Cestovatelé s oblibou o mnoha zemích světa tvrdí, že jsou plny kontrastů. Jestli to o některé zemi platí na sto procent a beze zbytku, pak je to Indie. Vyjmenovávání jejích kontrastů by mohlo zaplnit celé stránky. Vždyť kde jinde se lze setkat současně s bleskovým rozvojem informačních technologií, jaderným arzenálem a vlastní výbavou pro cesty do kosmu a na druhé straně s deprimující chudobou širokých vrstev obyvatel. Kde jinde je země větší část roku vyprahlá, až puká, a po jeho zbytek tone v přívalech vod, kde jinde nesporné přírodní bohatství a úrodnost půdy tvoří protiklad bídy přílišného množství lidí (dnes již bezmála jedna a čtvrt miliardy), kde jinde tvoří takový opak pokrok věd versus tradice, pověry, zvyky, popř. náboženské vztahy?
Zákonitost kontrastu se potvrdila i při naší reportážní cestě do dvou států indické unie – Gudžarátu a Kašmíru –, byť zcela náhodně a z vůle nevyzpytatelných přírodních živlů…
Prvotním impulzem k cestě do Indie bylo pozvání do Gudžarátu na každoroční vyvrcholení kulturně společenského života státu. Tím je říjnový devítidenní taneční festival k oslavě bohyně Matky – Navratri. Pořadatelé tvrdí, že jde o nejdelší taneční festival na celém světě – a není důvodu tomu nevěřit. Návštěvu Kašmíru jsme si doplnili, protože tento stát nabídl možnost uspořádat výroční kongres Mezinárodní federace novinářů a publicistů cestovního ruchu (FIJET) a bylo třeba ověřit reálnost nabídky. Tedy program zcela poklidný, bez zjevných rizik či dobrodružství. Jako takový zpočátku i probíhal…
Inaugurační večer festivalu Navratri se konal v metropoli Gudžarátu – Ahmadábádu. Podle odhadu pořadatelů před čtyřiceti tisíci párů očí se na rozlehlém jevišti po slavnostním zahájení střídaly desítky tanečních skupin, v oslnivých kostýmech předvádějících rozmanité tance, laicky hodnoceno od folklorního typu až po výrazový, dramatický, se stylizovaným dějem. Následujících devět večerů krojovaní tanečníci tančí na počest bohyně po celé zemi. Pestrým dekoracím tanečních prostor a jejich bezprostředního okolí dominuje zpodobení bohyně řídící tygří spřežení, které je možno spatřit na každém nároží. Kromě domácích skupin byly na zahajovací večer přizváni tanečníci z dalších dvanácti blízkých i vzdálenějších zemí. Dlužno konstatovat, že organizace večera vzdor velkému množství diváků byla bezchybná, až po takové detaily, jako že po celou dobu programu byla neustále roznášena a zdarma nabízena balená voda. Nechyběl dostatek toalet a odpočinkových zákoutí. Všichni diváci byli závěrem obdarováni miniaturním keramickým svícnem s aromatickou svíčkou a zápalkami s příležitostnou nálepkou. Desetitisíce malých plamínků pak pomohly vyjádřit emoce účastníků při zvucích závěrečné písně. Zážitek opravdu strhující a nezapomenutelný. Poněkud jiný charakter mají taneční večery v ostatních městech a vesnicích. Zde se odráží lokální pojetí a přístup, avšak spontánnost a energie, jakou do tance všichni zúčastnění vkládají, je všude maximální. Viděli jsme večery v Rajkotu, Veravalu, Porbandaru a zde všude to platilo.
Chrám Adalaj Step Well, stupňovitě zanořený pod povrch okolní krajiny a přebohatě zdobený typickým indickým dekorem do pískovce tesaných soch, sošek a ornamentů – podobných je v Gudžarátu a ostatně v celé Indii mnoho. Ohromí svou bohatostí výzdoby, neopakovatelností a současně zapůsobí jakousi podvědomou silou jako inspirace ke zkoumání a poznávání.
