Červená perla
Drobné, jasně červené pralesničky Oophaga (Dendrobates) pumilio patří k nejznámějším zástupcům celé čeledi Dendrobatidae. Do dnešního dne jsem je znal pouze z fotografi í, z veřejných vivárií a od několika evropských chovatelů obojživelníků. Nyní máme možnost je pozorovat v přírodě. Vypadají jako oživlé červené kamínky, které nám skáčí pod nohama ve spadaném listí a mezi kořeny stromů. Jsou překvapivě rychlé a neposedné. Tyto žabky měří jen okolo dvou centimetrů, ale díky své výrazné oranžovočervené barvě jsou na zemi nepřehlédnutelné. Na hřbetě a končetinách mají zpravidla tmavě modré až černé tečky, skvrny nebo síťování. Červená nebo žlutá barva často v kombinaci s černou v řeči přírody signalizuje nebezpečí. Drobná žabka tak dává najevo svému okolí: „Nech mě na pokoji, jsem jedovatá.“
Kožní žlázy celé řady druhů pralesniček vylučují toxické alkaloidy, kterých je dnes známo přes 220 typů. Batrachotoxiny, pumiliotoxiny, histrionicotoxiny a další formy toxinů, jimiž disponují jednotlivé druhy, slouží primárně k ochraně před predátory. Až relativně nedávno vědci zjistili zajímavou skutečnost, že jedovatost těchto žab je podmíněna jejich potravou – mravenci. Mravenci, kteří obsahují rovněž nebezpečné alkaloidy, tvoří u prudce jedovatých druhů pralesniček více než 50 % potravního spektra. To je také důvodem, proč při chovu v zajetí, kdy jsou pralesničky krmeny po několik generací netoxickou potravou (muškami, malými cvrčky, mšicemi) svou jedovatost ztrácí.
Otrávené šípy
Domovem dnešní vědě známých 164 druhů pralesniček je tropická Střední a Jižní Amerika od Nikaraguy po Brazílii a Bolívii. Nejvíce druhů obývá Kolumbii, Ekvádor a Peru. Zdaleka ne všechny druhy jsou nebezpečné, skutečně jedovatých je asi třetina (podčeleď Dendrobatinae) a i ty by dokázaly ohrozit život člověka jen ve zcela výjimečném případě. Dovedou ale odradit (vzácně i usmrtit) menší predátory – například psa, který by se pokusil žábu sežrat. Ostatně jedovatých žab je na celém světě známo velké množství, vzpomeňme například naše ropuchy nebo kuňky. Jeden druh ale nad ostatní vyniká.
V západní Kolumbii žije kolem 4 cm dlouhá, žlutě zbarvená pralesnička, jejíž kožní žlázy produkují neobyčejně účinný jed. Je dokonce tak účinný a žába ho má takové množství, že bylo spočítáno, že by toxin z jediné této malé žáby postačil k usmrcení deseti lidí – teoreticky, samozřejmě. Ale nejen to – náleží k nejúčinnějším známým toxinům mezi pozemními živočichy vůbec! Žába byla pojmenována Phyllobates terribilis – pralesnička strašná. Domorodí indiáni kmene Emberá v oblasti Chocó v západní Kolumbii její nebezpečnost dobře znají. O kůži této žáby otírají hroty svých šípů, které pak používají k lovu opic a lenochodů. Účinný batrachotoxin přerušuje přenos signálů z nervové soustavy k hladkému svalstvu a výsledkem je zástava dýchání a ochromení srdeční činnosti.
Kapitán britského námořnictva Charles Stuart Cochrane byl prvním, kdo v roce 1825 o těchto metodách informoval západní svět. Tyto praktiky jsou ale dnes zevšeobecňovány a mylně připisovány mnohým dalším indiánským kmenům v Jižní Americe. Ekvivalentem pro název čeledi pralesničkovitých je proto více vžitý a v mnoha zemích na světě stále používaný název „šípové žáby“.
Otec na mateřské
Vraťme se do Panamy, na souostroví Bocas del Toro, na ostrov pokrytý pralesem – Bastimentos. Tak jako celá řada pralesniček i zdejší pralesnička drobná (O.pumilio) má zvláštní a mezi žábami jinak zcela neobvyklý přístup k péči o potomstvo. Samečkové nafukují své hrdelní váčky a slabým skřehotáním lákají samičku. Jí se pak předvádí v zásnubním tanci a vybranou partnerku si „odvedou“ na místo vhodné pro snůšku. Tím je nejčastěji vlhčí místo – kout tvořený spadaným listím při zemi ve stínu pralesa. Na rozdíl od jiných žab, které o svá vejce nepečují a doslova jimi „plýtvají“ (např. náš skokan hnědý klade na jaře až 2 500 kusů vajec), pralesnička drobná naklade pouhá 3–4 vajíčka, která sameček okamžitě oplodní. Samička poté svého vyvoleného i snůšku opustí.
Samec snůšku hlídá a pokud se mu zdá, že je příliš suchá, navlhčí vajíčka ze svého močového měchýře. Stane-li se, že je některé vejce ve snůšce napadeno například plísní, samec toto vajíčko sežere a zabrání tak jeho styku se zdravými a zkáze celé snůšky. Hlídá ji rovněž před případnými drobnými predátory či jinými samci pralesniček, kteří by mohli snůšku ohrozit. Asi po týdnu, když se z vajec začnou líhnout pulci, matka se náhle vrací na scénu. Pulci vrtivými pohyby instinktivně vylezou samici na hřbet. Ta je pak po jednom odnese do vhodné nádrže s vodou, například trychtýře bromélií, kde se pulci dál vyvíjejí. Zhodnotí-li matka, že jeden broméliový trychtýř všechny pulce neuživí, roznese je každého zvlášť do paždí listů několika rostlin. Jak se pulci vyvíjí, matka obchází jednotlivé „jesličky“ a pulce přikrmuje vlastními neoplozenými vajíčky. Činí tak každé zhruba 4 dny. Zoologové zjistili, že samice neomylně krmí pouze své vlastní pulce.
Autor: David Hegner – časopis Cestopisy.
