Podplukovník Robert Koppe odložil pomalu své brýle, které teprve za dvacet let budou pojmenovány podle jiného nositele jako „lenonky“, pomalu se zvedl od psacího stroje, zapálil si cigaretu a dlouze se zadíval z okna na moře. Prohlédl si zblízka doutnající oharek a jen tak pro sebe si zamumlal: „Holandskej tabák je lepší než ten náš…“
Zaboha nemohl být hotov se zprávou o stavu probíhajících stavebních prací na zdejší obranné linii Atlantického valu v Ostende. Přišel do Ostende před pár měsíci. Na jaře roku 1942 byl jmenován velitelem baterie Saltzwedel Neu na této belgické části Atlantického valu. Nebyl nacista ani voják… Byl původně právník.
Velké zbytečné budování
Od června 1940, kdy se začal plnit Hitlerův rozkaz o budování Atlantického valu, nešlo nic tak jak mělo. Velkolepé plány výstavby polykaly 20 procent německé produkce cementu a 5 procent ocelářské výroby, účast pozemního vojska, námořnictva i Luftwaffe jen komplikovala velící kompetence. V délce několika tisíc kilometrů – od Norska po jižní Francii se budovaly nové nebo jen dobudovávaly staré opěrné body z první války. Tak tomu bylo i v Ostende. Na základech starého opevnění baterie Aachen z první války. Dalším problémem byla nesjednocená výzbroj různých typů a kalibrů, navezená z celé Evropy, a s tím spojené komplikace se zásobováním municí.
Doktor Koppe nemusel být stavební odborník, aby pochopil, že se tady dělá zbytečná práce. Nebyl ani válečný stratég. Prostě plnil rozkazy. V roce 1942 se vůdci ještě věřilo. Dobře ale věděl, že válka se už vede jinak. A bude jen otázkou času, kdy nepřátelé Německa prokouknou blitzkrieg, okopírují jeho taktiku, s níž právě tady v Belgii slavili Němci před dvěma lety (1940) největší úspěch.
Obrovské válečné výlohy Německo vyčerpávaly. Obranné pevnosti v moderní válce s použitím letectva, parašutistů a silných motorizovaných jednotek ztratily význam. Stejně jako Němci obešli Maginotovu linii, stejně jako němečtí parašutisté zničili obranu Belgie výsadkem na pevnosti Eben Emael, stejně bude jen otázkou času, kdy a kde se Britové a jejich spojenci vylodí na plážích a dostanou se do vnitrozemí. Bude to jen otázka lidských obětí. Politika Atlantického valu byla od začátku utopií a akcí spíše propagandistickou. Každý se cítí přeci lépe, když má před domem betonovou zeď. Může se totiž za ní schovat – alespoň na chvilku…
To všechno doktor Koppe věděl. Nevěděl ale, že 21. 12. 1943 přijede Erwin Rommel – vrchní velitel Atlantického valu – na inspekci, nevěděl, že Rommel, na rozdíl od maršála von Rundstedta, věří, že případné vylodění zlikviduje z obranných pozic hned na pláži, nevěděl, že Rommel nařídí zaminovat celé pobřeží až k čáře odlivu, že se na plážích položí okolo šesti a půl milionu min, že nástražnými zařízeními budou obyčejné dřevěné kůly i českoslovenští „ježci“ ze Škodovky… Nevěděl, že Rommel má obrovské charisma, kterým zapůsobí i na něho samotného… Nevěděl, že se Spojenci nakonec vylodí za odlivu v Normandii…
Zbytky „velké zdi“
Dnes jsou ze zbytků Atlantického valu na evropském pobřeží dílem muzea či památníky. Jejich likvidace se po válce ukázala jako velmi nákladná. Tuny kvalitního betonu svému zničení nakonec přeci jen odolaly…
Jeden z úseků Atlantického valu v Belgii se nachází právě tady u Ostende, v bývalém rekreačním areálu prince Karla. Ten si po válce nemínil nechat vyhodit polovinu pozemků do povětří a to podstatnou část opevnění zachránilo. Dnes se zde nachází vynikající muzeum opevnění, které je v sezóně otevřeno denně. Jeho součástí je mimo jiné baterie TIRPITZ, která byla vyzbrojena čtyřmi kanóny ráže 10,5 cm v kasematách R671, z nichž se dochovaly dvě. Jedna z nich je vyzbrojena původní zbraní. V jejich těsné blízkosti se nacházejí původní otevřená postavení pro belgické kanóny ráže 12 cm, pocházející z doby před výstavbou kasemat (tehdy se baterie jmenovala Salzwedel Neu). V jednom z postavení je perfektní maketa kanónu. Mimo to je zde k vidění věž řízení palby a především bludiště podzemních chodeb, které nahrazovaly zákopy.
