Národní parky Kanady – okouzlení západní Kanadou

Náš okruh západní Kanadou začínáme na ostrově Vancouver. Naloďujeme se na jeden z trajektů spojujících v pravidelných intervalech ostrov s pevninou a krátce po poledni připlouváme do přístavního městečka Nanaima, které nás vítá nejen upravenými vilkovými čtvrtěmi, ale i 30stupňovým vedrem. Hlavní tepna východní strany ostrova je Highway 19, která končí v osadě Port Hardy. Odsud vyplouvají lodě na nezapomenutelnou týdenní plavbu úžinou mezi ostrovem Vancouver a pevninou, tzv. Inside Passage.

Tato nejdelší a nejkrásnější vodní cesta světa byla kdysi trasou zlatokopů mířících za zlatem do Yukonu a na Aljašku.

Na nepřístupném, osamělém severu ostrova ještě žijí kmeny indiánů „severozápadního pobřeží“. Totemy známé po celém kontinentě pochází právě jen z této oblasti a důvod je prostý: zatímco se například indiáni „prérijní kultury“ honili za stády bizonů po prériích Alberty, místní kmeny Kwakiutiů a Haidů žily v relativním blahobytu, který jim dovoloval věnovat se umění. Moře poskytovalo dostatek ryb, lesy divokou zvěř, z dřeva virginských cedrů stavěli domy a kajaky, z poddajné kůry zhotovovali šaty a přikrývky, a to dlouho předtím, než se na americký kontinent dostaly první textilie z Evropy. Nejhezčí exempláře indiánských totemů stojí ve skvělém Royal B. C. Muzeu v hlavním městě Britské Kolumbie – Victorii na jižním cípu ostrova. Díky své relativní izolaci si indiáni dodnes uchovali původní tradice a hluboko zakořeněný ohleduplný přístup k přírodě.

Příběh deště

Deštný prales na západním pobřeží vděčí za svoji existenci horskému masivu ve středu ostrova, který zadržuje srážky od Pacifiku. Stoupáme, hluboko v údolí se objevuje fjord, který se vkrajuje neuvěřitelných 50 km do ostrova. Na jeho vnitřním konci leží přístavní městečko Port Alberni, kde se každoročně pořádají závody v lovu lososů. Slunce se už dávno schovalo za temné mraky a po pár kilometrech se nevinné mrholení mění v silný přívalový déšť. Se „sirkami pod víčky“ přijíždíme k našemu rustikálnímu hotelu schovanému v husté zeleni deštného pralesa.

Svítá; včerejší výhružně temná obloha spojená s šedou mořskou hladinou silnými provazy deště se teď barví do růžova. Slunce se vyhouplo nad horizont, na pláž z mokrého písku moře naplavilo velké černé mušle. Kousek od břehu se z mlhy vynořují malé ostrůvky. Před sousedními sruby ve tvaru sudu doutnají ohniště. Škoda že tu nemůžeme zůstat alespoň týden, ale v tak obrovské zemi, jako je Kanada, je čas neustálým nepřítelem.

NÁRODNÍ PARK PACIFIC RIM

Prostor pro život

Ani Vancouver není zrovna malý ostrov – svými rozměry 450×100 km je největším ostrovem před západním pobřežím severoamerického kontinentu. Jeho západní strana nabízí hory, fjordy, divoké pobřeží i osamělé pláže a je eldorádem milovníků přírody. Nejhezčí části ostrova jsou pod ochranou četných provinčních parků, a především národního parku Pacific Rim (500 km2), který se dělí do tří částí: Long Beach (mezi Tofinem a Uclueletem), Broken Group Islands a West Coast Trail. Tento náročný, 72 km dlouhý okruh naprostou divočinou byl původně záchrannou stezkou pro trosečníky a dnes je oblíben hlavně mezi dobrodruhy.

