Ve druhé polovině června jsme vyrazili s rodinou autem do Chorvatska. Tentokrát jsme si vybrali poloostrov Pelješac, který je dostatečně daleko na to, aby zde byl nával turistů z České republiky, navíc ještě před hlavní sezonou. O nádherné krajině, městech, plážích se není potřeba rozepisovat. O tradiční chorvatské pohostinnosti a nabídce služeb také asi ne, neboť nejen naše zkušenosti jsou vesměs velmi pozitivní.
Co mě na však jižních zemích opravdu fascinuje, je jejich životní styl. Zatímco v tuzemsku život začíná (tedy alespoň v menších městech) kolem šesté hodiny ranní a upadá po páté odpolední, na jihu Evropy se večer teprve začíná žít. Restaurace se zaplňují, v pozdních večerních hodinách seženete v pekárnách čerstvé pečivo, které vám prodá zpravidla příjemná obsluha, stánky se zmrzlinou mají mražené pochutiny krásně naaranžované atd. atd. Prostě služby jak se patří, vždyť turisté jim nesou výplatu.
A právě o tomto přístupu, který je tak rozdílný od našich zvyklostí, se chci dále rozepsat. Cestou z dovolené jsme to ze zájmu a zvědavosti namířili přes Bosnu a Hercegovinu s cílem podívat se do Mostaru na opravený most. Chorvatsko je již „profláknuté“, zato Bosna a Hercegovina lákala svojí neobjeveností.
Krajina Bosny je opravdu nádherná, i když jsme měli po celou dobu zvláštní mrazivý pocit při pomyšlení, že zde poměrně nedávno skončila velmi krutá válka, jejíž stopy jsou vidět na každém kroku. Nicméně, přestože v této zemi není podle dostupných informací až tak úplně bezpečno, doporučuji všem tuto nádhernou zemi navštívit.
V Mostaru jsme měli obavy zaparkovat a nechat auto plně naložené věcmi někde na parkovišti. Nakonec jsme v centru našli parkoviště hlídané, cena za hlídání byla 0,5 eura na hodinu (kupodivu, nikdo se nás nesnažil natáhnout na ceně při pohledu na vyšperkované auto a cizí poznávací značku). Zvláštní pocit, když jsme zjistili, že parkoviště sousedí s totálně rozstřílenou budovou kdysi pravděpodobně kulturního domu.
Se zvláštním pocitem nejistoty a trochu i obav jsme vyrazili do samotného centra. Minuli jsme rozstřílený hotel, na domech nacházeli stopy po kulkách. Cestou jsme také minuli objekt, původně asi sídlo nějaké větší firmy, v jehož dolní části byla restaurace a květinářství, od prvního patra nahoru však již jen po střelbě roztrhaný železobeton s průstřely po granátech. Něco, co by u nás v žádném případě neprošlo, zde bylo nutností z nouze.
O to větší šok nám připravilo samo středověké centrum. Vše opravené, proslulý mostarský most, zničený před pár lety chorvatským dělostřelectvem, byl plný turistů, všude stánky s občerstvením, suvenýry, zmrzlinou. A k tomu všude usměvavý personál, snažící se ve vší slušnosti urvat svůj každodenní chléb. A ceny? Na naše poměry přijatelné, ale pro místní asi dost vysoké.
Nedalo nám to a na hranici historického centra a novější zástavby jsme zašli do místní zahradní restaurace. V mžiku u nás byla sympatická servírka se širokým úsměvem. Dali jsme si místní specialitu skládající se ze tří druhů masa a bramborové kaše v ceně 7 eur za porci, k tomu kokakolu za 1 euro. Jídlo bylo na stole během málo chvil, i když naše první pocity byly rozpačité. Pro čtyři osoby byste nedali dohromady stejný příbor a každý z nás měl také jinou skleničku. Něco, co by u nás bylo spíše nepřijatelné.
I servírka přes svůj milý obličej byla trochu ukoptěná a její oděv by rozhodně potřeboval pračku, stejně jako zahradní nábytek hadr. Jenže jídlo bylo opravdu vynikající a naše rozpaky zmizely, ovšem závěr byl ještě milejší. Při sklízení stolu se nás servírka se širokým úsměvem anglicky zeptala, zda nám chutnalo a jestli chceme platit v eurech, konvertibilních markách nebo chorvatských kunách a v jaké měně chceme vrátit zpět. Takový přístup by odzbrojil snad každého, kdo by se snažil cokoli kritizovat. Na rozloučenou nám servírka navíc popřála šťastnou cestu. Z restaurace i z Mostaru jsme tak odjížděli maximálně spokojeni.
Šokem však byl návrat do reality služeb u nás. Při nejbližší návštěvě tuzemské restaurace jsem si vzpomněl na mostarskou servírku v okamžiku, kdy mě obsluha jedné místní restaurace rádoby vyšší kvality ani nepozdravila, na stůl mrskla jídelní lístek se slovy „co si dáte“. Při debarasu se mě nikdo nezeptal, zda bylo vše v pořádku, při zaplacení a nechání malého dýška jsem postrádal poděkování a popřání hezkého dne. Jaký rozdíl mezi „vyspělou“ evropskou zemí a „divokým“ Balkánem! Podobná situace se opakovala i v polovině letošních prázdnin, kdy v jednom nejmenovaném jihočeském lázeňském městě, ve kterém je poměrně známý pivovar, probíhaly jakési lázeňské slavnosti. Bylo krátce po desáté dopolední, a protože jsme měli s sebou návštěvu ze zahraničí, chtěli jsme posedět v nějaké útulné restauraci s nabídkou výrobků zdejšího pivovaru. Nepochopitelné pro mě bylo, že při slavnostech a navíc v plné sezoně, kdy zde byl zvýšený pohyb turistů, v podstatě všude otevírali až v 11 hodin, tak jako jindy. A v jedné z mála otevřených restaurací čepovali jen plzeňské. Nic proti němu nemám, ale šlo o princip. Situace s neochotnou a spíše nepříjemnou obsluhou, propálenými ubrusy a špinavými okny se v této zemi asi již stala normou.
Co z toho plyne? Dospěl jsem k přesvědčení, že spíše my jsme s úrovní chování personálu ve službách a s nabídkou služeb samotných daleko za Balkánem a do vyspělé Evropy máme ještě hodně daleko. Naštěstí již existují i u nás čestné výjimky.
Autor: Martin Wojtěch – časopis Cestopisy.
