Říká se o ní, že je cestovatelka a spisovatelka. Ona o sobě tvrdí, že je tulačka a vypravěčka. Milena Holcová začala cestovat ve věku, kdy se většina z nás přimyká k rodinnému krbu. Stopem s manželem a dětmi projela většinu kontinentů, poznala Mongolsko, Zambii, Laponsko, Afghánistán a nespočet dalších oblastí. Na trh přichází její devátá kniha „I města mají vši“.
Kam vedla vaše první cesta?
Doslova první cesta objevného typu byla z Dukovan do pět kilometrů vzdálené vesnice Rešic. Šli jsme s mým bratrancem a bylo nám sedm. Pamatuji si, jak mě to bavilo. Ale opravdu cestovat jsem se odhodlala až po třicítce. Taky to tady pořádně nešlo. Dostávala jsem se za hranice i díky atletice. Ale když jsem zjistila, že poznám jen stadion a hotel, nechala jsem toho.
Jakou největší chybu jste během svého cestování udělala?
Chyby dělám neustále. Občas mám pocit, že moje cestování je sled omylů. Skoro na každé cestě mě okradou. Nejsou to krádeže zásadní, ale bolestné: filmy nebo deníky.
Nikdy jste neměla pocit, že jste se dostala do opravdu vážné situace?
Permanentně jsem ten pocit měla v Afghánistánu, když jsme tudy projížděli za Tálibanu. Nevěděli jsme, do čeho lezeme. To tady tenkrát nevěděl nikdo. Navíc jsme se ocitli na jihu, v Kandaháru, kde Táliban vznikl. Pořád je o ligu horší než civilizovanější sever. Z jakéhosi furiantství jsme zkusili v Pákistánu zažádat o víza. Padli jsme na úředníka, kterého bolela záda. My jsme mu dali léky a on nám víza… Kdyby tam byl muž sám, mohl by se vousatý a v kamízu ztratit. Já jsem sice měla čádor, ale bez roušky na obličeji, byla jsem jako nahá. V každém městě jsme museli mít povolení k vstupu a výstupu. Navíc výstupní víza ze země. Došlo mi, že nás nemusí pustit. Několikrát jsme prchali a skrývali se. Nešlo o život, ale stačilo, kdyby nám třeba rozdupali foťáky. Kdyby nás bičovali, nikdo ani nemrkne. Lidi, kteří nám pomáhali, jsme ohrožovali… Nepovažuji tenhle typ cesty za hrdinství, považuji je za blbost.
A jakou nejkomičtější situaci jste zažila?
V islámském světě kráčíte od trapasu k trapasu: přespávali jsme u jedné z lepších rodin a já se šla osprchovat. Měli vykachlíčkovanou koupelnu, studilo to, tak jsem si pod nohy dala kobereček. Byl modlitební: absolutní muslimská svátost. Když vešla žena podat mi nějaký ručník a uviděla, na čem stojím, upřímně se vyděsila Nebylo to komické, spíš neomalené. Asi šlo o stejný kalibr, jako kdybych pověsila svoje spodní prádlo na hlavu ukřižovaného Krista.
Jaké máte zkušenosti s islámem?
Islám je velmi dobrý v tom, že je náboženstvím pohostinnosti. Tulák odkázaný na místní lidi cestuje po islámských zemích dobře. Ale tři věci se mi nelíbí. Žena je tvor na úrovni tažného zvířete. Náboženská dogmata jsou nadřazena vědě. Islám, pokud se vyvíjí, tak velmi pomalu nebo vůbec. A konečně: jde o agresivní náboženství.
Stojí vás cestování hodně peněz?
Jezdit stopem, spát venku a jíst s lidmi u pouličních stánků je velmi levné. Doma za stejnou dobu asi utratíme víc.
Myslíte si, že cestování je lehké, nebo že je těžké?
Obojí. Nejde přesně popsat, co je potřeba, aby člověk uměl, zvenku to může vypadat velmi lehce. To si prostě zabalíte bágl a odrazíte se. Podobně jako skokan na lyžích. Prostě se odrazí a letí. Ovšem když člověk stojí na můstku, jeví se situace jinak. Nejde o odraz, ale o ustání letu. Několikrát jsem si to uvědomila, když jsme na cestu vzali někoho nezkušeného. Pokud byl s námi, jevilo se mu všechno bezproblémové. Když se na chvíli ocitl sám, začal panikařit.