Naše trasa začíná v ospalém městečku Tofino, kde je stres neznámým pojmem a kde komunita ekologů a umělců vyměnila štvanici za hmotnými statky za poklidný život uprostřed panenské přírody. Tato rybářská osada leží na severním cípu poloostrova a je obklopena desítkami malých zalesněných ostrůvků, které jsou v zátoce poházené jako malé zelené dortíky. Tofino je i výchozím bodem pro výlety vodními letadly a exkurze za pozorováním velryb nebo medvědů. My se rozhodujeme pro druhou možnost a na zítra si u „Jamie’s“ zamlouváme „Bear Wathing“. Nakupujeme proviant, pohledy a pokračujeme jižně k osadě Ucluelet, kde se nachází 2. část parku: Broken Islands Group. Labyrint neobydlených, hustě porostlých ostrovů je přístupný pouze zkušeným kajakářům, pro ostatní je „bezpečnější“ alternativou Pacific Wild Trail – pěší túra deštným pralesem a pak dál podél divokého pobřeží až k romantickému majáku, z něhož je na ostrůvky úžasný výhled. Stezka je kvůli vlhkosti vlastně dřevěný chodník asi půl metru nad zemí; pod nohama to bublá a žbluňká, vzduch je kořeněný vůní nadrozměrných rostlin. 3. částí parku je Long Beach. Tato 11 km dlouhá, více než 100 m široká pláž plná naplavených kmenů je oblíbená hlavně mezi surfaři. Mělké moře proměňuje celou pláž v koberec z vlhkého tvrdého písku, na němž se dá bez problémů i jezdit na kole. Rodiny tu piknikují – každá má s sebou snad polovinu domácnosti: obrovské čluny, lednice, grily, vše pak nakládají do velkých džípů… Závidím jim, závidím Kanaďanům prostor a svobodu, kterou my, Středoevropané, už téměř neznáme. Mít kus přírody jen pro sebe, rozdělat si na pláži oheň, nebýt omezován spoustou pravidel a nařízení.

Na medvědy!

Vstáváme nedočkavostí v šest, v sedm už podupáváme před „medvědí“ agenturou. Fasujeme tuhé, horkým vzduchem nahřáté červené kombinézy, v kterých se nemotorně šouráme k přístavu. Vypadáme jako skupina kosmonautů těsně před odletem na Mars. Usedáme do jednoho ze tří člunů, nabíráme rychlost a vjíždíme do mlhavého fjordu. Odpoledne by byla celá akce určitě příjemnější, ale jen při odlivu – čili ráno – medvědi přicházejí na pláž a mezi kameny sbírají kraby a mušle. Desítky ostrůvků abstraktně vykukují z mlžného oparu. S přibývající rychlostí ubývá viditelnost; za chvíli se řítíme naslepo, po obličeji nám stékají potůčky vody. Několik lidí se nervózně otáčí. Náš „kapitán“ má slitování, zpomaluje a vysvětluje nám navigaci pomocí GPS. Nejvíc nás ale určitě uklidňuje fakt, že kombinézy jsou zároveň i plovací vesty, hlavně v momentě, když skáčeme přes vlny člunu, který nám právě kříží cestu. Zpomalujeme, pomaličku objíždíme první ostrov. Nic. Chraptění vysílačky, otočka, zrychlujeme a přejíždíme k dalšímu ostrovu. Máme štěstí – i přes poměrně hustou mlhu na břehu rozpoznáváme prvního chlupáče. Foťáky cvakají, kamery bzučí, popojíždíme. Druhý medvěd – samotář a třetí, v další zátoce se po pláži prochází dokonce medvědice s dvěma medvíďaty. Vypínáme motor – okamžitě nastává absolutní ticho. Jako bychom se octli v mlhavé říši bez zvuků civilizace. Zážitek, na který budeme ještě dlouho vzpomínat, a to nejen kvůli medvědům!

n. p. Pacific Rim

> Rozloha: 500 km2
> Provincie: Britská Kolumbie (západní strana ostrova Vancouver)
> Rok založení: 1970
> Výška: 0–140 m n. m.
> do parku se lze dostat z Vancouveru vodním letadlem nebo trajektem do Nanaima (východ) nebo do Victorie (jih)

Neměli byste vynechat:

> Long Beach – široká pláž; surfování, pikniky
> Wickaninnish Centre – chráněná zátoka; velryby, lvouni
> Broken Group Islands – labyrint osamělých ostrůvků, jen pro zkušené kajakáře
> West Coast Trail – 72km okruh divočinou, proviant a vybavení podmínkou

NÁRODNÍ PARK BANFF

Řadíme se v pyžamech před postel a sborovým „Happy Birthday to you“ gratulujeme Cheyenne k desátým narozeninám. Máme namířeno do národního parku Banff – prvního a nejznámějšího parku západní Kanady. Za svůj vznik vděčí stavbě železnice, která se v roce 1883 dostala až sem a tím se celé Skalnaté hory (Rocky Mountains) otevřely veřejnosti. Už o dva roky později kanadská vláda vyhlásila Banff za národní park. Od roku 1985 je Banff dokonce pod ochranou UNESCO a ročně ho navštíví přes 3 miliony návštěvníků.

