Polárníků není v Čechách mnoho. Ti profesionální by se zřejmě dali spočítat na prstech jedné ruky. Miroslav Jakeš patří mezi nimi k nejznámějším. Přivítal mě v panelákovém bytě a zavedl do místnosti, která nenechávala na pochybách, s kým má člověk tu čest. Plastické mapy, fotografie, ze kterých dýchal led a sníh, i vše ostatní navodily atmosféru prostředí, kam se každý smrtelník nedostane.
Kdy ve vás vzklíčila touha být polárníkem?
Já jsem neměl žádný takový cíl v mládí. Chtěl jsem být chovatelem koní, ale rodiče mě poslali na střední školu, pak jsem studoval vysokou a nastoupil do zaměstnání. Začal jsem cestovat až po vojně do zemí jako Bulharsko, Rumunsko, Jugoslávie. Poprvé jsem na větší cestu vyrazil až v roce 1980, a to do Nepálu k Everestu. Neměl jsem cíl být polárníkem jako třeba Amundsen, který se na to od mládí připravoval. Začal jsem dělat vysokohorskou turistiku a také horolezectví. Nejsem špičkový lezec, spíše chodec. Dobře se aklimatizuji a mám dobrou fyzickou a asi i psychickou zdatnost. Jako první Čech jsem vystoupil v zimě na nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu. Trochu jsem při tom omrznul.
Cestujete radši sám, anebo ve skupině?
Raději sám, ale společnost na cestách mám taky rád a nevadí mi. Když jsem ale sám, nejsem na nikoho vázán, intenzivněji vnímám přírodu a prožitky. Pokud se jedná o extrémní výpravu, má větší sportovní hodnotu, než kdybych šel ve skupině.
A první polární expedice?
S Pavlíčkem a Weignerem, kdy jsme v roce 1984 jako první československá expedice přešli Grónsko. Toho výkonu si dodnes cením, neboť přechod jsme uskutečnili bez jakékoliv pomoci a spojení se světem. V podstatě jsme šli tajně, neboť jsme neměli peníze na kauci v případě záchrany. Bylo to také v období studené války a pro nás bylo těžké dostat patřičná povolení od Američanů. Taky jsme chtěli sami na sobě vyzkoušet, jaké je to jít jiným způsobem než ostatní výpravy. Ono je něco jiného, když máte vysílačku, a jakmile se dostanete do nesnází, zavoláte o pomoc. Navíc i naše vybavení nebylo na takové úrovni, jako je tomu dnes.
Jak se z koníčku stane profese?
Když později Pavlíček zakládal v Antarktidě malou polární stanici na ostrově Nelson, jel jsem s ním. Antarktida jako taková je ledová pláň bez života, ale na pobřeží, kde je stanice, žijí tučňáci, ptáci, vidíte rypouše, tuleně, spoustu ptactva a podobně. A v létě je tam celkem příjemně – kolem nuly. Na to rád vzpomínám. Pak jsem po roce 1989 krátce pracoval v Německu, kde mě jeden známý upozornil na Arveda Fuchse, německého dobrodruha, který s Messnerem přešel Antarktidu a jako první na světě došel v jednom kalendářním roce na severní a jižní pól. Napsal jsem mu a on mě vzal na svou jachtu Dagmar Aan, s kterou obeplouval severní pól. Jachta byla v té době zrovna na Sibiři v přístavu Igarka. Tam jsem se spřátelil s ruskými polárníky, kteří Fuchsovi zajišťovali v Rusku plavbu kolem Sibiře. Zmínil jsem se jim, že bych chtěl někdy i na severní pól. A oni mi brzy poslali pozvání k účasti na mezinárodní expedici. Byla to jedna z prvních expedic komerčního rázu. Dlouho jsem sháněl sponzory a až na poslední chvíli se mi nabídla firma Lux a já jel na severní pól s částmi vysavače. Po návratu jsem se pak stal reprezentantem firmy a prodával vysavače. Protože jsem ale současně jezdil i pro cestovku, nešlo to dohromady. Začal jsem se naplno živit cestováním, zpočátku pro cestovky a potom i vlastní výpravy, což činím do dneška.
Zkusil jste se někdy vypravit třeba do pouště?
V poušti jsem byl mnohokrát, a to nejen v Africe. Do teplých krajů občas také jezdím, soukromě nebo pracovně. Moje poslední cesta byla do Keni a Tanzanie, kde jsem se skupinou již podruhé vystoupil na Kilimandžáro.
Ale není to ono?
Rád se podívám do těchto oblastí, ale že bych tam musel jezdit pravidelně, tak to ne. Samozřejmě že poznávám už z pouhé lidské zvědavosti kterákoliv místa na světě. Ale času a peněz není tolik, aby člověk navštívil všechno, co by chtěl vidět, a proto si musí vybírat. A mým koníčkem a prostředím, které miluji, jsou polární oblasti, kde se cítím už jako doma.
Na severu je klid, žádní mikrobi, tropické nemoci, hadi a podobná havěť, jen občas lední medvědi. A také tam není mnoho lidí, kteří mohou být často nebezpečnější než veškerá zvěř. Od Eskymáků nebezpečí nehrozí.
Co se týká těch medvědů, na fotkách jste často vyfocený s puškou. Musel jste ji proti nim někdy použít?
