Francie není jen zemí, kam se jezdí za mořem na Azurové pobřeží, za lyžováním do alpských středisek, za kulturou do pařížských muzeí a za architekturou do tajemné Bretaně. A pokud patříte mezi návštěvníky, kteří již viděli Monu Lisu, klášter Mont St. Michel, zámky na Loiře či romantické alsaské vesničky, jeďte si prohlédnout katarské hrady. Nádherné výhledy a myšlenka na dramatické události, kterých byly před staletími svědky, uspokojí romantické srdce každého milovníka starých hradů a rozpadlých zřícenin.
Původ katarské víry (z řeckého katharos – čistý), neomanicheistického náboženství, spočívá v dualistické nauce pocházející ze Středního východu. Byla založena na myšlence, že materiální svět byl stvořen Zlem a Temnotou a svět duchovní Dobrem a Světlem. V Evropě ji poprvé začali během 10. století vyznávat bogomilové z Balkánského poloostrova (území dnešního Bulharska). Ve 12. století se modifikovaná verze této víry uchytila na jihu Francie, zvláště v oblasti města Albi, kde se konaly první učené disputace mezi zástupci církve a dualisty. Z územního názvu potom pochází další označení katarů – albigenští (Albigeois).
V katarském učení viděla římskokatolická církev zásadní nebezpečí, odmítla je, a dokonce je považovala za nejnebezpečnější herezi (kacířství), ostatně snaha o potlačení učení albigenských stála u zřízení papežské inkvizice. Zajímavé je, že slovo „katar“ se dostalo do německého jazyka jako „Ketzer“ a dále pak do češtiny jako „kacíř“. Hlavními články učení, které církev odsoudila a stíhala, bylo popírání dogmatu panenského zrození Ježíše, podpora asketismu jako jediné cesty ke spáse, pohrdání materiálním bohatstvím, odsuzování křižáckých výprav, touha po samostatnosti a odmítání feudální přísahy věrnosti.
V roce 1207 vyhlásil papež Innocenc III. s podporou francouzského krále Filipa Augusta proti albigenským křížovou výpravu. Vojsko v čele se Simonem de Montfort nejdříve napadlo Béziers, kde křižáci pobili asi dvacet tisíc lidí, poté Carcassonne. Katary nejdříve vedl Raymond VI. z Toulouse, později jeho syn, který byl nakonec v roce 1229 donucen podepsat potupnou mírovou smlouvu.
I když vojenské tažení skončilo vítězstvím papežských, kacířské učení katarů zcela nevymizelo. A když papež Řehoř IX. zřídil roku 1233 nechvalně známou inkvizici, vyslal do oblasti Languedoku dominikány. Od roku 1240 se začalo znovu s upalováním na hranici. O dva roky později skupina rytířů z Montséguru zavraždila jedenáct inkvizitorů. Následoval odvetný útok na jejich hrad. Po dlouhém obléhání se posádka hradu v roce 1244 vzdala a přes 200 katarů bylo hromadně upáleno na hranici. Při obléhání čtyři kataři unikli a vyzvedli z jeskyně tajemný katarský poklad. O jeho dalším osudu není do dnešní doby nic známo, kolují pouze pověsti, podle nichž se poklad ztotožňoval se svatým grálem a kataři s rytíři kulatého stolu.
Po krvavém masakru v Montséguru ztratili kataři ve Francii jakýkoli vliv. Hrady Quéribus a Puilaurens kapitulovaly v roce 1255 a staly se součástí královské obranné linie na hranici s Aragónem, později se Španělskem. Poslední významný představitel katarské víry, Guillaume Bélibaste, byl upálen v roce 1321. Izolované zastánce katarské víry, kteří žili na francouzsko-španělské hranici, vymýtila inkvizice na počátku 15. století. Mezi nejznámější katarské hrady a pevnosti patří Quéribus, Peyrepertuse, Puilaurens a Montségur.
Quéribus
Tyčí se ve výšce 720 metrů nad malebnou vesničkou Cucugnan a skýtá jeden z nejúchvatnějších výhledů do okolí. Malá stezka, později schodiště vytesané do skály návštěvníka dovede k prvním hradbám, které kopírují reliéf horského vrcholu. Zanedlouho se objeví masivní donjon, na který těsně navazuje čtvercová věž ze 13. století. Vnitřek donjonu kontrastuje se strohým obranným aspektem vnější stavby. Hlavní sál je vybaven centrálním cylindrickým pilířem, z něhož vychází osm žeber a čtyři lomené oblouky podpírající klenbu. Tento gotický sál, zcela nečekaný ve stavbě budované k obraně, se stal podnětem k mnoha otázkám. Podle některých hypotéz je donjon v Quéribusu považován za velký sluneční kalendář.