Ale žádný strach – se svými 6641 km2 je park příliš velký na to, aby byl někde nával. Více než dva tucty třítisícovek, tyrkysová horská jezera, v jejichž průzračné vodě se zrcadlí ledovce, lesy, vodopády, louky plné barevných květin, horské řeky i osamělá údolí – to všechno je Banff. Doma si člověk možná může myslet, že Kanadu zná – leží přeci ve stejné zeměpisné šířce jako Evropa, hory jsou „určitě“ podobné Alpám, pobřeží norským fjordům, ale omyl! Kanada je mohutnější, ohromnější, liduprázdná. Tady lze ještě prožít dobrodružství, vychutnat přírodu bez plotů! Silnice se vlní podél horského masivu se zasněženými čepičkami vrcholů, po pravé straně nás doprovází průzračná řeka lemovaná úzkými kanadskými jedlemi. Vjíždíme do provincie Alberta a vstupujeme do parku. Jedinou osadou je městečko Banff, které je nejnavštěvovanějším cílem a v létě tudíž praská ve švech. Naštěstí máme rezervaci v hotelu Brewster’s Mountain Lodge v centru města. Není tu dovoleno stavět další hotely, a tak si Banff uchoval svoji atmosféru Divokého západu s nízkými dřevěnými domečky ve stylu horských srubů. I když město působí exkluzivně, ceny jsou tu stejné jako kdekoli jinde.

Mnoho barev vody

Ve Starbuck Cafe trochu slavíme dceřiny narozeniny; jako oslavenec má právo určit další program – na výběr je půjčení kajaku nebo jízda lanovkou. Výška vyhrává nad vodou a 2270 m vysoký Sulphar Mountain leží jen 4 km od Banffu. Po celém hřebenu hory je postaven asi půlkilometrový a 5 m široký dřevěný chodník, který umožňuje v klidu vychutnat grandiózní výhled na nekonečné hřebeny hor a nedotčenou přírodu. Chybí lidé, chybí hlučné dálnice, vesnice i města – takhle možná kdysi vypadala Evropa…

Lanovkou sjíždíme zpátky do údolí a pokračujeme k Vermilion Lakes – třem jezerům východně od Banffu. Slunce zapadá, v předvečerním světle celé panorama nabírá nádherně sytých barev. Každé jezero se pyšní jinou kulisou, z mělké vody vykukují kameny a ztrouchnivělé kmeny stromů. Usedáme na molo, na protějším břehu se ve vysoké trávě pasou jeleni wapiti.

Další den nás čekají dva přírodní klenoty: světoznámé Lake Louise, pojmenované po dceři anglické královny Victorie, a jezero Moraine. Po hodince jízdy horskou silnicí jsme u cíle: před námi se rozprostírá Lake Louise v celé své mléčně tyrkysové nádheře. Na hladině se zrcadlí 3459 m vysoká Mount Victoria, jejíž ledovec sahá na protějším břehu až k vodě. Lake Louise leží ve výšce 1731 m, je 2 km dlouhé, 600 m široké a dosahuje hloubky až 70 m. Indiáni ho nazývali „jezero Malých ryb“. Asi nejlepší výhled na jezero je ze světoznámého Grandhotelu Fairmont Chateau Lake Louise, postaveného v zámeckém stylu v roce 1890 první kanadskou železnicí. Dnešní podobu hotel nabyl ale až v roce 1924, když předchozí dřevěnou stavbu zničil požár.

