Hadi na Srí Lance aneb proč se kobry neloví?

Upoutalo nás srocení lidí pouhých deset či patnáct metrů od autobusové zastávky v centru města. Všichni se zájmem pozorovali cosi uprostřed haldy odpadků mezi křovinami. „Co se děje?“ ptáme se kolemjdoucích. „Naya – kobra,“ mávli rukou. A skutečně, mezi odpadky se zde pouhých několikmetrů od silnice na dopoledním sluníčku vyhřívá asi metr a půl dlouhá kobra. Lidé kolem štěbetají a ukazují na ni, a když už je kolem příliš rušno, kobra se líně odplazí do úkrytu hustých křovin. Sinhálci se v klidu rozejdou ke svým autobusům. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na podobné setkání s kobrou před lety v Egyptě. Místní lidé ji okamžitě utloukli klacky a pro jistotu ještě celé okolí v okruhu mnoha metrů polili benzínem a zapálili. Ne tak zde. Podobně jako v Indii, je i na Srí Lance kobra posvátná.

Hadí ráj na Srí Lance

Ze Srí Lanky je známo téměř 100 druhů hadů (včetně mořských), což je více než dvojnásobek počtu, který se vyskytuje v celé Evropě! Z nich asi jedna třetina je jedovatých. Proto příliš nepřekvapí, že Srí Lanka patří mezi místa s vůbec nejvyšší úmrtností po uštknutí jedovatými hady na světě. Uštknutí lidí při práci na poli jsou častá. Lékařská péče v odlehlejších místech je nedostatečná a navíc mnoho venkovanů stále ještě více věří místním léčitelům než nemocnicím ve městech. Jednoho ajurvédského léčitele jsme osobně navštívili a velice nás překvapilo, jak se tento jinak vzdělaný člověk stavěl k uštknutí jedovatým hadem. Ochotně nám ukázal krabičku první (či možná spíše poslední) pomoci: v hadříku zabalený černý kámen a na pomuchlaném papíře návod k použití napsaný v sinhálštině a v angličtině, kde se píše, že kámen je nutno na 2 až 3 hodiny přiložit na ránu, poté, co sám odpadne, jej na čtvrt hodiny ponořit do mléka, opláchnout ve vodě a usušit. Poté se celý proces opakuje. Dále se zde doporučuje třikrát požít šálek lidské či dobytčí moči a v případě, že nastane kóma, nakapat do očí a nosu několik kapek roztoku česneku, rozředěného v moči. Osobně se domnívám, že zde funguje spíše jakýsi placebo efekt – věř a víra tvá tě uzdraví.

Vzhledem k tomu, jak velké množství hadů a plazů všeobecně se na Srí Lance vyskytuje, je překvapivé, že místní lidé k nim mají neutrální či pozitivní vztah. Neloví je ani k jídlu, jako je tomu v řadě jiných zemí Asie, ani pro prodej turistům, jako je tomu v severní Africe, a naštěstí je nezabíjejí ani pro vlastní potěšení.

Z jedovatých hadů se na Srí Lance vyskytuje 6 druhů zmijovitých hadů (čeleď Viperidae), 4 druhy hadů korálovcovitých (Elapidae), 9 druhů bojg (Colubridae) a v okolních mořích 14 druhů mořských hadů (Hydrophiidae). Přestože i relativně málo jedovatý druh, např. ostrolebec plantážní (Hypnale hypnale), dokáže ve zcela výjimečných případech usmrtit člověka, za skutečně nebezpečné jsou považováni pouze zástupci tzv. „velké čtyřky“: kobra, bungar, zmije řetízková a zmije paví. Na Srí Lance je k dispozici polyvalentní antisérum, vyráběné v Indii, účinné proti jedu všech těchto hadů.

Velká čtyřka

Kobra indická

Kobra indická (Naja naja) má svůj areál rozšíření od Pákistánu přes Indii a jižní Nepál až po Bangladéš. Srí Lanka je nejjižnější výspou jejího výskytu. Tato až 2,2 metru dlouhá kobra je známá především charakteristickou kresbou „brýlí“ na zadní části krku. Je-li kobra zahnána do úzkých, bez možnosti uprchnout, vztyčí přední část těla, zploští se a roztáhne štít – kápi. Opticky tak před rušitelem najednou zdvojnásobí svoji velikost a navíc na krku odhalí falešné oči – kresbu dvou tmavých skvrn na spodní straně krku a „brýlí“ na hřbetě. Rušitel, ať již člověk nebo menší živočich, se poleká a nechá hada být. Pokud ne, kobra několikrát fingovaně zaútočí ve směru rušitele, zpravidla se zavřenou tlamou. Až jako zcela krajní možnost, pokud již neexistuje šance na ústup, kobra uštkne. V Zadní Indii se vyskytuje celá řada druhů kober, které navíc dokáží vystříknout jed z jedových zubů do očí protivníka na vzdálenost dvou až tří metrů a tím ho dočasně (někdy trvale) oslepit. Tyto tzv. „plivající kobry“ se ale na Srí Lance nevyskytují. K symptomům uštknutí kobrou patří nejen lokální příznaky – bolest a otok v místě uštknutí, po několika dnech přecházející v nekrózu postižené tkáně, ale především v symptomy celkové otravy: bolest hlavy, pocit na zvracení a zvracení, závratě, malátnost. Otrava neurotoxiny se projeví padáním očních víček, nadměrným sliněním, neschopností kontrolovat vyměšování, poruchami řeči a končí celkovou paralýzou dýchacího svalstva.