Je to věc dlouholeté zkušenosti. Nevím, jak někomu vysvětlit, že celý problém stopu spočívá v odvaze jít na ulici a ten palec zvednout…
A stopnout dobré auto…
Vědět, do jakého auta si sednout. Musíte umět něco vy zařovat, aby z vás lidi měli pocit, že si užijí, když vás svezou. Je umění, neříct si o nic a přitom zařídit, aby vás vzali domů. Chce to cvik. Naše děti se to naučily. Není jim hloupé zaklepat na cizí dveře a poprosit o přespání někde na zahradě.
Jaké máte jiné záliby kromě cestování a psaní knih?
Baví mě příroda. Stejně tak mě uvádí v nadšení města. Kreslím. Mám ráda všechny múzy, snad kromě divadla. Film, zvlášť dokumentární, fotografii, chodím na výstavy, jezdím na festivaly… Mám ale pocit, že v publiku začínám být nejstarší. Kde ti lidé naší generace jsou?
Hodně času věnuji pěstování vztahů s blízkými lidmi. Mám okruh deseti patnácti lidí, kterým jsem ochotná věnovat hodně energie a času. Beru to jako prioritu. Když mám jít do televize nebo hlídat vnučku, dám přednost vnučce. Ale možná je to mindrák z časté nepřítomnosti. Fenomén nepřítomnost je na cestování nejhorší. Třeba vás tady nutně potřebují a vy jste někde v čudu…
Děti jste ale brali většinou s sebou.
Jen pokud o to stály a ne všude. Když jsme jeli do Afriky, zůstaly doma. Musely chodit do školy a čekali jsme, že budeme mít dost práce sami se sebou. Máme kluka a dvě holky. Při naší tříměsíční absenci, když jim bylo šestnáct, patnáct a osm, naučili se o sebe velmi dobře postarat. Po návratu jsme pochopili, že skončilo období příkazů. Byli jsme tak zkompromitovaní, že jsme mohli jen lehce navrhovat. Cestovat znamená vzdát se přímého vlivu na své děti. Na druhé straně to považuji za docela zdravé.
Jak vás napadlo napsat první knihu a proč?
Jmenovala se „Nech tu děti a zmiz“. Jak to bývá u začínajících autorů, šlo o přetlak událostí, které musí ven. U mě příběh nepovedeného rozvodu. Se svojí krizí, peripetií i katarzí… Prostě jsem si pár let ulevovala. Kamarád nakladatel navrhl, že by to vydal. Váhala jsem. Příliš osobní a adresné. Jenže mě zároveň zajímalo, co se stane. Po publikaci následovaly skotské střiky, které zpětně hodnotím jako velmi užitečné. Pro moje další psaní mě otužily. Ovšem na tak intimní pole už jsem nevyšlápla. Vím proč. Dodnes mi chodí dotazy, kdy kniha zase vyjde. Nevyjde, protože to nechci já. Tahle kapitola je patnáct let za mnou.
Kam se chystáte na nejbližší cestu a kdo určuje, kam pojedete?
Je to spontánní nápad jednoho z nás. Šli jsme třeba z kina z filmu Jahody a čokoláda a bylo jasné, že pojedeme na Kubu. Poslední nápad byl Martina: Gruzie, Ázerbájdžán, Arménie. Plánujeme to na srpen, září, možná kus října.
Jak často jezdíte?
Dvakrát ročně. Jedna cesta velká, několikaměsíční. Pak v létě kratší, měsíční. Čtrnáctidenní cesty nepočítám… Loni jsme byli dva měsíce v Etiopii a o prázdninách v Rusku.
Co děláte teď?
Flákám se. Děti už jsou velké, děláme si, co chceme. Píšu… Zjistila jsem, že jedna knížka za rok úplně stačí, i to je možná moc. V knihách přemítám, snažím se zúročit dvacet let cestování a postihnout, nepříliš moudře, jak ten svět vypadá, sdělit osobní zkušenost, dotek toho, čeho se třeba bojíme. Asi jdu těžko zařadit. Knihkupci moc nevědí, kam se mnou. Našla jsem se třeba v přihrádkách „humor“. Poslední knížka byly eseje… Píšu i beletrii, která je úplněvymyšlená. Říkám tomu vyprávění, které se shodou okolností odehrává ve světě. Nepovažuju se za autorku cestopisů. Ani za cestovatelku. Kdo je cestovatel?
