O prehistorii Anglie se toho ví poměrně málo, první seriózní prameny pochází až z přelomu letopočtu. Území nynější Velké Británie postupně hostilo řadu dobyvatelů, zejména v posledních staletích však naopak Británie získala řadu území po celém světě. Svou výbornou ekonomickou pozici si drží dodnes.
První osídlení
O prvním osídlení Anglie není známo mnoho, existují však archeologické doklady již z paleolitu. V období před Kristem existovalo obchodní spojení s Anglií, kde se již tehdy těžil cín. Z prehistorického období pochází také řada megalitických památek, rozmístěných po celých Britských ostrovech.
Římané v Anglii
Roku 55 před Kristem se Julius Caesar neúspěšně pokusil vylodit v Británii, ale již o rok později se mu invaze zdařila. Římané postupně porazili a ovládli původní keltské kmeny, obsazené území sahalo až do skotských nížin. Římané budovali v zemi infrastrukturu a území značně pozvedli, z doby válek s místními kmeny pochází také známý Hadriánův val. Řada Římanů v Anglii zůstala a postupně se promísili s původními obyvateli. Římská kontrola Anglie trvala přibližně do roku 410.
Anglosasové a nástup křesťanství
Po odchodu Římanů započal příliv anglosaských kmenů, které postupně vytlačovaly původní Brity. Již v 7. století ovládali Britové pouze dnešní Wales. Od konce 6. století se mezi Anglosasy začalo šířit křesťanství, prvním biskupem se stal roku 597 Augustin z Canterbury a roku 601 pokřtil prvního křesťanského krále Ethelberta. Anglosasy si nelze představovat jako jednotnou sílu, sice mezi sebou spolupracovali, celá Británie však byla rozdělena do řady menších království.
Vikingové a sjednocení Anglie
Již v 8. století ovládali Vikingové zřejmě Shetlandy a Orkneje a intenzivně útočili na východní pobřeží Anglie a Skotska, kde se postupně začali usazovat a budovat osady. Hlavním odpůrcem Vikingů byl král Alfred Veliký, jeho syn Ethelstan potom zahájil protiofenzívu a postupně ovládl celou Anglii. Nedokázal však situaci stabilizovat a teprve jeho následníci trvale drželi severní oblasti.
Normané
V 10. století získali část východního pobřeží Dánové, po vymření domácí dynastie se dostal na trůn Knut Veliký, který byl synem dánského vládce Swayna. Jeho nástupce však zemřel bez potomků a došlo na spory o následnictví. Angličané se udrželi proti Dánům, ale nakonec sami podlehli Normanům vedeným Vilémem I. v bitvě u Hastingsu roku 1066. Vilém I. byl prohlášen králem a postupně potlačil jakékoliv protinormanské postoje.
Středověk
V období středověku se na anglickém trůně zabydlel rod Plantagenetů. Jednotliví králové vládli s různými úspěchy a docházelo i k řadě nepokojů a následnickým sporům. Ve 12. století získala Anglie kontrolu nad Irskem, Walesem, Skotskem a také nad severní Francií, hned ve 13. století však byla Normandie dobyta zpět Francií. Roku 1215 Jan Bezzemek podepsal Magnu Chartu, která omezila moc panovníka a o několik desítek let později svolal Eduard I. také předchůdce dnešního parlamentu. Ke konci 14. století pak došlo na svržení krále a po vládě Jindřicha V. se dostala k moci regentská rada.
Válka růží
Roku 1453 došlo k definitivní porážce Anglie ve stoleté válce a král se zhroutil, protektorem byl jmenován Richard Plantagenet. Následné spory ohledně vlády vedly roku 1455 k první bitvě mezi Lancastery a Yorky, což byly dvě větve rodu Plantagenetů. Vlády se roku 1460 ujal Eduard IV., neustálé boje s opozicí Lancasterů však vedly i k jeho exilu a následnému opětovnému získání vlády. Došlo samozřejmě k řadě bojů i popravám opozice. Historie se podobně opakovala i s jeho bratrem Richardem III., celý spor pak nakonec vyřešil roku 1485 Jindřich Tudor, který nečekaně zvítězil a ujal se vlády jako Jindřich VII.
Tudorovci
Známý král Jindřich VIII. proslul roztržkou s katolickou církví kvůli svému rozvodu s Kateřinou Aragonskou, nicméně jeho kabinet fungoval výborně. Po jeho smrti došlo na nástupnické spory, následná vláda Marie I. Tudorovny se neúspěšně snažila obnovit katolickou dominanci. Koncem 16. století vládla Alžběta I., která udržela v zemi vysokou stabilitu a náboženské rozpory vyřešila vznikem Anglikánské církve.