Jsme zvědaví i Moraine Lake – vůbec nejmalebnější jezero Skalnatých hor, kouzelně schované v údolí Deseti kopců (Valley of the Peaks) a vytvořené přírodním sesuvem. Zalesněné svahy a zasněžené štíty hor se zrcadlí tentokrát v sytě modré hladině. Z vyvýšeniny Rockpile na levém břehu je nejlepší výhled. Na jaře je odsud dokonce slyšet dunění lavin a praskání ledovců. Výstražná cedule upozorňuje na medvědy grizzly, na vzdálenější túry je dovoleno jít ve skupinkách nejméně pěti dospělých a jména se zapisují na tabulku u rozcestí. Pravděpodobně aby se vědělo, čí „zbytky“ se vlastně hledají. Nevěříme svým očím – místo jmen je přes celou plochu načmárán „zajímavý“ český text: „Jsem tak sám.“ „Nejseš. Je nás tu už 6.“ „Houby, je nás 9.“ „Taky jsem tu, ale už jste v prdeli! Tomáš“

Prohlédnout si dŮkladně celý nejsevernější, ale především nejrozmanitější a největší park Skalnatých hor – Jasper, by vyžadovalo nejméně týden. Tolik času ale nemáme, a tak se musíme spokojit zase jen s těmi „bonbonky“. Mezi ně určitě patří malebné jezero Maligne (1673 m) vyplňující nádherné vysokohorské údolí.

K ostrůvku Spirit Island v jižním cípu jezera se dá dostat pouze lodí. Z návštěvnického centra trůnícího vysoko nad jezerem je fantastický výhled. Petr jde koupit lístky na loď, já se s dětmi bavím pozorováním přidrzlých veverek. Stačí zašustit a hned skáčou na stůl a koukají lidem přímo do pusy.

Pohlednicová krása

Plavba k Spirit Island podél horského masivu je skutečným zážitkem, který nám ale trochu kazí náš „lodní“ průvodce. Huláká do mikrofonu, směje se vlastním vtipům a nehodlá ani na chvilku zavřít pusu. Po 20 minutách objíždíme ostrůvek, vlastně poloostrov spojený s pevninou úzkou pláží, a dobrá nálada se vrací. Ostrůvek s několika štíhlými jedlemi je skutečně jak z pohlednice.

Krajina, kterou dál projíždíme, se nedá s monotónností prérie kolem Edmontonu srovnat. Zastavujeme u krajnice a pozorujeme obrovského jelena wapiti pasoucího se vedle silnice, naproti ve vysoké trávě leží jeho dva kolegové. Přebíhám ulici a s ostatními „čumily“ s foťáky u nosu vyčkávám, až paroháč zvedne hlavu. Je slyšet docela slušná směsice jazyků. Ve většině aut, která míjíme, nesedí Kanaďané, ale turisté z celého světa. Jak prázdno tu musí být mimo sezonu? Pionýrská doba, kdy byl každý rád, že potkal živou duši, tu ještě není tak vzdálená. Vždyť jen do provincie Alberta a Britská Kolumbie by se Česko vešlo 20x, přitom tu žije pouhých 7 milionů obyvatel soustředěných jednak do měst a jednak do úzkého pruhu podél hranic s USA.

Silnice snů

Hlavním turistickým centrem parku je městečko Jasper, kdysi obchodní stanice pro trh s kožešinami; klidnější než jižnější Banff. Po 30 kilometrech parkujeme pod severní stěnou Mount Edith Cavell (3363 m) a pěšky pokračujeme k jezeru Cavell. Kulisa mléčného jezera hluboko v údolí pod jazykem ledovce nám bere dech. Klesáme, jezero se zvětšuje a s ním i naše nadšení. Na hladině plují desítky ledovců, největší připomíná trojúhelník šlehačkového dortu s proužkem kakaa uprostřed.

Dostáváme se na Icefields Parkway – silnici snů, jak je oficiálně označována, spojující Jasper s N. P. Banff. 230 km horských štítů, vodopádů, jezer, kaňonů v nepřetržitém sledu až k největšímu souvislému ledovci Skalnatých hor: Columbia Icefield. Plochu 337 km2, která už je vlastně jen zbytkem původního megaledovce, si lze představit snad jen z letadla. Tloušťka ledu dosahuje úctyhodných 600–900 metrů! Z terasy Icefield Centra je skvělý výhled na 7 km dlouhý jazyk ledovce Athabasca a ledovou severní stěnu hory Athabasca (3491 m). Přístupná část ledovce je posypána drobnými kamínky, v hlubokých puklinách bublá tyrkysová voda.

Do Golden přijíždíme úplně hladoví. Cestou jsme se zdrželi focením dalších jezer, vodopádů, řek… Jsou jich tu snad stovky…

Cestování je v Kanadě opravdovým potěšením – nejen díky skvělé turistické infrastruktuře a nádherné přírodě, ale i díky Kanaďanům samotným, kteří hrdost na svou zemi definují spokojeností svých návštěvníků.