Zpočátku jsem si na Špicberkách půjčoval pušku, teď mám vlastní revolver Magnum, ale zatím jsem ho nemusel použít. Lední medvědy jsem potkával každý den jen při jedné výpravě daleko na severu Špicberk, kam každoročně jezdím. Občas vidím i jejich stopy. V oblastech, kde se vyskytují, se musím mít na pozoru, zvláště během spánku ve stanu.
Kromě revolveru mám další zaplašovací prostředky, jako jsou rakety, dělbuchy a speciální sprej na medvěda. Když spím, jsou všechny připravené u hlavy. Navíc kolem stanu stavím speciální šrapnely propojené drátkem. To, že mě medvěd během spánku ještě nenapadl, je možná i tím, že k vaření používám benzinový vařič, jehož parami jsem tak načichlý, že mu nevoním jako například tuleň, který je jeho hlavní potravou.
Když jste za polárním kruhem s lidmi, poznáte je lépe, než byste je poznal v Čechách?
Než odjedeme, sejdeme se u mě doma. Dělá se příprava, odzkoušení lyží, řeknu jim přesně, co si mají vzít – od ponožek až po jídlo, určují se stanová družstva a podobně. Tato příprava je často nutná a vyplatí se. Většinou se jim pak expedice líbí a mnozí pak jedou se mnou na další výpravy. Například při poslední cestě do Afriky na Kilimandžáro jsem byl s mnohými lidmi, se kterými jsem byl předtím na Aconcague v Jižní Americe.
Výpravy, které pořádám pro veřejnost, jsou trochu odlišné od ostatních a některé z nich mají až expediční ráz, takže svým způsobem prověří charakter člověka.
Prý jste hrál na pólu tu cimrmanovskou hru: jdu na sever, jdu na jih.
Když jsem tam byl poprvé, vzpomněl jsem si na ni. Hru Dobytí severního pólu jsem viděl několikrát, dokonce mě jednou pan Zdeněk Svěrák pozval do divadla a v průběhu přednáškové části mě i představil. Je to sranda, ale spousta věcí z té hry platí. Zajímavé je, že na pólu může dojít i k takové groteskní situaci, že se potkají dvě výpravy a jedni řeknou, že mají snídani, a druzí, že jdou spát – a všichni mají pravdu, protože každý přijde z jiného
časového pásma. Vlastně každý může mít na hodinkách jiný čas a všichni mají pravdu.
Vy jste plánoval cosi jako severský trojboj. Jak to dopadlo?
Nazval jsem to Třikrát nejseverněji. Během několika měsíců jsem chtěl dojít na lyžích do nejsevernější eskymácké osady na světě Siorapaluk v severozápadním Grónsku, poté do nejsevernější lidské osady Ny Alesund na Špicberkách a naposled na nejsevernější místo, to je na severní pól. Začátkem března jsem také došel do Siorapaluku a bylo to úžasné. Eskymáci v této oblasti žijí ještě trochu postaru, živí se lovem včetně ledních medvědů, oblékají se do kožešin… Strávil jsem tam týden, a když jsem se vracel, dostal jsem zánět slepého střeva. Doletěl jsem domů, šel jsem k doktorovi, a tam mi řekli, že je to na poslední chvíli. Takže další dvě severské nej už jsem nemohl absolvovat. Ale chci v tom pokračovat na jaře. 21. března odlétám na Špicberky, abych došel do Ny Alesundu a potom na severní pól z 88° severní šířky jako průvodce mezinárodní skupiny.
Kolik kilo bagáže na člověka vychází?
To záleží na tom, kam, kdy a jak dlouho se jde. Teď připravujeme osmnáctidenní pochod na severní pól, tam budeme mít na saních předpokládám asi tak padesát až šedesát kilo
na osobu.
Máte ještě nějaké nesplněné plány?
Mám takový cíl zdolat sedm vrcholů všech kontinentů a zemské póly. Zatím mám splněné čtyři vrcholy, ale teď mě čekají ty finančně nejnáročnější. Póly bych chtěl udělat extrémní cestou – severní pól z mysu Arktičeskij na souostroví Severní země, odkud je to 980 km na severní pól, a jižní pól z polární základny Patriot Hills nebo z jiného místa vzdáleného od jižního pólu minimálně přes tisíc kilometrů. Myslím si, že na to mám, abych to dokázal, ale to, co nemám, jsou peníze, a tak to pravděpodobně zůstane až to mé smrti jen mým sem…
Rok 2007 je mezinárodní polární rok. Angažujete se v tom také nějak?
Zatím ne. Pro příští rok jsem zatím připravil jen více výprav do polárních oblastí.
Ing. Miroslav Jakeš
> *1951 – významný český polárník, již pětkrát stanul na severním pólu, kam v roce 1993 došel jako první Čech na lyžích. Zcela sám a bez podpory přešel v roce 1996 napříč ostrov Grónsko a do třetice jako první Čech v zimě sám vystoupil na nejvyšší horu Jižní Ameriky, Aconcaguu. Spolu s Jaroslavem Pavlíčkem se podílel na založení první Československé polární stanice v Antarktidě, byl členem polární expedice Ice-Sail. Je členem Českého klubu cestovatelů. V současnosti působí jako profesionální průvodce po polárních oblastech včetně severního pólu.
Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.