17. století a republika
Po smrti Alžběty I. roku 1603 nastoupil na trůn skotský král Jakub I. Stuart. V roce 1607 započala kolonizace Ameriky založením osady Jamestown, angličtí obchodníci zakládali na jihu kontinentu plantáže a obnovili otrokářství, do Ameriky odešla řada lidí kvůli ekonomickým i náboženským důvodům. Roku 1642 nastaly spory parlamentu s králem Karlem I., který byl nakonec poražen a roku 1649 popraven. Byla vyhlášena republika a protektorem země se stal Oliver Cromwell. Po jeho smrti roku 1660 se však na trůn vrátil Karel II. a monarchie byla obnovena. Následná vláda katolického krále Jakuba II. však byla pro Angličany nepřekonatelný problém, proto roku 1689 pozvali Viléma III. Oranžského. Následný odboj katolíků byl tvrdě potlačen, ale rebelie trvaly až do roku 1746.
Vznik sjednocené Velké Británie
Po smrti královny Anny roku 1714 se na anglický trůn dostal Jiří I. z hannoverské dynastie. On ani jeho nástupce Jiří II. nejevili o vládnutí mnoho zájmu, faktickou tak moc postupně převzal parlament. V první polovině 18. století Anglie získala 13 významných kolonií v Americe a další v Indii, měla však také mnoho menších držav po celém světě. Roku 1776 sice vyhlásily USA nezávislost, přesto poskytly kolonie dostatek surovin a zdrojů pro významný růst a nástup průmyslové revoluce.
Již od roku 1534 byl součástí Anglické vlády Wales, roku 1707 bylo připojeno Skotsko. Byl zrušen anglický a skotský parlament, který byl nahrazen parlamentem Velké Británie. Roku 1800 bylo připojeno Irsko a od 1. ledna 1801 vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska.
Napoleonské války a Viktoriánská doba
Roku 1803 se Anglie opět dostala do války s Francií, Napoleonovy ambice na invazi do Británie však zhatila těžká porážka roku 1805 u Trafalgaru. Británie byla členem několika protinapoleonských uskupení, roku 1815 byl Napoleon definitivně poražen u Waterloo a odeslán do vyhnanství.
V letech 1837-1901 vládla v Británii královna Viktorie I., za její vlády se Británie stala přední světovou velmocí. Významné kolonie byly v Indii, Kanadě, Austrálii, Hongkongu a později také JAR. Británie také byla vítěznou stranou v krymské i búrské válce. Na domácím poli však došlo k řadě protestů dělníků a bylo nutno sáhnout k řadě ústupků. Byly zavedeny regulace, střední vrstva získala volební práva a bylo zrušeno otroctví v koloniích. Ke konzervativcům přibyla jako opozice labouristická strana.
Světové války a meziválečné období
Na začátku 20. století se Británie dostala do války s Německem, během I. světové války zahynulo na západní frontě přes milión Britů. Británie nakonec byla jedním z vítězů, cena za válku však byla strašná. V roce 1922 se od Británie odtrhla větší část Irska, která vyhlásila samostatnost. Mezi válkami Británii postihla také hospodářská krize, nicméně na rozdíl od mnoha dalších zemí měla poměrně mírný průběh. Kolonie poskytovaly dostatek surovin i odbyt pro britskou výrobu. Řada kolonií byla zrovnoprávněna s Británií roku 1931 vznikem Commonwealthu.
Ministerský předseda Chamberlain se snažil zavděčit Hitlerovi a byl jedním z původců neslavné Mnichovské dohody, která vedla k zabrání Sudet Německem. Nicméně válka se jen o chvíli odložila a roku 1939 vyhlásila Británie válku Německu. Zpočátku poskytla útočiště řadě utečenců a vojáků z celé Evropy, poté se úspěšně bránila během letecké bitvy o Británii. Díky tomu nikdy nedošlo na vylodění Němců v Anglii a frontové boje zuřily především v severní Africe. Po počátečních prohrách situaci zvrátil britský generál Montgomery a po vytlačení Němců z Afriky pokračovala ofenzíva vyloděním na Sicílii. Spojenecká vojska se poté vylodila také v Normandii a zejména Brisko-americké síly porazily Německo na západní frontě. Británie byla jedním z vítězů II. světové války, ovšem opět za cenu velkých lidských i materiálních obětí.
Poválečná Británie
Po porážce Německa se velmi rychle vyhrotila situace se Sovětským svazem a nastala studená válka. Británie byla v dobré hospodářské situaci a stala se jedním z hlavních aktérů v NATO, účastnila se také řady dalších konfliktů, včetně války v Koreji a na Falklandách. Na domácí půdě se také až do konce 20. století táhl konflikt s katolíky v Severním Irsku, kde dlouho působila teroristická organizace IRA. V 60. letech došlo na řadu sociálních reforem, zlegalizování homosexuality a potratů a řadě finančních reforem.
Moderní Británie
Velká Británie teoreticky byla vítěznou stranou ve studené válce, nicméně po úspěšných 90. letech přišla významná finanční krize v roce 2008. Přestože Británii nepostihl žádný strmý pád, v posledních desetiletích pozvolna slábne a zejména finanční krize ji výrazně poškodila. Na rozdíl od zbytku EU se také poměrně výrazně drží politiky USA a aktivně se účastnila válečných konfliktů v Iráku, Afghánistánu a Libyi. Silná pozice v EU, vlastní měna a důraz na vlastní zájmy zatím Británii uchránily větší účasti ve vážné finanční krizi eurozóny a pomohly chránit britské národní zájmy navzdory tlaku EU.