Když se dnes procházíte na pláži Severního moře v Ostende, na místech, kde před 66 lety sloužil podplukovník Koppe, máte dojem, že tady měli „kluci“ z baterie Saltzwedel Neu docela pohodovou službu… Stavěli, ale nebojovali zde. Po vylodění Spojenců v Normandii a jejich postupu na východ opustili v září 1944 pozice a většina z nich padla v listopadu do zajetí v bitvě o Šeldu.
Belgičané zbytky valu zrekonstruovali. Hlavním iniciátorem byla belgická královská rodina, zejména princ Karel, regent v letech 1944–50, strýc současného krále Alberta II. Koneckonců, pozemky a původní objekty okolo jim patří dodnes. Zbraňové komplety jsou částečně originály přímo odsud, částečně jsou instalovány odjinud. Některé jsou i z bývalého Československa (lafety děl). Když se procházíte v dunách zpevněných tunami betonu, prošpikovaných zákopy, můžete nahlédnout do dělostřeleckých kasemat, polního lazaretu, radiové centrály, můžete si sednout za protiletecký polní kanón, dokonce i na vojenskou latrínu… Bylo to už druhé místo, které jsem na Atlantickém valu navštívil. Na rozdíl od normandské pláže Gold, kde se skutečně bojovalo, tady v Ostende si uděláte dokonalý obrázek, jak Atlantický val skutečně vypadal… Budí respekt.
V dnešním pojetí války jsou pochopitelně podobná fortifikační zařízení zbytečností. Hitler se zřejmě snažil jít ve stopách Velké čínské zdi či Hadriánovy zdi. Z dnešního hlediska je jeho hodnocení snadné. Před zhruba 65 lety se ho ale spojenci báli a pečlivě se na invazi připravovali. Němcům se „dobudovat“ Atlantický val nepodařilo. Na tak megalomanský projekt už Německo nemělo sílu ani peníze ani čas…
Atlantický val
Obranný pás – táhnoucí se podél pobřeží celé Evropy. Teritoriálně byl AV rozdělen na 4 obranné části – Atlantik, průliv La Manche, Severní moře a Norsko. Prací se účastnilo okolo 500 000 lidí včetně civilistů z porobené Evropy. Mezi zajímavosti AV patřilo množství typů použitých zbraní, jejich stáří i škála ráží, ale také země původu. V podstatě vše, co německá armáda zabavila během svých tažení v letech 1939–1944, se objevilo na AV. V různých objektech se nacházela výzbroj z 10 států, na pobřežích byla zakopávána zabavená obrněná technika, osazovány pevnostní zbraně (také československé pevnostní kanony)… Ke dni D dokončili Němci z 15 000 plánovaných opevnění AV 12 247.
Nejznámější částí AV byl pás překážek na plážích. Pobřežních překážek bylo několik druhů, od jednoduchých kůlů zapuštěných do písku až po složitější železné konstrukce nazývané „belgická brána“. Řada z nich byla zaminována, aby v případě, že se je útočníci pokusí zdolat za přílivu, kdy budou zakryté mořem, při nárazu o dno člunu vybuchly…
Autor: Jirka Venclík – časopis Cestopisy.
