Všechno začalo poměrně bláznivým nápadem vydat se na motocyklech – veteránech do Afriky. Do Namibie na poušť Namib a Kalahari. Zkušenosti s dálkovými jízdami veteránů nějaké mám, i když se jednalo převážně o automobily. Konečně přišla na řadu velká jízda na motocyklu.
Pečlivě jsem zvažoval, jakým motocyklem se na takové dobrodružství vydat. Volba padla na strakonickou ČZ (číza) 150, rok výroby 1951. Zbývalo jen najít a přesvědčit podobného blázna a motorky kompletně zrenovovat. Nemusel jsem chodit daleko, v klubu jsem přesvědčil Vladimíra Bundu a za necelý rok jsme naše mašinky skládali do bedny, abychom je poslali z Hamburku do namibijského přístavu Walvis Bay, zatímco my letěli letadlem. Čízy opravdu do Afriky dopluly a my jsme je po pěti týdnech znovu vybalovali a skládali.
Naše expedice měla vytyčeny tři hlavní úkoly. Za prvé projet namibijskou část pouště Kalahari, za druhé uskutečnit prvoprůjezd českých motocyklů s českou posádkou přes poušť Namib bez doprovodu a za třetí navštívit největší přírodní rezervaci volně žijících zvířat, Etoshu.
Našim motocyklům bylo dohromady 102 roků a nám dvěma 106, takže celá expedice dosáhla opravdu veteránského věku 208 roků.
Namibie leží v jižní Africe. Podnebí je tu tropické a velmi suché. Na 824 000 km2 žije 1 635 000 obyvatel. Srdcem Namibie je hlavní město Windhoek (180 000 obyvatel).
Na každém kroku moderního města je vidět čilý turistický ruch. Většina návštěvníků přijíždí z Evropy, ale výjimkou nejsou Američané ani Japonci. V drtivé většině využívají služeb desítek cestovních agentur a soukromých provozovatelů. Turistická střediska vybavují návštěvníky nejmodernějšími terénními automobily, kempingovou výstrojí špičkové kvality a nezbytnými průvodci. Do této vybrané klientely najednou vpadli dva exoti s padesátiletými motocykly, bez zajištěného ubytování, bez trvalé střechy nad hlavou, bez tučných šekových knížek, ale zato s velkým odhodláním.
První metry jízdy vlevo prověřily naši vůli vymotat se z mumraje velkoměsta. Mašinky se kroutily a funěly pod tíhou nákladu. Novým společníkem se od prvních kilometrů stává všudypřítomný vítr. Rve řídítka, dostává se pod brýle, přilbu, fouká za krk.
Směřujeme z Windhoeku jižním směrem přes Rehoboth. Až když se začne stmívat, uvědomujeme si, že musíme někde nocovat.Na tachometrech naskočilo 302 km a my pochopili, že to bude naše první noc ve volné africké přírodě. Kolem silnice se rozprostírá drsná, vegetací spoře porostlá krajina. Tma houstne, my zoufale zíráme do tmy a popojíždíme po stále se horšící písečné cestě. Když ucítíme pronikavý pach spálených spojek, je to signál k definitivnímu zastavení.
Po první noci strávené pod nepředstavitelně hvězdnatou jižní oblohou pokračujeme východním směrem. Zastavujeme v ospalém městečku Stampriet. Během 60 km jsme potkali jen dva automobily. Doplňujeme benzin, olej nemají. V horku se čízám nechce startovat, ochotní klučinové nám pomáhají při roztlačování.
Naším cílem je Aranos, poklidná vesnice s dominantním kostelem, postaveným v moderním stylu. Končí tam silnice a dál pokračuje jen cesta přes poušť Kalahari, vedoucí k hranici s Botswanou. Na cestě jsou hluboké vrstvy písku.
Třetí rychlostní stupeň je tabu. Pouštní cestu absolvujeme se zařazenou jedničkou nebo dvojkou. Dojíždíme až k hranici Botswany a dál nemůžeme. Vracíme se do Aranosu.
Mašinky se drží statečně. Spolykali jsme první příděl prachu a písku. Čízy ztratily svou černou barvu a stejně jako my se obarvily do šedohnědého až červeného nánosu. Projeli jsme namibijskou část pouště Kalahari, ale tušili jsme, že průjezd pouští Namib bude ještě tvrdší.
Podél silnice se začínají objevovat hnízda ptáků snovačů. Zakládají je převážně na stromech, ale nepohrdnou ani telegrafními sloupy. Poklidnou jízdu po docela dobré silnici nám znepříjemňují tlupy velkých rozcuchaných opičáků, posedávajících přímo na krajnici, vyzývavě na nás civí a připadá nám, že někteří na nás i hrozí. Nebojí se a neutíkají. Podél silnice se často objevují stáda prasat bradavičnatých. Rozháníme je ručními houkačkami.
Navštívili jsme největší rekreační oblast v Namibii. Rozkládá se poblíž města Mariental a má rozlohu několika čtverečních kilometrů. Patří sem i velké jezero s výrazně studenou vodou. Na skalách se vyhřívají stovky damanů. Daman je velký asi jako králík a žije ve velkých koloniích. V celém rozlehlém kempu jsme jediní ubytovaní ve stanu.
Na tachometrech nám naskočila první tisícovka kilometrů. Zdoláváme poslední úsek slušné silnice a přijíždíme do městečka Maltahöhe s benzinovou pumpou a vzorně čistým hotýlkem stejného jména. Sousedy nám dělají tři líné půlmetrové želvy, desítky pestrobarevných ptáků a nepředstavitelně vřeštící papoušci.
