Moje posedlost Afrikou začala již v dětství, kdy jsem hltal všechny cestopisy týkající se onoho tajemného kontinentu. Vyvrcholení přišlo někdy v roce 1951, kdy jsem v Rožnově pod Radhoštěm šel „za školu“, abych mohl na vlastní oči vidět ing. Jiřího Hanzelku a ing. Miroslava Zikmunda. Bylo mně tehdy 12 let. Zrodil se klukovský sen – podívat se do Afriky s tatrou.
Fascinovali mě cestovatelé a dálkoví jezdci, kteří v roce 1947 vyjížděli do Afriky. Nejznámější byla cesta inženýrů Hanzelky a Zikmunda s Tatrou 87. Akademický sochař F. V. Foit zvolil pro svou cestu na černý kontinent Tatru 57b a najezdil křížem krážem 150 000 kilometrů. F. V. Foit již v roce 1931 společně s dr. Jiřím Baumem projel s Tatrou 12 Afriku z Alexandrie do Kapského Města. Další z mých hrdinů F. A. Elstner projel Saharu s Aerem Minor, což byl automobil s doslova kapesním motorem. Jeden z našich největších cestovatelů po Africe byl L. M. Pařízek. Pro jednu ze svých cest si vybral vůz Praga Piccolo z roku 1933! Se všemi těmito mými hrdiny jsem se mnohem později osobně setkal. Byly to nezapomenutelné zážitky.
Jednoho dne se zrodil nápad uskutečnit Vzpomínkovou jízdu na Afriku snů a skutečnosti 1947 po 50 letech. Nastaly horečnaté přípravy, aby přesně v den 50. výročí startu inženýrů Hanzelky a Zikmunda s Tatrou 87 mohla odstartovat další tatra, tentokrát typ 57b. Dva roky pilné práce, renovace vozu a příprav. Nic již nebránilo tomu, abychom se spolujezdcem Jiřím Žofajem odstartovali.
Přátelské loučení před budovou Autoklubu České republiky s přáním šťastné cesty a hlavně šťastného návratu nebralo konce.
Nadešla dlouho očekávaná chvíle a ing. Zikmund nás mávnutím ruky poslal na dlouhou cestu do Afriky.
Přesně padesát let po startu H + Z odjíždíme 22. dubna 1997 ze stejného místa.
Naše euforie byla zmrazena již po prvních kilometrech v Německu a vystřídala ji tvrdá realita. Začaly se ozývat nepříjemné zvuky a námi pečlivě zrenovovaný motor nevydržel. Technika nás zradila. Vrátili jsme se do Chebu. Po několika desítkách hodin, nocí beze spánku byla tatra opět schopna jízdy.
Nevyspalí a unavení jsme začali znovu ukrajovat kilometry naší cesty. Jeli jsme opatrně a za volantem seděli 12–14 hodin denně.
Za námi zůstalo Německo, čisté a upravené Švýcarsko, Francie se svými pěknými dálnicemi a již se přibližuje Marseille. Odtud, na den přesně před 50 lety, odplouvali H + Z. My pokračujeme dále na jih, projíždíme Španělskem a blížíme se k Gibraltaru.
O pár kilometrů dál je Algeciraz, odkud trajektem přejíždíme do ještě španělské Ceuty již na africkém kontinentu. Máme za sebou 3300 kilometrů a jsme skutečně v Africe.
Po ne zrovna vlídném přijetí na marocké celnici si zvykáme na jiný styl života. Maroko je království s hlavním městem Rabatem. Pozdě večer stojíme před naší ambasádou a přijímá nás velvyslanec pan Vladimír Satran.
Zvolili jsme poměrně náročnou trasu spojenou s přejezdem Atlasu. Tatřička dostala pořádně zabrat, ale se značným výškovým rozdílem a vysokou teplotou se poprala se ctí. Dopravní mumraj v Marrákeši vystřídal Agadir, Tiznit a konečně se před kapotou objevila velká tabule, která oznamovala, že jsme v provincii Guelmin a vítá nás Sahara. Nastal kýžený okamžik a po 50 letech se kola osobní tatrovky zabořila do písku. Písek a duny – nezapomenutelný zážitek a splnění klukovského snu…
Hlavní silniční tah, který vede až do nejjižnější oblasti Maroka, je tvořen poměrně dobrou hrubozrnnou asfaltovou silnicí, která je na mnoha místech neustále zanášena pískem, ale u kritických míst jsou připraveny buldozery, které navátý písek odstraňují.