Hrad Quéribus, postavený v 11. a 12. století, se stal důležitým útočištěm kacířů během křižáckého tažení proti albigenským. Po kapitulaci hradu Montségur zorganizoval Pierre d’Auteuil úspěšnou vojenskou výpravu a zmocnil se pevností Quéribus a Puilaurens. Tyto porážky byly poslední významnou událostí katarského hnutí v Languedoku. Hrad Quéribus se stal královskou pevností a zajišťoval ochranu hranice s Aragónem a později Španělskem až do Pyrenejské dohody v roce 1659, po které ztratil svou původní strategickou hodnotu.
Peyrepertuse
Po přejezdu nádherných a působivých soutěsek Galamus se dostaneme ke hradu Peyrepertuse. Pevnost se rozprostírá nad vesničkou Duilhac a zaujímá celý horský hřbet ve výšce 700 metrů.
Jde o nejkrásnější vojenskou architekturu středověkého Languedoku, uvnitř hradeb můžeme vidět donjony, hlavní části budovy, nádvoří, kostely a dva hrady – jeden dolní, feudální, z 11. století, který je nejstarší součástí komplexu, a pak horní, královský, který byl postaven v 2. pol. 13. století.
Během křížové výpravy proti albigenským odolávala pevnost Peyrepertuse, dlouhá léta považovaná za nedobytnou, až do roku 1240. Tehdy křižácké vojsko pronásledovalo mladého vikomta z Carcassonnu směrem ke hranicím s Aragónem. Při této příležitosti se velitel vojska Jean de Beaumont rozhodl Peyrepertuse dobýt. Překvapený Guillaume de Peyrepertuse byl donucen za krátkou dobu kapitulovat. Od té doby se hrad stal obávanou baštou v obraně hranic s Aragónem, později se Španělskem.
Puilaurens
Tato pevnost se tyčí nad údolím Boulzane a již z dálky jsou vidět hradby tvořící obdivuhodný obranný systém. Ke hradu se dostaneme po stezce, která přes opevněnou bránu vede na rozlehlé nádvoří obklopené vysokými hradbami. Donjon a hlavní budova jsou chráněny dalším opevněním, z něhož se nejvíce zachovala věž bílé paní.
Hrad Puilaurens patřil pánům z Fenouillet a odolával nájezdům Simona de Montfort a královskému vojsku až do konce křížové výpravy. Hrad, na kterém se po celou dobu ukrývala katarská komunita, musel nakonec kapitulovat v roce 1255 či 1256. Byl přestavěn na královskou pevnost a mnohokrát dobýván španělskými vojsky.
Montségur
Hrad se stal jedním z posledních památných míst odporu katarů v Languedoku během křížové výpravy vyslané Římem proti albigenským. Ještě dnes působí ve výšce 1207 metrů majestátně a tajemně. Montségur si jako jediný hrad skutečně postavili ke své obraně samotní kataři a stal se jejich svatyní. Jeho výjimečná poloha a legendy, jimiž je opředen, nemohou nechat lhostejným žádného z mnoha návštěvníků.
První opevnění vybudoval Raymond de Péreille v roce 1204. Hrad, často nazývaný „letecká citadela“, sloužil pak po celou dobu tažení proti albigenským jako útočiště pro ně a jejich stoupence. Král se snažil pevnost dobýt, ale veškeré pokusy skončily nezdarem. Po krutém zabití inkvizitorů v roce 1242, za nímž stáli rytíři z Montséguru, byl však osud hradu, který katolíci přezdívali „Satanova synagoga“, definitivně zpečetěn. Po deseti měsících urputných bojů a po zradě několika katarů se velitel pevnosti Roger de Mirepoix vzdal. Stéla umístěná na louce připomíná památku více než 200 heretiků, kteří se odmítli vzdát katarské víry a byli upáleni zaživa na obrovské hranici postavené při úpatí hradu. Pevnost byla v 16. století opuštěna.
Kolem tohoto katarského sídla koluje mnoho legend. Někteří v něm viděli hrad grálu, jiní mu přisuzovali funkci chrámu slunce. Do dnešních dnů existuje ještě jedna nevysvětlená záhada. Během obléhání Montséguru v zimě roku 1243 opustili hrad dva muži, jejichž úkolem bylo zachránit tajemný katarský poklad. Později, při kapitulaci, se dalším čtyřem podařilo uprchnout. Jaký měli úkol? Měli se připojit k první dvojici a pomoct poklad převézt do bezpečí? Co skutečně katarský poklad představoval, co jej tvořilo a k čemu ho mělo být použito? Jaký byl jeho význam? Dosud se ho žádnému člověku nepodařilo najít. A existoval vůbec někdy?
Místa, o jejichž kráse a zajímavé historii jsem se zde zmínil, nejsou ovšem jedinými památkami této krajiny. Můžeme navštívit i další hrady, např. Lastours, Saissac, Roquefixade, Usson, Puivert, Arques, Villerouge-Termenés, Termes či Aguilar, kde najdeme nejen zajímavé stavební detaily, ale i překrásné výhledy do okolní krajiny. A po příjemné procházce jistě nezapomeneme zajít do některého místního
sklípku na „dégustation“ vynikajícího vína.
Autor: časopis Cestopisy.
