Srí Lanka, začátek února 2005. Sedím v Kolombu, v hlavním městě, a ještě stále jsem nezpracoval všechny ty hrůzy, které jsem během několika posledních dnů viděl. Vánoční přívalové vlny tsunami tu napáchaly obrovskou paseku. Viděl jsem vlak, který si rozbouřená mořská voda vzala, roztrhala na kusy i s jeho pasažéry a pak je poházela do zdí okolních domů. Dva vagony se vůbec nepodařilo najít, jak je moře odneslo s sebou do hlubiny. To byla Hikkaduva.
Na jihu ve městě Galle býval penzion Welteverden, kde jsme v roce 2000 bydleli společně s Miroslavem Zikmundem při práci na knížce a filmu Sloni žijí do sta let. Když jsem se procházel místním autobusovým nádražím, či přesněji po tom, co z něj zbylo, nemohl jsem věřit vlastním očím. Přírodní rezervace Yala se musela dočasně uzavřít, desítky hotelů byly v jediném okamžiku srovnány se zemí.
Ve vší té hrůze zní jakoby bezvýznamně, že byla také zničena jedna potápěčská základna v Hikkaduwě. Podstatné je ale jméno majitele – Arthur Charles Clarke. Každý si toto jméno spojuje a vědecko-fantastickou literaturou, s fenoménem telekomunikační družice. Málokdo ale ví, že tento geniální milovník kosmu, nástupce Julese Verna, byl také nadšený potápěč. Dokonce jednu takovou knihu vydal a předmluvu tehdy napsal Jacques Yves Cousteau. U břehů Srí Lanky dokonce mladý Arthur Clarke objevil nefalšovaný poklad – zlaté mince v útrobách středověké lodi! Poprvé jsme se spolu setkali v roce 2000, při natáčení cyklu Neznámá Země. Když jsem mu poslal, o čem seriál je a na co bych se jej chtěl zeptat, obešel své vlastní agenty a sám mi napsal, že si udělá čas. Na místě mě tenkrát hodně potrápil, ale nakonec z toho bylo nádherné setkání, na které vzpomínám dodneška.
Tak nějak jsem si představoval pracovnu spisovatele: okna s pěkným výhledem do tiché uličky, masivní stůl a regály se stovkami knížek. „Tohle všechno jsem za život napsal,“ přejel Arthur C. Clarke očima hřbety knih v celé knihovně za zády. „A ještě spousta práce mě čeká…“ Seděli jsme v jeho domě v Kolombu, hlavním městě Srí Lanky, kterou si kdysi vybral za svůj domov. Doby, kdy odtud vyrážel na výpravy do různých končin světa, jsou dávno pryč. Spisovatel je upoután na kolečkové křeslo, ale v duchu pořád brázdí oceány a cestuje vesmírem, aby z hvězd přečetl budoucnost lidstva.
Nahlížíte do budoucnosti očima spisovatele fantasty, a zároveň se opíráte o vědu a seriózní výzkumy. Na rozdíl od mnoha snílků máte to štěstí, že jste se dožil naplnění svých vizí, vaše objevy a vynálezy vstoupily do života skoro všech lidí. Jaké to je?
Podobné otázky, jaké si kladu, když přemýšlím o budoucnosti, se snažilo zodpovědět už hodně lidí přede mnou. Vyšly stovky a tisíce knížek o tom, jak bude svět v budoucnu vypadat, a spousta předpovědí se opravdu naplnila. Takže já se za zvlášť výjimečného člověka nepovažuji. Nejsem žádný unikát.
O siru Arthuru C. Clarkovi se říká, že je nejchudší miliardář na světě. Kromě principu satelitní komunikace už před desítkami let předvídal nástup internetu i mobilních telefonů a přesně popsal, jak budou fungovat. Nic z toho si nemohl nechat patentovat. Ve Velké Británii, odkud pochází, totiž platil zákon, že vynálezce musí představit komisi dva fungující prototypy. Je dost nepravděpodobné, že by někdo těsně po skončení druhé světové války přinesl na úřad fungující družici… A. C. Clarke dlouho nosil své vize v hlavě a nechal je ožívat jen ve vědecko-fantastických románech. Svět, který si vysnil a který vypadal až příliž neuvěřitelně, se stal skutečností.
