Je to zvláštní sorta lidí. Většinou docela nenápadní, ale když je člověk osloví, cítí, jak ho bleskově zváží očima a hned rozhodnou – toho ano, toho ne. Žádné formality, žádné vykání. Spokojeně se tváří, jen když mají v ruce lano, karabiny, cepíny… Pak srostou se skálou, jako by k ní patřili odjakživa. Dělí se jen na dvě skupiny – jedni lezou nahoru a druzí dolů. Přesně takový (z těch druhých) je i Olda Štos.
Co vlastně táhne člověka do nějaké temné jeskyně či propasti? Není přece jen lepší lézt po horách na povrchu?
Hm… pro každého je nejlepší právě ta volba, kterou si zvolil. Vtom je to právě úžasné. Možnost volby kdykoli měnit.
Ne, teď vážně: Stejně jako existují horolezecké výzvy v podobě odlehlých, těžce dostupných vrcholů a stěn, potom stejně tak existuje identické šimrání u speleologů. Zatímco v horách je dnes přesně známé geografické rozmístění jednotlivých vrcholů, jejich počet, neměnná výška, počet úspěšných a neúspěšných pokusů o jejich dobytí, ve speleologii je to diametrálně odlišné. Podzemní prostory jsou posledními bílými místy na mapách světa. Objev nejhlubší propasti světa se dá přirovnat k dosažení třetího pólu na zemi. Dnes jsou známé lokality, kde se takovéto jeskyně mohou nacházet. Doposud však nejsou objeveny mnohdy ani přístupové cesty k těmto perspektivním oblastem. Hlavním vodítkem je především vápenec. Respektive vápencový masiv s dostatečným výškovým potenciálem. Dnes se peče chleba v Turecku, na ostrově Papua – Nová Guinea, Abcházii a v Mexiku. Ve všech těchto případech jde o lokality, kde se již nacházejí anebo se velice těsně blíží některé jeskyně hloubce dvou kilometrů. Doposud objevenou nejhlubší propastí na světě je jeskynní systém Krubera- Voronja v abchazské části Kavkazu, s hloubkou -2080 m.
Projektů je však mnoho a silně motivovaných jedinců jako šafránu. Malé skupinky se proto sdružují do větších spolků s řadou podobně nadšených a motivovaných jedinců. Jen tak je možné uspět v dlouhodobých projektech.
Zavzpomínej trochu na své začátky – co tě vůbec k lezení přivedlo, jak a proč jsi u toho vydržel?
Nejzdravější základy jsem dostal samozřejmě doma. Od útlého dětství jsem lítal po horách, ve třech letech mě táta vyhnal na Kriváň ve Vysokých Tatrách, no a pak to šlo ráz na ráz. Někdy v šesté třídě jsem přičichnul k jeskyním a už jsem tam zůstal. Trochu jsem koketoval i s lezením na skalkách, ale jeskyně zvítězily na celé čáře.
Lezení je individuálním sportem. Když budu chtít, vezmu lezačky a lano a sparingpartnera najdu vždycky. Třeba přímo ve skalách. Ale s jeskyněmi, s těmi nejobtížnějšími expedicemi a projekty, to je diametrálně odlišné. Bez kvalitní dlouhodobě prověřené party lidí nemá jedinec sebemenší šanci. Aže to musí být setsakramentsky prověřená parta, je jasný. Takže jednoznačně lidi a jejich charaktery. To je to, proč jsem u jeskyní zůstal.
Která jeskyně na tebe udělala největší dojem a která rozhodla o tom, že se budeš dál věnovat speleologii?
Vše je o lidech. Proto pro mě není důležité, co děláš a kde to děláš. Ale jak to děláš a s kým to děláš. Dnes si opravdu vybírám, protože těch skalních, opravdových a čistých duší je pramálo. Zlomovou expedicí byla letní výprava do propasti Černělsko Brezno (hloubka -1198 m) ve slovinských Julských Alpách v roce 1994. To mi bylo trochu přes dvacet let a tehdy jsem jasně viděl, jak to bude dál. Ten softwarový vklad byl tehdy nesmírně silný. A je to zase o lidech. Měl jsem štěstí na ty, kteří mi toho hodně dali.
