě plazů stejné místo jako latimerie podivná ve světě ryb. Latimerie žije dodnes u Komorských ostrovů, ačkoli byla považována za vyhynulou již 70 milionů let. V roce 1938 ji zcela náhodou objevila muzejní kurátorka Marjorie Courtenay-Latimerová mezi úlovkem rybářů. Tuto, doslova časem zapomenutou rybu se podařilo natočit a vyfotografovat v jejím původním životním prostředí až v roce 1987 pomocí speciální ponorky GEO.
Latimerie se tedy udržela pouze na jediné lokalitě na světě, u západního pobřeží ostrova Grande Comore. Tuatara žije jen na několika ostrůvcích u severního pobřeží Severního ostrova. To je dostatečný argument proti názorům skeptiků považujících za nemožné, aby se Olgoj chorchoj udržel na jediném místě na světě, v píscích izolované a těžce dostupné pouště Gobi.
Tajemství smrtící síly
Podstata smrtící síly Olgoj chorchoje je stejnou záhadou jako sama jeho existence. Objevily se úvahy, že by smrt mohla být způsobována elektrickým výbojem, který Olgoj chorchoj dokáže nějakým způsobem vyvinout. Podporovalo to svědectví o události, která měla postihnout v Gobi ruské geology. Když uhrabávali ohniště, jeden z nich zabodl do země tyč. Vzápětí se skácel k zemi a z písku se nato vynořil Olgoj chorchoj.
Podle většiny získaných svědectví se jedná pravděpodobně o jed než o působení elektrického výboje. Zasažený člověk brzy umírá a další postříkané předměty zežloutnou. Jedno svědectví tvrdí, že jistý kočovník přijel do jurty, uvnitř které byl Olgoj chorchoj. Vzal rychle velký kotel na čaj, který je uprostřed každé jurty, přiklopil ho na něj a odtáhl ven. Kotel potom ihned zežloutl a byl jakoby rozleptaný. Také další svědectví potvrzují, že zasažený kov vypadá jako poleptaný kyselinou.
Že by se jednalo o nějaký doposud neobjevený druh jedu, který působí okamžitě po zasažení holé části těla? Nebo jde opravdu jenom o bujnou fantazii aratů? Zajímavou zprávu přinesly před časem tiskové agentury: američtí vědci oznámili výsledky výzkumu týkajícího se nejsilnějších jedů vyskytujících se v přírodě, které usmrcují své oběti bleskovým proděravěním buněčné membrány napadených organismů. Vědci z týmu Národního ústavu zdraví došli k závěru, že známé jedy štírů, některých druhů pavouků, hadů nebo mořských sasanek používají k napadení organismů jakési „molekulární harpuny“. Těmi otevírají buňky napadených organismů a umožňují vstup dalším jedům. Ty pak dokážou oběť obrovskou rychlostí ochromit a usmrtit. Je možné něco podobného v případě Olgoj chorchoje? Zajímavým faktem je podle řady svědectví nestálá smrtící schopnost. Koncem června smrtící síla jedu Olgoj chorchoje prý polevuje, takže, jak někteří Mongolové tvrdili, dovolili si do něho bez nějakých následků dloubat násadou biče. Ta prý však vždy zežloutla.
Naším cílem nebylo ovšem jenom pátrání po Olgoj chorchojovi, ale také natočení zajímavého obrazového materiálu o zdejší divoké přírodě, o v Mongolsku probíhající reintrodukci koní Převalského, stejně jako o tradicích a kočovném způsobu života pastevců. Nevynechali jsme při tom žádnou příležitost k dotazování na Olgoj chorchoje, a to i při audienci u nejvyššího mongolského lámy v ulánbátarském klášteru Gandan.
Cesta mongolskou stepí a pouští měřila téměř 2500 km, dostali jsme se v jihogobijském ajmaku velmi blízko k mongolsko-čínským hranicím. Tam se nám podařilo v jurtě u jedné z písečných dun objevit pastevce, který tvrdil, že chorchoje na vlastní oči spatřil, a dovedl nás k místu setkání. Už během cesty nezměrnými prostorami Gobi nám bylo jasné, že v případě jeho objevení musí svou roli sehrát náhoda. Není totiž v silách několika jedinců podrobněji monitorovat taková obrovská území. V minulosti na něj narazilo jen několik málo osob, kteří v Gobi žijí po celé generace a kteří mění svá stanoviště průměrně čtyřikrát do roka, podle potřeb pastvy chovaných stád dobytka.
Ani naše výprava zajímající se o Olgoj chorchoje nepřivezla před deseti lety důkazy o jeho existenci. Mongolsko se nám však vrylo pod kůži, a pokud vyšší moc nezasáhne, v letošním červenci se do Gobi s kamerou opět vypravíme. Za pozoruhodnými lidmi, úžasnou krajinou a pochopitelně tajemným Olgoj chorchojem.
Autor: Miroslav Náplava – časopis Cestopisy.