Je možné, aby jeden člověk dokázal změnit svět? Říká se, že vám se to povedlo.
Dá se říci, že můj vynález satelitní komunikace zrychlil vývoj, ale já si nepřipadám jako nějaký hybatel pokroku. Mnohem důležitější bylo třeba objevení mikroelektroniky.
Můžeme v současné době očekávat nějakou zásadní proměnu světa? Něco, co by se dalo přirovnat třeba k objevení Ameriky nebo rozluštění DNA?
Jsem si jist, že nás čeká spousta překvapení. Opravdu velkých překvapení, jejichž význam a důsledky si v této chvíli vůbec nedokážeme představit. Vždyť – podívejte se třeba na astronomii. Tento obor přijde skoro každý den s něčím novým, zásadním. V astronomických objevech je možná naděje lidstva.
Jak to myslíte?
Právě se zabývám jednou z věcí, které mě už dlouho trápí. Naše planeta je neustále bombardována různými úlomky z vesmíru a je jen otázkou času, kdy přiletí větší těleso, které nás zahubí. My lidé jsme tu jen proto, že před pětašedesáti miliony let dopadl na Zemi veliký asteroid, drasticky se změnily životní podmínky, spousta živočišných druhů vymřela a jiné naopak dostaly šanci. Přesně tohle se může stát znovu a lidský druh navždycky zmizí. Musíme s tím něco dělat. O tomhle problému jsem už napsal několik knih, například Kladivo bohů, inicioval jsem vznik několika filmů.
Jak se dá podle vás zabránit srážce Země s asteroidem?
Určitě na ten asteroid nemůžeme poslat jadernou nálož, aby ho roztrhala. Kdyby na kosmickém tělese, které letí směrem k nám, vybuchla atomová bomba, pěkně bychom si to odnesli. Amožná bychom se ocitli v ještě horší situaci, než kdyby ten balvan do Země narazil. Protože celá energie tohoto výbuchu by doletěla k nám. My musíme být schopni na asteroidu přistát a způsobit, aby se vychýlil ze své dráhy. Prostě lehce změnit jeho trajektorii. Dá se to udělat pomocí raketových motorů, které bychom na něj dopravili. Pokud se to podaří udělat včas, když bude ještě hodně daleko, pak stačí, aby se ze své dráhy vychýlil minimálně, a pak Zemi mine. Je jasné, že při takové práci musíme být setsakramentsky opatrní. Bez dlouhodobé přípravy by to asi nevyšlo.
Není obvyklé, aby se autor sci-fi literatury těšil úctě a obdivu vědců. A. C. Clarke je jednou z mála výjimek. Na stěnách jeho pracovny visí fotografie, kde je spisovatel zachycen s vlivnými lidmi z NASA, s politiky a držiteli Nobelových cen. Ti, kteří se zabývají vesmírným výzkumem, vědí, že Clarke umí jejich práci představit veřejnosti, a ta mu věří. Když se v roce 1969 procházel Neil Armstrong jako první po Měsíci, seděl v kosmickém středisku v Houstonu právě Clarke a jeho komentář poslouchal celý svět.
Mnozí ho považují za génia. V jeho domě v Kolombu se střídají badatelé, novináři a televizní štáby, před tlakem veřejnosti chrání spisovatele tři asistenti. Na Srí Lance jsou na Clarka pyšní. V tamním hotelu Gallface mají jeho bustu a pod ní je napsáno: „Zde dopsal A. C. Clarke poslední část svých vesmírných odyseí…“
Hrozí nám i jiná nebezpečí z vesmíru?