Cestovatel je třeba člověk, který jede odněkud někam, zpravidla za nějakým cílem, a když se vrátí, tak to, co viděl, umí předat ostatním lidem.
Tak to já rozhodně nejsem. Nejspíš jsem tulák. Cestovatel se připravuje. Já ne. Nejezdím za nějakým cílem. Ráno nemám tuchy, kde budu večer. Nevadí mi, že přesuny stopem berou čas. Tím, že nemám cíl, není čas zase tak důležitý.
Vaše knížky jsou velmi zábavné, opravdu se při cestování tak bavíte?
Ani ne. Někdy mi to neuvěřitelně leze na nervy. Dlouhé hodiny, dny se třeba neděje vůbec nic. Když se člověk ocitne mezi domorodci, je překvapen tou všeobecnou nudou. Vyprávění se smrskne do několika dramatických epizod. Nehybnost v domorodé vesnici, kdy se jen díváte, jak se posouvá stín, se nedá dlouho vydržet.
Humor většinou vzniká až u počítače. Když píšu, poprvé se zasměju nahlas, podruhé se pousměju, ale když to čtu podesáté, říkám: HA. HA. A už se stydím. Když mi pak někdo plácá po rameni, jak se skvěle bavil, nechápu. Čím proboha?
Měla jste někdy chuť se na celé cestování definitivně vykašlat?
Skoro pokaždé. Je velmi důležité, aby to partnery na cestě potkalo každého jindy. Krize přicházejí, protože pocit permanentní nejistoty je velmi únavný. Svoje krize důvěrně znám. I ponorku. V Barmě jsme několikrát uvízli v horách, kde nikdo nejel, a hádali se, kdo za to může. Pak je nutný odstup, říct si: „Aha, je tu. Potrvá do zítřka. Přejde.“ Jako u každé práce, nakonec.
Jakou byste dala radu někomu, kdo se rozhoduje začít cestovat?
Nic neočekávat. Být otevřen všemu. Jakmile jedete s konkrétní představou, hrozí, že se vám cesta změní v inspekci. Napsal to ten spisovatel správně? A to se tedy proklatě mýlí! To je blbě. Svět se nikdy nedá popsat přesně. Vždycky půjde o výsostně subjektivní výpověď. Popisovat svět je vlastně drzost.
Když se vám někde nelíbí, nezdrhnout. Zkoušet na situaci najít její přátelskou stránku. Jen výjimečně tam opravdu není.
Dřív jsem si myslela, že to, co si přivezete z cest, jsou pochybnosti. Dnes si myslím, že důležitější je získávat respekt k jiné pravdě. Tolerance je málo. Cestování by nás nemělo učit nebát se jinakosti, ale ctít ji.
Kdo je Milena Holcová:
Kdysi bývala docela poslušná holčička. Dobře se učila, dobře kreslila, vynikala v atletice. Rodiče i učitelé ji měli rádi. S jedinou výhradou: nikdy ji nenašli tam, kde ji opustili, ztrácela se už ve školce. Po maturitě dala na dobré rady a vystudovala práva. Touha objevovat, přelézat ploty, rozhlížet se po světě, přemýšlet o něm ji neopouštěla. Všichni doufali, že mateřství ji srovná. Nestalo se tak. Zhruba ve třiceti letech pochopila, že je všechno špatně. Opustila prestižní zaměstnání a s novým mužem začala znovu od nuly. Prodávali palačinky a hamburgery, dokonce koupili skákací hrad, se kterým jezdili dva roky po poutích. „Ale díky tomu, že jsme kašlali na prestiž, jsme si uhájili nezávislost…“ Začala dělat to, co skutečně chtěla. Už věděla, že s troškou pokory se dá cestovat i bez peněz, k dobrodružství přistupovat zcela odpovědně a stopovat je možné i se třemi dětmi. Její cestovatelské zásady jsou jednoduché: Co nejblíž k lidem, co nejmenší bágl, co nejvíc času, co nejdál od turistů, snaha proniknout za „zeď“ zvyků, tradic i jednotlivých lidských osudů. O svých cestách podává psaná svědectví.
Autor: Olga Peucheová a Petr Jahoda – časopis Cestopisy.
