Argentina, druhá největší země Jižní Ameriky, byla velmi řídce osídlená ještě v polovině dvacátých let minulého století, kdy měla sotva 9 milionů obyvatel. V roce 1898 zde bylo zkultivováno pouze 9000 hektarů z celkově možných 3 milionů. Říká se, že Argentinu vybudovali přistěhovalci, kterých od počátku 20. století přijíždělo do země na 100 tisíc ročně. Země se zalidňovala a postupně měnila v zemědělsko- průmyslový stát, v jehož rozvoji zanechali nemalý podíl i naši krajané.
Plánem vybudovat v Argentině vlastní zemědělskou kolonii se zabývala už rakousko-uherská monarchie. K jeho uskutečnění nedošlo, ale mnozí vystěhovalci odjížděli do Argentiny na vlastní pěst. Byly to malé skupinky i jednotlivci. První větší vlna českých přistěhovalců do Latinské Ameriky, zejména do Argentiny, Brazílie a Uruguaye, přijížděla v letech 1923 až 1925, kdy jim USA tzv. kvótovými zákony zabraňovaly v usazení se ve Spojených státech, jimž by jinak dali přednost, protože se tam lépe uplatňovala řemeslná zručnost našich lidí. V USA navíc bylo velmi obtížné získat volnou půdu, zatímco argentinská vláda nabízela pronájem nebo koupi ladem ležící půdy na splátky. Nízkou cenu půdy v počátečním období osídlování však bylo třeba vykoupit nezměrnou dřinou při kultivaci pozemků v krajině porostlé hustými pralesy.
Podle statistik se v letech 1922 až 1937 vystěhovalo do Argentiny 28 tisíc Čechů a Slováků. Po Spojených státech a Kanadě to byl v zámoří třetí největší počet. Krajané se rozptýlili po všech argentinských provinciích a teritoriích. Nejvíce jich našlo práci v severní části země, v nezměrném Gran Chaku sahajícím i do sousedních zemí, do Bolívie a Paraguaye. Na tvrdém úhoru tu spolu se Španěly, Italy, Jihoslovany, Bulhary, Ukrajinci, Poláky a dalšími národnostmi budovali zemědělskou oblast, jejíž produkt Argentinu zařadil na jedno z předních míst ve světě. Stala se jím čakeňská bavlna.
Češi a Slováci začali v Gran Chaku s pěstováním bavlníku už v prvních letech 20. století. Bylo to v okolí městečka, u jehož zrodu stáli a které dostalo název Presidencia Roque Saenz Peňa podle jednoho z argentinských prezidentů. Velkou předností městečka bylo, že do něho od roku 1912 vedla železnice. Okolní osada Saenz Peňa se stala největší a nejvýznamnější zemědělskou kolonií českých a slovenských přistěhovalců v Argentině. Jejím zakladatelem byl rolník Petr Šašvata, rodák z Velkých Bílovic u Břeclavi. Začínal v Texasu, odkud v roce 1912 odjel i s rodinou do Argentiny, což byla při úvahách o vystěhování v době Rakousko-Uherska původně jeho cílová země. Zkušenosti s pěstováním bavlny získané v Texasu Petr Šašvata plně uplatnil v Gran Chaku. K Šašvatovi se postupně přidávaly další rodiny krajanů. Do konce první světové války žilo v Chaku už 50 osob českého původu, v roce 1927 asi 500 českých a slovenských kolonistů a jejich počet se do počátku celosvětové hospodářské krize zvýšil asi na 3000. Většina od házela na čakry – samostatně hospodařící usedlosti. Pro čakry bylo charakteristické rodinné hospodaření. Početná rodina a příbuzenská propojenost totiž umožňovaly obdělávat větší pozemky, dosahovat tak většího zisku a v případě neúrody nebo ničivého, často a nepředvídaně se opakujícího náletu kobylek lépe vzdorovat rozmarům přírody a nepřízni osudu.
Kromě největší krajanské zemědělské kolonie v Chaku existovala v Argentině řada dalších center krajanského života, většinou nezemědělského charakteru. Od konce 20. let začal v Argentině a několika dalších latinskoamerických zemích podnikat Baťův koncern. Nejdříve šlo o zajištění surovinové základny a prodej obuvi, později se začaly budovat dceřiné podniky, z nichž nejvýznamnější vznikly v Chile. Velká česko-slovenská komunita vznikla v Buenos Aires, kde naši krajané našli práci na jatkách a v gigantických továrnách na masové konzervy. Mnozí budovali po celé zemi asfaltové silnice, uplatnili se jako stavební a železniční dělníci. Češi a Slováci zakotvili také v provinciích Córdoba, Mendoza, Tucumán, Rosario a dokonce v Patagonii jako těžaři na naftových polích.
V mnohých místech s větší koncentrací krajanů vznikaly kulturní domy, krajanské spolky a kluby, byly vydávány časopisy. V době druhé světové války se všechny spolky sdružily v Československém sjednocení, jehož prostřednictvím krajané usilovali o osvobození vlasti.
Jedním z těch, kteří se kdysi vydali do Gran Chaka, byl můj dnes už nežijící spolupracovník. Jako mladík s dobrodružnými plány a vášnivý tramp se chtěl stát lovcem šelem. V Chaku bylo zvěře k nespočítání – tapíři, vydry, mravenečníci, pásovci, pumy, jaguáři, hadi, tisícová hejna pestrého ptactva, stovky dravých ryb. Vždyť samotný název Chako pochází ze zkomoleného slova „čuku“ kečujských indiánů z And, což v jejich jazyce znamenalo „loviště“. Představa, že v Chaku se lze uživit pouze lovem zvěře, však byla mylná. Z lovce se nakonec stal pěstitel bavlny – čakrář. Po letech dřiny a marného boje s všežravými kobylkami se po druhé světové válce vrátil s rodinou do vlasti. Vzpomínky vyprávěné v jeho chatě s jezdeckým sedlem, lasem, mačetou, bolasem, loveckými trofejemi i tobolkou s chomáčkem bílé bavlny bývaly pro posluchače hlubokým zážitkem a poučením.
Autor: Vladimír Ustohal – časopis Cestopisy.