Ale jistě! Člověk musí rychle řešit problém gama záření. Asi tak jednou za den vznikne ve vesmíru gigantický zdroj takového záření, který je milionkrát silnější než naše Slunce. Vydá milionkrát víc energie, což může i na vzdálenost stovek světelných let zničit jakoukoli civilizaci. Je tedy možné, že jsme už ve vesmíru jediní tvorové, které gama záření nestihlo zničit. Stačí jeden výbuch kdesi hluboko ve vesmíru a zmizíme také. Zní to strašlivě, viďte?
Aby se tomu lidstvo pokusilo čelit, muselo by spojit síly. Věříte, že je to možné?
Věřím tomu, že globalizace umožní, aby svět byl nezávislejší, aby jeho osud neležel v rukou několika lidí. Stačí pár šílenců na vlivných místech a naše civilizace končí. Vzniká spousta nadnárodních organizací a mnoho lidí si myslí, že je to špatné. Ale já věřím v globální společnost, která bude jednou fungovat jako rodina.
Často se straší tím, co špatného globalizace přináší. Stírá etnické a kulturní rozdíly…
Počkejte, globalizace má určitě spoustu nepříjemných aspektů, ale na druhé straně je důkazem toho, že se svět vyvíjí. Mizí kultury, mizí jedinečnost, to je pravda. Ale třeba globální televize pomáhá ke koordinaci humanitární pomoci, k šíření informací, které mohou lidem pomoci.
Přijde podle vás někdy doba, kdy se všechny lidské rasy promíchají a přestanou existovat jednotlivé národy?
Indiáni, černoši, běloši, Asiati, prostě všechno dohromady? Myslíte to tak? Vždyť už se to pomalu děje! A koneckonců na světě je pouze jeden druh lidí – homo sapiens sapiens.
Mluvil jste o nebezpečích, která na nás číhají v kosmu. Ale možná ještě dřív, než stačí do Země narazit asteroid, se lidstvo zahubí samo. Třeba se utopí v odpadcích, které neumíme recyklovat…
Dobře, dobře, znečištění životního prostředí je obrovský problém, ale podle mě nám hrozí něco ještě mnohem horšího. Na téhle planetě je příliš mnoho lidí, a to je opravdu vážné. Můžu vám říct, že nevím, co by se s tím dalo dělat. Ale věřím, že se najde způsob, jak to vyřešit. Ostatně, kdybych byl pesimista, vůbec bych tady nemohl žít. Jsem si jist, že s optimismem a vírou, že řešení lze vždycky najít, se dají dělat zázraky.
V jedné z vašich knížek jste psal o vesmírném výtahu, kterým by se člověk mohl dopravovat do vesmíru, aniž by potřeboval raketu nebo raketoplán. Fakt si myslíte, že něco takového jde vyrobit?
Jistěže! Když postavím na rovníku opravdový výtah, který povede ze Země až na orbit, budeme moci na oběžnou dráhu dopravovat posádky, materiál i těžkou techniku, aniž budeme odkázáni na riskantní a drahé výpravy raketami. V knížce Rajské fontány jsem tuto teorii popsal tak, aby ji pochopili i naprostí laikové. Pravda, výtah jsem v rámci vypravěčské licence umístil tady na Srí Lance na místo, které není na rovníku, takže jsem si celý ostrov trošku „posunul“, aby to fungovalo… Ale jinak si myslím, že to udělat půjde. Pak budou výpravy do vesmíru třeba levnější než cestování po Zemi.
Věřím tomu, že globalizace umožní, aby svět byl nezávislejší, aby jeho osud neležel v rukou několika lidí. Stačí pár šílenců na vlivných místech a naše civilizace končí. Vzniká spousta nadnárodních organizací a mnoho lidí si myslí, že je to špatné. Ale já věřím v globální společnost, která bude jednou fungovat jako rodina.
Zajímáte se o technické objevy a vynálezy, a přitom žijete na docela opuštěném ostrově. Skoro to vypadá, jako byste se ukrýval před civilizačními vymoženostmi, které jste si vysnil.
