Každá země má něco. Někde hrozí zemětřesení, jinde záplavy nebo kobylky. Naše situace ve střední Evropě vypadá jako život v závětří. Jen na první pohled, jak nás přesvědčily povodně… Z čeho má obavy Islanďan?
Vítr se prohání pustinou pod ledovcem Skeidarárjokull. V ohromných vírech zvedá tmavý písek. Všude kam dohlédnete je měsíční krajina bez známek života. Co se tady stalo? Islanďan se podívá na zvědavého cizince, pak na černou poušť, ztiší hlas a pronese: „jökulshlaup“. Jako by mluvil o nějakém černokněžníkovi ukrytém v zaledněných horách na obzoru. Realita je prostá. Ten černokněžník budí děs. Jökulshlaup je povodeň vyvolaná výbuchem podledovcové sopky. Hrůza, která přichází nečekaně. Jökulshlaup je katastrofa, proti které není obrany.
A setká se oheň s ledem…
Byl začátek října roku 1996 a pod největším islandským ledovcem
Vatnajökull náhle explodovala sopka. 9. října bylo vidět nad ledovcem kouř a zakrátko vyhazoval nově narozený vulkán sopečný materiál do výšky sedmi kilometrů. Fotografie zachycující monumentální setkání živlů během dvou dnů obletěly svět. Veřejnost byla nadšená, ale vulkanologové se při představách, co se děje dole, probouzeli pěkně zpocení. Tam, kde nebylo vidět, vytékající láva o teplotě 1100 °C měnila okolní led na vodu rychlostí 1000–5000 m3 za sekundu.Vysvobozená voda se hrnula do místního podledovcového jezera Grimsvotn. Bylo otázkou času, kdy jeho stěny povolí. Přišlo nejhorší a nejhektičtější období. Období čekání na jökulshlaup. Období urychleného budování ochranných hrází a zpevňování koryt řek v oblasti, kde se očekával hlavní nápor živlu. Program islandské televize měl jasnou hvězdu – otázku „Kdy to přijde?“. Každý den běželo rozsáhlé zpravodajství o situaci. Odborníci vypočítávali možné následky nevyhnutelné katastrofy. Islandský biskup pohnutým hlasem oznámil, že se modlí za záchranu své země. Připomínalo to situaci, kdy se řítíte autem proti překážce. Srážka je neodvratná, ale vy se přesto do poslední chvíle snažíte co nejintenzivněji brzdit. Brzy ráno, 5. listopadu, ledový val jezera povolil. Voda měla konečně volnou cestu. Přívalová vlna zpod ledovce se vřítila do povodí řeky Skeidará. Naštěstí tam, kde byla očekávána. Obrovská masa černé vody, bahna a ledových bloků se hnala 30kilometrovou rychlostí k moři. Následující den jökulshlaup vyvrcholil a hydrologové odhadli v těchto hodinách průtok Skeidary na 45 000 m3 za sekundu. Stejná veličina se udává u afrického Konga! Islanďané měli najednou díky povodni „doma“ druhou nejmocnější řeku na světě. Teprve v dalších dnech začala Skeidará pomalu ztrácet na síle a k normálu se vrátila až na konci měsíce.
Počítání škod
První dojmy? Nekonečná černá spoušť. Část okružní silnice obepínající celý ostrov vymazána ze zemského povrchu. Zmizely mosty, ochranné hráze se rozpadly, po elektrickém vedení nezůstala stopa. Ústí Skeidary se vlivem mocných nánosů posunulo o osm set metrů dál do moře, které bylo zbarvené šedým zákalem do vzdálenosti desíti kilometrů. Šokovaný islandský premiér David Odsson při prvním pohledu z letadla na zaplavené území dokonce prohlásil: „Tato katastrofa nás uvrhla o dvacet let zpět.“ Odborníci odhadli škody na 15 milionů dolarů. Při rozsahu jökulshlaupu to bylo vlastně málo. Díky tomu, že vše proběhlo ve skoro neobydlené oblasti, že byl čas se na povodeň připravit, nedošlo k žádným ztrátám na životech. Po prvních provizorních opravách bylo možné celou oblastí projet bez větších problémůpo dočasných komunikacích už za dva měsíce.
Srpen 1997
Stál jsem v krajině poničené jökulshlaupem. Vulkán byl klidný, Skeidará si hrála na nevinnou řeku a celá oblast připomínala boxera, který se vrávoravě zvedá po těžkém zásahu. Ani stopa po dřívější vegetaci, žádné staré říční koryto. Nic. Všechno nové s datem výroby listopad 1996.
Přes zrozenou poušť vedla provizorní silnice, jako orientační body sloužily oranžové tabule varující před největším nebezpečím – tekutými písky. U tabulí se fotografovali Islanďané, pro které se nová poušť stala cílem nedělních výletů. Kolem bez zábran pobíhali zahraniční turisté a domácí jen nevěřícně kroutili hlavami. Z tekutých písků jde totiž strach. Je to jedno z nejzákeřnějších nebezpečí na Islandu. Mechanismus vzniku je jednoduchý. Povodní vynesený blok ledu v krajině pomalu roztává. Postupně je překrytý říčními usazeninami a schovaný pod úrovní terénu taje dál. Kolem něj se vytváří jakási čočka bahna a mokrého písku – materiálu, který nemá skoro žádnou nosnost. Na povrchu je takové místo nerozpoznatelné. Dokud na něj nevstoupíte. I potom se v prvním okamžiku chvíli nic neděje. Ve druhém to jen neznatelně mlaskne a vy se nezadržitelně propadáte. Když máte štěstí, tak čočka s tekutými písky není hluboká, nebo je někdo poblíž a pomůže, nebo jste ještě blízko pevné země a dosáhnete na ni. Nebo nemáte štěstí a…
Autor: Hynek Adámek – časopis Cestopisy.