Nejúčinnějším nervovým jedem ovšem disponují bungafii, vyskytující se na ostrově ve dvou druzích – bungar modravý (Bungarus caeruleus) a bungar cejlonský (Bungarus ceylonicus). Tito přibližně 100 až 130 cm dlouzí hadi jsou tmaví, s výraznými příčnými bílými kroužky po těle. Nápadná kresba nás před nimi varuje. Aby to ale nebylo tak jednoduché, může být někdy (zejména u starých jedinců bungara modravého) nevýrazná, a naopak někteří zcela neškodní užovkovití hadi pro svou ochranu využívají strategii „dělej, jako že jsi jedovatý“ a jejich kresba se nápadně podobá zbarvení bungarů (např. užovky rodu Dryocalamus). Bungaři jsou noční hadi, k většině případů uštknutí dochází, když hadi slídí po potravě a člověk na ně omylem šlápne. Vesničané chodí bosí nebo pouze v jednoduchých sandálech, které je před uštknutím neuchrání. K uštknutí také často dochází ve spánku, kdy se člověk ležící na zemi bezděčně ožene rukou po hadovi prolézajícím okolo. Jed bungarů je silně neurotoxický, ale postrádá „hemotoxické složky“, které způsobují lokální bolest a otok. Díky tomu často člověk uštknutí bungarem ani nezaregistruje! Má pocit, že se pouze někde škrábl nebo píchl o trn keře. Během jedné až dvou hodin dochází k paralýze dýchacího svalstva. Uštknutí bungarem je nebezpečné a bez podání příslušného séra často smrtelné.

Zmije řetízková

Zmije řetízková (Daboia russellii) je nejen nejpestřejším, ale též největším (až 160 cm) a nejmohutnějším zmijovitým hadem celé jihovýchodní Asie. V sušších oblastech nízkých až středních poloh Srí Lanky je místy stále hojná a za svoji potravou, hlodavci, se stahuje do blízkosti lidských sídel. Uštknutí jsou častá, téměř polovinu všech hospitalizovaných po uštknutí jedovatým hadem tvoří na Srí Lance lidé uštknutí zmijí řetízkovou. Je to nebezpečný a obávaný had a tvoří jedinečnou výjimku ve vztazích mezi zvířaty a domorodým obyvatelstvem. Jak nám shodně tvrdili místní lidé, uvidí-li zmiji řetízkovou, bez slitování ji okamžitě zabijí. A to přesto, že se jedná o nádherně zbarveného hada, na šedožlutém až šedočerveném světlém podkladu s kresbou tmavých, oranžových či červenavých skvrn na hřbetě a na bocích, ty jsou navíc sytě černě ohraničeny a pospojovány do jakéhosi řetězu na zádech. K symptomům uštknutí patří prudká bolest a rozsáhlý otok postižené končetiny, vnitřní krvácení do trávicího a močového traktu. Ale často též symptomy otravy neurotoxiny, jako padání očních víček a poruchy řeči.

Zmije paví

Zmije paví (Echis carinatus) se vyskytuje na rozsáhlém území od Pákistánu přes Indii po západní Bangladéš a Srí Lanku. Zatímco na kontinentální části svého areálu dorůstá do délky až 80 cm, na Srí Lance žije její trpasličí forma, Echis carinatus sinhaleyus, běžně dosahující délky pouhých 25 až 30 cm. Jed této zmije je účinný a příznaky po uštknutí jsou obdobné jako při uštknutí zmijí řetízkovou. V Pákistánu a Indii jde o rozšířený a obávaný druh, na Srí Lance žije pouze na několika místech v sušších částech ostrova a je relativně vzácná. Uštknutí proto nejsou tak častá jako u předchozích druhů, a díky malé velikosti a tím i podstatně menšímu množství jedu nejsou tak často smrtelná. Přesto jde o toxikologicky významný druh, jehož uštknutí nelze v žádném případě podceňovat.

---

Dovolte mi poděkovat mým přátelům – M. Křelinovi, L. Sýkorovi a M. Vavřínovi, kteří mě provázeli na cestách necestách vnitrozemím Srí Lanky a snášeli společně se mnou všechny strasti, které fotografování v tropech přináší. Dále panu D. G. Wijayapalovi za ochotnou asistenci při fotografování kober.