Turistovi to tak možná nepřijde, ale Srí Lanka už dávno není opuštěný ostrov, jako býval kdysi. Nebo přinejmenším není tak opuštěný, jak bych chtěl. Každý den mě zahlcují e-maily, chodí za mnou spousta návštěv, jezdí sem novináři a televizní štáby. Civilizaci prostě neuniknete.
Několikrát jsme od té doby spolu hovořili po telefonu a dnes jsem tu, abych mu předal knížku Sloni žijí do sta let. Tam popisujeme naše společné první setkání a první rozhovor. Na obálce druhého vydání je navíc pyšný nápis „bestseller“.
Jeden telefonát a hned jsme se dohodli na čase. Když jsem si to ve vzpomínkách srovnal s půlročním soubojem před prvním setkáním, musím se usmát.
Během své filmařské praxe, hlavně během práce na seriálu Neznámá Země, jsem měl tu čest pracovat s opravdu výjimečnými lidmi. Jednalo se o osobnosti, které představují celosvětové pojmy, ale jen někdy mi připadalo, že přede mnou je opravdový génius. Arthur C. Clarke mezi ně rozhodně patří. Každé povídání s ním je jako četba jeho knížky. Sledujete děj, spojujete jednotlivá slova, ale posledních několik vět najednou dá celé debatě úplně jiný rozměr. Při běžné debatě vnímáme slova, jejich význam a jak vstupují do interakce s ostatními slovy a významy. U A. C. Clarka se ale nad debatou jakoby vznáší další dimenze. Musíte se vznést ještě o jednu rovinu výš, abyste pochopili. Přesně v tomto duchu mne pan spisovatel přivítal tentokrát. Vstupuji do spisovatelovy pracovny a podávám mu přes stůl výtisk naší zelené knížky Sloni žijí do sta let. Nalistuji pasáž popisující společné setkání a napjatě čekám, zda si na mne v tom zástupu filmařů a novinářů ještě vzpomene. Prohlíží si stránky, listuje sem a tam, pak se dlouze zahledí z okna. Nevzpomněl si…
„Je to bída, co se teď stalo, viďte? Peklo bez čertů. Ani jsme nemuseli mít defenestraci, a stejně přišla pohroma na celou zem…“
Přemýšlím, co tím měl starý pán na mysli, a pomalu začínám pochybovat o jeho zdravém rozumu… Proč najednou mluví o defenestraci? Ale najednou se udeřím pěstí do čela. To je neskutečné! Clarke si musel na všechno vzpomenout. Touto jedinou větou mi dal jasně najevo, že zná naši zemi! Tím pádem si vybavil, že jsem Čech, ví, že v Čechách byla defenestrace a co se potom historicky v naší zemi stalo! Poznámkou o peklu bez čertů navíc parafrázuje naši tehdejší debatu o knížce Zikmunda a Hanzelky – Cejlon, ráj bez andělů. Když mu to tehdy Miroslav Zikmund překládal, všichni jsme se smáli, že kvůli věčným oblakům kouře z aut je to teď peklo bez katalyzátorů! To je neuvěřitelné. A tak rovnou navazuji, jako bychom se viděli před pár dny a ne před třemi lety:
U nás to ale byl výsledek politického boje, kdežto toto je katastrofa z přírody, jakoby bez zavinění. Myslíte, že se rybáři budou na moře zlobit?
Nebudou. Rybáři vnímají moře jako něco tak velikého a absolutního, že vědí, že zlobit se na něj je z hlediska člověka absolutní nesmysl.
Víte, v jakém stavu je vaše potápěčská základna?
Ve velice špatném. V podstatě ji už nemám. Moře ji kompletně spláchlo, včetně veškeré výbavy. Moji lidé tam teď zjišťují, jestli ji vůbec budeme ještě obnovovat. Velice špatně dopadly také mé víkendové domy v Kahawě a Thiranagamě. To ale není nic hrozného, všichni lidé se naštěstí zachránili. Nejvíc myslím na ty, kteří ztratili své blízké. To je nenapravitelná tragédie.