Co to vlastně je KOTA 1000?
No vidíš. A při výše zmíněné výpravě vlastně vznikla myšlenka Kota 1000. Je to otevřený projekt, myšlenka, vlastně nápad. Otevřený vlastně komukoli, kdo má neomezené chápání. Kdo pochopí, vydrží. Zatím jich moc není…
Podobných spolků je spousta, jak v lezení, tak v jiných sportech. Je to vnitřní potřeba sdružovat duše s podobnými sny, pocity, nápady, myšlenkami a vlastně i skutky. Protože pak je to realita. A dost často se pak píší dějiny. Období tzv. atomizace celků je nevratně pryč. Kdysi se skupiny rozpadaly a vznikaly další a další. Velký vliv byl přičítán lidské ješitnosti, osobním zájmům, penězům atd. Dnes je potřeba opačná. Doba to vyžaduje. Cíleně a dlouhodobě s podobně smýšlejícími jedinci pracovat na několika vážných projektech. Hybnou silou jsou však jedinci, kteří musí probudit nezměrným úsilím a energií motivaci u dalších jedinců. Z toho jasně vyplývá, že speleologie není individuálním sportem. Je to týmová záležitost, kde jeden bez druhého prostě nemá šanci.
Co byl zatím nejlepší a nejhorší zážitek, jaké plány a cíle máš do budoucna?
Obojí jsou relativní pojmy. Nejlepší zážitek může být pro někoho jiného nejhorším. Ale myslím, že nejlepší zážitky jsou úplně všechny, včetně těch obyčejných, všedních, které člověk vnímá každý den. Nejhorší zážitek byl asi letos v lednu. Při přistávacím manévru vrtulníku kdesi v pustinách západního Kavkazu to prostě a jednoduše spadlo. Jedenáctitunová mašina s lidmi a materiálem na palubě padla asi z 15 metrů a dalších osmdesát letěla po svahu dolů, kde se zahrabala levým bokem do prašanu. Krom nějakých zlomenin a pohmožděnin to skončilo relativně dobře. Takže když mám „depku“, třeba v práci, kouknu na fotky a řeknu si, že vlastně všechno mohlo být úplně jinak.
Cílů a plánů mám veliké množství, ale všechny si nechám raději pro sebe. Nevadí, že?
Zkus vymyslet takové jakési „desatero“ rad pro své následovníky.
Hm…, tak to je zajímavá otázka. Jen spíše taková malá zkušenost a je úplně jedno, čeho se týká. Člověk by měl jít vytrvale za svým snem a neztrácet víru ani ve chvílích, kdy je špatně a už se musí bojovat. Je třeba si uvědomit, že jsme tady vlastně opravdu jen na návštěvě a je jen na nás, jak intenzivně, s kým a jak si právě ty naše příběhy prožijeme. A že je možné je prožít všelijakými způsoby, snad ani nemusím říkat.
Oldřich Štos (*1971) je významný český speleolog z Brna, organizátor a účastník mnoha speleologických expedic do nejhlubších propastí světa. Účastnil se výzkumu v mnoha propastech přesahujících hloubku tisíc metrů, sestoupil do druhé nejhlubší propasti na západní polokouli, do vertikály Sotano de las Golondrinas (patří k největším na zemi). Účastník expedice Na dno světa – nejhlubší propast světa Gouffre Jean Bernard (-1602 m) – český hloubkový rekord (1995), podílel se na objevu propasti C11 (-664 m) – objev roku 1997. Člen Speleologické záchranné služby a člen sdružení KOTA 1000.
Autor: Tomáš Vladislav Novák – časopis Cestopisy.