Kromě dalších chrámů jsme viděli paláce mahárádžů, dnes sloužící jako muzea či expozice někdejšího životního stylu, ale také Gir Forest Lion Safari, rozlehlou rezervaci, kde skutečně lze zblízka spatřit lví rodinku, antilopy a další zvířata typická pro zdejší oblast. Samozřejmostí i pro nás byly návštěvy pamětních míst spojených se životem Mahátmy Gándhího. V Porbandaru např. lze v rozsáhlém památníku vidět místo, kde přišel na svět, a seznámit se s domem, kde vyrůstal. Všechny tyto zážitky jsme si odváželi spolu s dalšími dvaadvaceti novináři z celého světa. Pro nás z FIJET odtud cesta vedla na tamní letiště a se společností Sahara Air přes Dillí do Šrínagaru, metropole indického Kašmíru.
Pohled z okénka letounu už před přistáním dával tušit, že Kašmír je klimaticky o poznání přívětivější než ostatní státy Indie směrem k jihu. Na dohled hory se zasněženými vrcholy, podhůří zalesněné, údolí malebně rozporcované rýžovými políčky, sady a zahradami. Střechy novějších domků se shora lesknou jako zrcadla, neboť jsou z hliníkového plechu. Letiště Šrínagar při nalétávání prozrazuje, že je velmi silně zabezpečeno armádou. Situaci dokresluje násobená kontrola při vstupu do města. Jak později vidíme, armáda tu je přítomna na každém kroku. Inu, hranice mezi Pákistánem a Indií je „neostrá“ a ostře sledovaná z obou stran. Už po léta…
Ubytování nás čekalo na hausbótu, jakých jsou podél břehů jezera Dal stovky. Ještě netušíme, jak později tento fakt oceníme. První den pobytu byl věnován prohlídkám kapacit, jež se nabízely k pořádání kongresu. Vzdor jisté opotřebovanosti by se daly akceptovat. Příští den, 8. října, byl na programu výlet do horského střediska Gulmarg, kde je údajně nejvýše položený lyžařský areál na světě s gondolovou lanovkou a sjezdovkami. V devět hodin ráno čekáme na břehu jezera na džíp, který nás tam doveze. A v tu chvíli se to stalo.
Nejprve jsem myslel, že se mi točí hlava z nadmořské výšky. Za pár vteřin jsem si uvědomil, že se houpe země pod nohama, a pak už jen zíral kolem sebe, zda nepraskne a nebude třeba skočit, v naivní představě, že by to mohla být záchrana. Za chvíli chvění ustalo, utichly píšťalky policistů a vojáků, lidé se pomalu uklidnili, náš džíp přijel. Odpoledne jsme namísto hor byli na exkurzi v domě, kde je expozice kašmírské rukodělné výroby, především skvělých koberců, ale i přehozů, šál, šátků atp. Když jsme jej opouštěli, otevřené okenice se samy kývaly sem tam…
Den nato jsme si v místním tisku přečetli, že následných otřesů bylo napočítáno na 140. Některé byly větší, jako ve tři v noci na 9. října, kdy se roztomile rozhoupal samozřejmě i náš hausbót.
Výlet do hor se konal o den později. Lanovka neměla proud následkem zemětřesení. Prohlédli jsme si středisko, jeho hotely (některé v důsledku otřesů lehce poškozené) a zařízení, to vše opět s pocitem silné vojenské přítomnosti. Den poté noviny psaly, že tentýž den bylo zastřeleno devět militantů pašujících zbraně z Pákistánu… Tentýž den jsme se také dověděli, jak ve skutečnosti strašně ničivé bylo zemětřesení, které v samotném Šrínagaru shodilo pár domů a vyžádalo si celkem sedm obětí. Asi 40 km odtud lehly celé vesnice, epicentrum bylo zhruba 200 km od nás…
Když jsme 10. října odlétali, adrenalin z blízkého nebezpečí vystřídal adrenalin z úlevy, že po celkem sedmi osobních kontrolách na letišti jsme ve vzduchu na cestě domů, aniž by bylo poškozeno letiště, přerušeny lety, či dokonce poškozeni my sami…
Asi tušíte: náš příští kongres se bude konat v Evropě, dokonce díky příznivým výsledkům našich snah v České republice… (Cestopisy budou jeho mediálním partnerem.)
Autor: Miroslav Navara – časopis Cestopisy.