Vydáváme se na první kilometry pouště Namib. Již první metry potvrzují naše obavy. Snažíme se držet ve vyjeté koleji a balancujeme. Zastavujeme každých 10–15 kilometrů, uvolňujeme celé tělo a dotahujeme šrouby a matky. Při jedné ze zastávek zjišťujeme, že chybí šroub motoru. Naše martyrium končí po 170 kilometrech bez civilizace, když přijíždíme do kempu Sesriem, ležícího ve středu východní části pouště Namib. Osazenstvo kempu se ihned seběhlo kolem zetek. Fotoaparáty cvakají, kamery vrčí a uprostřed zorného pole jsou naše krasavice. Je nám dobře u srdce.
Poušť Namib se rozprostírá podél celého pobřeží Namibie o celkové délce asi 2000 kilometrů, od Jihoafrické republiky až po Angolu. Namib Naukluft Park je se svými téměř 50 000 km2 jednou z největších přírodních rezervací. Podnikáme výlet do oblasti písečných dun Sossusvlei. Vede tam jediná cesta a všechna vozidla musí projet kontrolním stanovištěm strážců parku. Kroutí nad námi nevěřícně hlavami. Po 70 kilometrech dojíždíme do míst, kde silnice končí a začínají roztodivné písečné duny dosahující výšky až 300 metrů. Pohled na zlaté meruňkově až červeně zbarvené duny je úchvatný. Zapomínáme na okolní svět a cítíme se jako na jiné planetě.Ukrajujeme další pouštní kilometry Namibu a přijíždíme do posledního kempu Solitaire. Je to vlastně takový malý ráj uprostřed nehostinné pouště. Odpočíváme a načerpáváme síly na rozhodující cca 240kilometrový úsek.
Po další celodenní jízdě vyhlížíme již za šera místo k přenocování. Nikde ani keříček, jen holá pustina. Je tma, další jízda by byla hazardem. Zatlačujeme motorky za malou kamennou vyvýšeninku. Nic není vidět a je hrobové ticho. S ubíhajícími hodinami se teplo mění v nepředstavitelnou zimu. I když je nocování v této oblasti zakázáno, nic jiného nám nezbývá. Nemůžeme stavět stan. Přehazujeme přes sebe spacáky, posedáváme na kanystrech, pochodujeme kolem motocyklů, drkotáme zubama a jsme neustále ve střehu. Občas projedou kolem strážci – neviděli nás. Na kost prokřehlí přečkáváme noc uprostřed pouště Namib. Brzy ráno se vydáváme na poslední, asi osmdesátikilometrový úsek.
21. srpna 2002 v 11.15 h vjíždíme do přístavního města Walvis Bay na pobřeží Atlantského oceánu. První česká posádka na českých motocyklech projela bez doprovodu pouští Namib. Naše motorky jsou nejstaršími motocykly, které kdy touto pouští projely. Já s mojí čízou jsme se stali nejstarší dvojicí, která tento průjezd dokončila. Je nám 114 roků. Jsme na smrt unavení, ale nesmírně šťastní. V duchu si opakuji památnou větu Františka Venclovského po překonání kanálu La Manche: „Já su tak šťastný…“
Walvis Bay je druhé největší město Namibie (36 000 obyvatel). Pouhých 40 kilometrů nás dělí od dalšího přímořského města Swakopmund (29 000 obyvatel), kterému se někdy říká „nejjižnější německé mořské lázně“. Je to pozůstatek dávné koloniální historie. Většina ulic má německá jména a německy se tady dobře domluvíte.
Opouštíme provlhlý a mořem prosolený Swakopmund. Pokračujeme severním směrem, téměř až k hranicím Angoly, kde nás čeká jedna z nejkrásnějších rezervací divokých zvířat v Africe – Etosha. Cestou navštěvujeme kempy v Usakosu, kde nám dělají společnost pávi, dále Omaruru, kde pro změnu nevítaným společníkem byl více než metrový had, který se vyhříval na citroníku, pod kterým jsme odpočívali. Přes Otjiwarongo a Outjo jsme dorazili do kempu Toshari In, kde jsme museli opustit naše věrné mašinky, protože do Etoshi motocykly nesmí.
Etosha – „velké bílé místo“ – má rozlohu 22 270 km2. Zvířata lze nejlépe pozorovat u napajedel, kterých je bezpočet a vede k nim síť prašných cest. S naším novým kamarádem Jackem a jeho mikrobusem jsme byli téměř deset hodin návštěvníky v ráji divokých zvířat. Křižovali jsme Etoshu a pozorovali slony, žirafy, antilopy, pakoně a pštrosy v jejich přirozeném prostředí. Jsou chvíle, na které se nezapomíná. K takovým bude navždy patřit deset hodin strávených mezi zvířaty v Etoshi.
Směřujeme na jih, máme před sebou dlouhé kilometry do hlavního města Windhoeku. Motocykly jako by tušily, že je již nebudeme honit po prašných pouštních cestách, přestaly hrát divadlo a najednou startovaly na první našlápnutí.
Windhoek je na dohled. Prokličkovali jsme spletí ulic a křižovatek a jsme u cíle své cesty. Šťastní si podáváme ruce – dokázali jsme to! Velký sen se stal skutečností! Projeli jsme bez větších problémů 3280 kilometrů v sedlech veteránů ČZ.
Autor: Jiří Pavlík – časopis Cestopisy.
