Každoročně se v období čtyřiceti dní před Velikonocemi mnohonásobně zvýší počet turistů, kteří míří ze všech koutů světa do brazilského Ria de Janeiro. Obrovské masy lidí se zde sejdou za jediným účelem. Aby si vychutnali atmosféru jedinečného karnevalu, který nemá na světě obdoby…
Z historie oslav
Zatímco v Evropě začíná postní období a slaví se maximálně jeho začátek, v jihoamerickém Riu de Janeiro začíná vřít život. Ačkoli celá idea karnevalu má náboženské kořeny, stal se brzo ryze světským svátkem. Počátky můžeme najít v evropském svátku Introito, což je latinský název pro vstup. V Brazílii byl tento svátek chápán jako vtip, lidé na sebe navzájem vylévali vodu a později po sobě začali házet i věci, jako například nahnilé ovoce. Radovánky se někdy v polovině devatenáctého století přestaly líbit vrchním vrstvám obyvatelstva. Snažili se je mocensky potlačit, a to kvůli emocím, které se šířily vlivem hnijícího ovoce a zeleniny v ulicích. Jejich snaha však byla naprosto bezpředmětná, prostý lid se své zábavy nemínil vzdát.
Na konci devatenáctého století však oslavy začínaly nabírat nový ráz. V ulicích se objevili lidé, kteří místo házení ovoce a zeleniny tančili a hráli na různé hudební nástroje. Říkalo se jim cordoes a dnes je můžeme považovat za předchůdce škol samby. Jiný název, který se pro ně vžil, jsou blocos, což je termín, jenž přesněji označuje lidi, kteří se na karnevalu oblékají do různých kostýmů dle určitého tématu.
Školy samby
Samba je tradičním jihoamerickým tancem, který doprovází karneval. Postupem času se vytvořily speciální školy, které sambu vyučují. Nejsou to školy v pravém slova smyslu, spíše komunity. Název škola se vžil, jelikož prvně cvičili choreografii na školních hřištích. V přehlídce na sambodromu se škol předvede celkem čtrnáct, každá zabírá šest až osm vozů. Každá se snaží předvést to nejlepší, aby získala titul za nejlepší show. Tradice škol samby sahá až do roku 1928, kdy se v Riu začaly taneční kluby zakládat. Školy samby se postupem času staly regulérními vzdělávacími institucemi, které spojují lidi z okolí se společnou zálibou v tanci. Celý rok se věnují přípravám na karneval, vymýšlení témat, takzvaných enredo, a šití pestrých kostýmů. S přípravami pomáhají děti i dospělí, bez rozdílu věku. Původně byla povolena pouze témata, která se nějak týkala Brazílie, ale postupem času se vše poněkud uvolnilo, takže můžete potkat vozy třeba na téma pohádek Hanse Christiana Andersena. V roce 2005 zvítězila škola, jejímž tématem byla přítomnost jezuitů v Brazílii. Každá škola samby má asi čtyři až pět tisíc členů, kteří se účastní přehlídky, na kterou má na sambodromu každá škola vyhrazeno něco okolo osmdesáti minut. Pro každého člena školy to tedy znamená 25 minut na přehlídce.
Sambodrom
I když pro nezúčastněného televizního diváka může přehlídka představovat neuvěřitelný zmatek, je tomu přesně naopak. Vše je dokonale organizováno. Začátek promenády každé školy je nazýván Commissao de frente, což v praxi znamená, že se předvedou starší členové školy, kteří mávají davu, případně se mohou ukázat v nějaké taneční formaci. Minulý rok to byly kupříkladu Labutí tanec nebo choreografické ztvárnění Římských legií.
Následují tematicky oblečené skupiny „ala“ a samozřejmě vyzdobené vozy. Jediným omezením velikosti vozů jsou stromy lemované ulice Ria, na kterých spousty vozů poztrácí část své výzdoby. Vozy jsou tlačeny místními muži, kteří to považují za obrovskou čest.
Každý z vozů veze speciálního hosta. Ačkoli nahota není oficiálně dovolena, známé brazilské osobnosti na sebe často takto upozorňují, aby se dostaly na titulní stránky novin a časopisů. Podmínky pro to, dostat se na vůz, jsou jednoduché, je třeba umět tančit sambu, být krásnou ženou a čím vyšší je vaše popularita, tím snáze se nahoru dostanete. Dalšími sekcemi tanečníků jsou „ala das baianas“, což jsou ženy a dívky z komunity oblečené do pestrých kulatých sukní. Dále můžeme narazit na zvláštní pár „porta-bandeiras“ a „mestre-sala“. Porta-banderias je nositelkou vlajky školy, dav ji zdraví a mává, vzdává tak poctu dané škole. Mestre-sala, partner vlajkonošky, se na svou partnerku snaží co nejvíce upozornit a využívá k tomu excelentní taneční formace.
Na konci průvodu každé školy jsou účinkující s hudebními nástroji, často bubny, které udávají rytmus.
Okolo sambodromu se začne dav účinkujících a přihlížejících slévat, v postranních uličkách narazíte na prodejce lístků na nejlepší místa se silně nadsazenými cenami, všichni zpívají a tančí. Po osmdesáti minutách je show u konce a divákům nezbývá než čekat na další školu a doufat, že bude stejně dobrá jako ta předchozí. Na přídavky se na karnevalu jednoduše nehraje.
Grupo Especial
Porota volí ze čtrnácti nejlepších škol z Grupo Especial. Každý rok dvě školy z této prestižní skupiny vypadnou a jsou nahrazeny jinými. Školám byly jako promenádní dny karnevalového týdnu určeny neděle a pondělí, každý den svoje představení předvede sedm škol. Vyhlášení se koná hned ve středu. Školy jsou bodovány známkami od jedné do desíti, přičemž nejlepší známkou je desítka. Celé rozhodnutí je v rukou čtyřiceti oficiálních soudců, avšak naprosto běžné je, že své neoficiální žebříčky má většina časopisů a novin, které volí divácky nejúspěšnější školu. To, že se divácky nejúspěšnější škola liší od oficiálně nejlepší školy, je naprosto běžné.
Často se setkáte i s tím, že své osobní listy si dělají jedinci, kteří pak vše porovnávají s oficiálními výsledky poroty i s neoficiálním vyjádřením novin. Karnevalem žije zkrátka každý přítomný. Posledním dnem oficiálního karnevalu je sobota, kdy se koná Přehlídka šampionů. Té se může zúčastnit pouze šest nejlepších škol zvolených porotou a jejich představení je opět osmdesátiminutové.
Nejenom Rio
S karnevalem se nesetkáte jen v Riu de Janeiro, i když zde je nejslavnější a prostoupí doslova celé město. Slaví se v každém větším městě nejen v Brazílii, ale prakticky po celé Jižní a Střední Americe. A školy samby a oslavy si razí cestu i do euroamerické kultury. Kupříkladu v San Francisku se konají každoroční oslavy samby a jsou zde zakládány stále nové školy. Popularita tradice nezadržitelně stoupá.
Autor: Jana Poledniková – časopis Cestopisy.