Když postavím na rovníku opravdový výtah, který povede ze Země až na orbit, budeme moci na oběžnou dráhu dopravovat posádky, materiál i těžkou techniku, aniž budeme odkázáni na riskantní a drahé výpravy raketami.
Mám pocit, že pomoc potřebným je tady na ostrově trochu chaotická, vyznáte se v ní?
Pomáhá spousta lidí a opravdu je teď trochu nepřehledná situace. Já jsem podpořil místní charitu, Sarvodaya. br />
Pamatujete si ještě na dobu, kdy jste poprvé přijel na Srí Lanku a kdy jste se rozhodl, že tu budete bydlet?
Docela přesně. Už mám jednapadesáté výročí svého soukromého „objevu“ Srí Lanky. Bylo to v roce 1954, kdy jsem během plavby na parníku Himalaya do Austrálie měl půldenní mezipřistání na Cejlonu. Vystoupil jsem na pevninu a využil služeb potápěče a zoologa Rodneyho Jonklaase, abych se tu porozhlédnul. Infikoval mě svým nadšením pro Indický oceán, a tak jsem se o rok později vrátil. Pak jsem napsal i knížku o naší první expedici. Jmenovala se In The Reefs of Taprobane a vyšla v roce 1957. Shodou okolností nedávno vyšlo její další vydání.
Pamatuji se, že minule jste měl v náručí malého psa, čivavu Pepsi. Kde je?
Snad mi to ani nepřipomínejte. Pepsi mi umřela v červnu 2004, bylo jí už dvanáct let. Na psa, navíc na tak malého, jako je čivava, to byl velice požehnaný věk, ale stejně jsem to těžko nesl. Hned jsem si pořídil další čivavu, Dainty, ale ta mi umřela za několik měsíců. Tak jsem si nakonec řekl, že už jsem za svůj život truchlil na dostatečně velkém množství malých psích hrobů. Ale psy mám pořád velice rád a posílám pohlazení všem, zvláště pak čivavám a ridgebackům!
To je mi líto, ale věřím, že s vašimi přáteli i adoptivní rodinou je všechno v pořádku.
Naštěstí ano, všichni mi dělají radost a všichni z mé adoptivní rodiny Ekanayake jsou v pořádku. Cherene navíc úspěšně ukončila studia na vysoké škole a chce studovat dále.
V prosinci vám bylo už 88 let, měl jste čas nějak reagovat na všechna blahopřání?
Přišlo jich několik set, tak je jasné, že jsem nemohl na každé odpovědět, ale měl jsem z každého z nich velikou radost a každé jsem si přečetl. Snažím se udržovat v kontaktu se světem, však víte, kolik lidí u mě pracuje v administrativě, ale počet dopisů a e-mailů je stále větší. Nicméně i když neodpovídám nebo odpovím až po dlouhé době, vždycky mám z každé reakce radost. Vím, že žiju. Vždycky je dobré, když se o vás někdo zajímá, pokud to tedy není zrovna Interpol!
Měsíc je plný důkazů o srážkách s obrovskými asteroidy. Dá se tomu u Země zabránit?
„Jsme každý úplně jiný,“ zamyslel se Arthurův bratr Fred. „Věci, o kterých přemýšlí, jsou úplně mimo možnosti mé představivosti. Dokáže myslet na spoustu věcí současně, a chcete-li sledovat tok jeho úvah, brzy se ztratíte. Vždycky se uměl na práci soustředit, ale teď, kdy musí všechen svůj čas trávit na kolečkovém křesle, ho konečně nic nerozptyluje. Vím, že to asi zní hrozně, ale je to tak.“
A. C. Clarke trpí od roku 1984 tzv. post polio syndromem (ochabování svalů v důsledku infekce způsobené virem polio, který napadá motorické neurony v míše) a nemůže chodit. „Je to pro mě určité požehnání,“ usmál se, když jsem se ho ptal, jestli bere svoji nemoc tragicky. „Jsem spisovatel a teď se konečně mohu věnovat svému povolání naplno. Mohu nerušeně psát.“
Autor: Petr Horký – časopis Cestopisy.
