Když se dva hádají, třetí se směje. Tak toto přísloví v Litvě rozhodně nikdy neplatilo. Díky své strategické poloze na pobřeží Baltského moře byla vždy terčem výbojného úsilí svých sousedů, kteří se o ni přetahovali jako kočky o myš.
V roce 1940 Rusové vyvezli litevskou elitu – lékaře, právníky, celé šlechtické rodiny – na Sibiř a do jejich bývalých domovů se pak hromadně stěhoval ruský proletariát. Litva bojovala o svoji nezávislost s obrovskou vehemencí a vytrvalostí, až ji nakonec v roce 1991 získala a definitivně se zbavila přítomnosti sovětské armády. Pokud v kterékoli z pobaltských republik použijete k dorozumění ruštinu, nikdy nezapomeňte připomenout, že nejste Rus a že na sovětskou éru vzpomínáte se stejnými pocity jako oni…
Neotřelá noblesa Vilniusu
Na letišti ve Vilniusu nás očekává sympatický modrooký blonďák Reimondas. Večer trávíme procházkou historickým centrem, které svou architekturou spíše než severská města připomíná Polsko nebo Německo. Jen atmosféra je tu jiná a neopakovatelná. Ani v denní špičce nikdo nikam nespěchá, ulice nejsou plné turistů, a tudíž ani kapsářů.
Z náměstí Rotušes, jehož dominantou je místní radnice, vede naše cesta přes ulici Pilies s malými kavárničkami a zahradními restauracemi na náměstí Katedros aikšte. Potkáváme mladé páry, ženy často nesou v rukou bohatou kytici růží. Lidé jsou vysocí, často mají světlé vlasy a v jejich upravených tvářích se odráží klid a neotřelá noblesa. V příjemném podvečeru vychutnává šálek kávy starší dáma a za novinami jen tušíme jejího partnera, kterého prozrazuje vůně doutníku. Avšak je tu i spousta klubů pro mladé či internacionální fastfoody.
Náměstí vévodí úchvatná bílá katedrála, kterou architekti v různých obdobích přestavovali, až se zastavili u klasicismu. Stavba působí velmi honosným dojmem, a to jak zvenčí svým pompézním vstupem a velikostí, tak zevnitř díky dvěma dlouhým řadám sloupů, jež oddělují boční lodě a kapli sv. Kazimíra. Obzvlášť ohromujícím zážitkem je návštěva chrámu při západu slunce, kdy dovnitř proniká přes skleněné dveře nízké večerní světlo.
Přímo za katedrálou se zvedá cesta parkem za dominantou města – Gediminasovým hradem na 48 m vysoké Hradní hoře (Pilies kalnas). Zřícenina hradu z neomítnutých červených cihel skýtá široký výhled na celé město. Jako na dlani se nám Vilnius ukáže, vyšlapeme-li si 78 schodů na západní věž.
Naše návštěva Vilniusu připadla na 15. výročí dne, kdy se lidé všech tří pobaltských zemí vzali za ruce a vytvořili živý řetězec od Tallinnu přes Rigu po Vilnius. Stalo se tak v srpnu 1989. Na hlavním vilniuském náměstí se proto konal velký vzpomínkový koncert, po celém městě jsme potkávali mladé lidi s vlaječkami jejich zemí. Tu litevskou tvoří tři pruhy: žlutý, který symbolizuje slunce, světlo a prosperitu, zelený, značící litevskou krajinu, naději a radost, a červený, symbol odvahy, houževnatosti a boje za svobodu.
Další „denas„ zase do „městas„
Litevský jazyk se nejvíce blíží sanskrtu. Koncovka -as je velmi příznačná. Rychle jsme se jazyku přizpůsobili, a tak pro nás „další denas přijel kamarádas Juozas a zavezl nás do městas“. První skutečné litevské slovo jsme se naučili hned na letišti: NEVYKLANDAS – jeho přesný překlad neznám dodnes, avšak smysl jsme pochopili velmi rychle. Slovo bylo napsáno na dveřích toalet, které byly beznadějně zamčené.
Náš kamarád Juozas nám dokazuje, že Vilnius je městem tisíce kostelů. Během dvou dnů jsme jich navštívili okolo 20 – katolické, anglikánské, evangelické, pravoslavné – každý jiný, každý unikátní. Kostel sv. Petra a Pavla je nejdokonalejší ukázkou barokního stavitelství ve městě. Jeho zdi a strop zdobí přes 2000 soch a reliéfů, hlavní lodi vévodí křišťálový lustr ve tvaru korábu. Památka, kterou by žádný návštěvník Vilniusu neměl vynechat, je Aušros vartai (Jitřní brána). Zůstala jako jediná z původních devíti městských bran. Karmelitáni z kostela sv. Terezy postavili nad branou kapli s ikonou Matky boží – ochránkyně města. Toto místo se těší stejné úctě poutníků jako například náš Velehrad. Do kaple vstupujeme bočním schodištěm. Mši k našemu překvapení slouží dva polští kněží a z bible předčítá řádová sestra slovensky. Davy se tlačí dovnitř, a tak raději opouštíme svaté místo a jdeme dopřát regeneraci svým chuťovým buňkám. Nacházíme malou restauraci s litevskou kuchyní. Tradičním pokrmem jsou cepeliny (cepelinai) – bramborové knedlíky uvnitř plněné masem a zalité smetanovou omáčkou. Mezi oblíbené pokrmy patří také studené polévky z řepy, zelí, okurek a smetany. Jelikož mě nijak neláká řepová polévka v podobě studené růžové tekutiny, jednoznačně volím cepelin. Na talíř se tato „vzducholoď“ vejde jedna, maximálně dvě.
Most do litevského středověku
V okolí hlavního města je krajina ještě poměrně zvlněná, vždyť také na jihovýchodě se nachází nejvyšší hora země Juozapine (293,6 m n. m.). Příroda je malebná a hlavně zelená po dlouhou část roku. I v srpnu a září, kdy u nás už slavíme dožínky, jsou pastviny plné vláhy. Velká území zabírají jezera, nalezneme jich přes 3000, řek tu proudí 722. Kde se nezrcadlí hladina a kde nejsou louky plné krav, vypínají se do výšky borovicové lesy. Po pastvinách jsou rozesety dřevěné chaloupky dodnes obývané místními hospodáři a farmáři. Jako pohádková kulisa působí uprostřed jezer ležící středověký hrad Trakaii. Vodní hrad je spojen dřevěným mostem s poloostrovem, na kterém se nachází stejnojmenné městečko. Rozsáhlé rekonstrukce prováděné po řadu desetiletí minulého století nám umožnily pochopit, proč se tato stavba stala sídlem litevských knížat a zároveň baštou, kterou bylo téměř nemožné dobýt. Nejznámějším majitelem byl určitě kníže Vytautas, který roku 1410 porazil u Grunwaldu vojska livonských a německých rytířů a ukončil tak staleté útoky křižáků na Litvu. Červené zdi hradu se v krásném odpoledním slunci zrcadlí v klidné vodě jezera. Hladinu brázdí čluny, plachetnice i pouhá vodní šlapadla. Proudící procesí návštěvníků je povzbuzováno do kroku několika hráči na harmoniku a saxofon. Rozsáhlá nádvoří jsou spojena padacími mosty a do komnat s expozicemi litevského středověku se vystupuje po dřevěných visutých schodištích a galeriích. A ještě jedna zajímavost: v Trakaii žije zcela ojedinělá komunita Karaimů v Pobaltí. Ve svých tradičních obytných domech si uchovali svou kulturu i jazyk po dobu více než 600 let, kdy je sem kníže Vytautas řestěhoval jako válečnou kořist z Krymu.
Bolševici a čerti
Další den si na nás místní rozmarné léto připravilo pořádnou spršku, a tak se celý den brodíme mokrou trávou ve skanzenu Rumšiškes. Stejnojmenná vesnice byla zaplavena při výstavbě přehrady na řece Nemunas, dnešní přírodní muzeum nalezneme na jejím břehu. Rozkládá se na 175 ha a prohlédnout si tu můžeme na 140 budov z 18.–19. století. Místo je přímo rájem pro fotografy, neboť se zde koncentrovaně představuje vše, co litevská krajina nabízí. Litva je teritoriálně rozdělena na čtyři kulturní oblasti, podle těchto oblastí je rozděleno i Rumšiškes. Ze zemědělských oblastí sem byly dovezeny celé selské chalupy s bohatým, až měšťanským vybavením. Jinde jsou to jen malinké chudobné domky, ve kterých sedí babičky, jež vám budou vyprávět příběhy z mládí, když v Litvě ještě vládl bolševik. Dobové náměstí z meziválečného období skrývá v historických domech plně zařízené a funkční řemeslnické dílny, včetně holičství a hospody. Městu Kaunas, kam se celí promoklí přesunujeme, vévodí největší gotická katedrála v zemi. Nese jméno sv. Petra a Pavla. Přímo před katedrálou se otvírá náměstí, jemuž vévodí Rotuše, tedy radnice. Pro její bílou barvu a 53 m vysokou věž se jí říká Bílá labuť. Určitě se nezapomeňte jít podívat na soutok řek Nemunas a Neris. Díky nim je město spojeno vodní cestou s baltským mořem a v 15. století bylo dokonce členem Hanzy. Kaunas je proslavený svým muzeem čertů, pokud se rozhodnete k jeho návštěvě, vezměte nějakého malého čertíka s sebou, neboť je zvykem zde čerta ze svých končin nechat.
Hora křížů
Dlouhý, staletími se táhnoucí boj Litvy za svobodu se nám připomenul i krátce před opuštěním této krásné země. Cestou k hranicím s Lotyšskem, nedaleko města Šiauliai, se mezi loukami objeví Hora křížů. Je to světový unikát, místo, kde se v průběhu téměř dvou století shromáždily tisíce křížů všech velikostí, tvarů a materiálů. Je to úchvatný symbol – první z nich upomíná na protiruské povstání z roku 1831, další pak přinášeli poutníci a jejich počet rostl, i když horu sovětská moc několikrát srovnala buldozerem se zemí. Při procházce klikatou cestičkou si můžeme přečíst jména lidí, kteří kříže z nejrůznějších důvodů přinesli. Řada z nich byli cizinci projevující tak nezvyklou solidaritu. Snad Hora křížů již nikdy v budoucnosti nebude muset sjednocovat litevský národ v ohrožení.
Autor: Zuzana Tvarůžková – časopis Cestopisy.