Před Dakhlou nás zastavila policejní hlídka, které jsou ostatně před a za každým městem. Po obvyklých formalitách nám policisté oznámili, že do Mauritánie lze pokračovat pouze v konvoji s vojenským doprovodem a ten odjíždí jen dvakrát v týdnu. Měli jsme tedy na přípravu a vyřízení celního odbavení dva dny.
Náš konvoj tvořilo dvanáct automobilů různých značek a typů. Byly zde terénní vozy Toyota, Niva, Land Rover a obstarožní mercedesy německých „turistů“, kteří absolvují cestu do senegalského Dakaru, kde auta prodají a letecky se vrátí do Evropy. Naše tatřička byla pochopitelně velkou raritou. Konvoj se vydal na cestu do Mauritánie. Netušili jsme, že zde zažijeme velké zklamání. Po překročení hranic nám totiž jen tak mezi řečí oznámili, že cesta zpět opačným směrem není z bezpečnostních důvodů možná. Zbývala pouze cesta lodí z Dakaru nebo letecká přeprava. Obě varianty byly nad naše finanční možnosti.
Museli jsme se rychle rozhodnout, a tak nezbývalo než se vrátit. Dostali jsme přesné instrukce, jak se ve vlastních kolejích vracet a hlavně se neodchýlit z určené trasy. Nastalo smutné loučení s ostatními účastníky konvoje, mezi kterými jsme za těch pár dní našli zajímavé a přátelské lidi.
To odpoledne se pouští rozléhal zvuk dvanácti klaksonů. Jedenáct jich směřovalo na jih a jeden na sever. Se srdcem až v hrdle jsme byli opět na území Západní Sahary. Všechno ale dobře dopadlo.
Na zpáteční cestě jsme navštívili několik oáz. Byla to obrovská změna proti nevlídné, ale krásné Sahaře. Zastavili jsme se v největším marockém městě Casablance, která představuje se svými více jak 4 miliony obyvatel ohromné mraveniště a pro motoristu noční můru. Byli jsme rádi, že jsme projeli bez šrámu a zastavili v přístavu, kde se na své pouti vylodili Hanzelka a Zikmund. Projíždíme Tanger a pomalu se loučíme s Afrikou.
Čekala nás ještě dlouhá cesta Evropou, při které jsme si nemohli nechat ujít návštěvu Andorry, překrásné zemičky mezi Španělskem a Francií. Posledním velkým zážitkem byla návštěva Mekky veteránistů, automobilového muzea ve francouzských Mylhúzách. Zde jsme mezi skvosty především značky Bugatti našli i Tatru 87.
Cílem naší cesty nebyla návštěva turisticky známých míst, chtěli jsme dokázat, že více než padesátiletá tatra vydrží stejnou námahu jako nová před půl stoletím.
Vzpomínková cesta na Afriku snů a skutečnosti 1947 trvala 42 dní a tatra při ní ujela 12 tisíc kilometrů. Po počátečních nesnázích se nevyskytly žádné poruchy kromě nefunkčního startéru, ale startování klikou byla obrovská senzace pro přihlížející. Nepoužili jsme žádný z téměř 100 kg náhradních dílů, které jsme vezli s sebou.
Přijeli jsme dokonce na chebském vzduchu v pneumatikách! Před odjezdem jsem se při jedné z četných návštěv v závodě Tatra setkal s prezidentem Tatra Veteran Car Clubu z Kopřivnice Vladimírem Pálkou, svým dlouholetým kamarádem. Když zjistil, že se chystám s tatrou do Afriky, na chvíli zalapal po dechu a pak ze sebe vychrlil: „Tož ogare, ty si úplně zblbnul!“ Neřekl nic nového, na podobné názory jsem byl již zvyklý. Když jsem Vladimíra navštívil po návratu z Afriky, pochopitelně jsme na tu větu zavzpomínali. Jen lakonicky poznamenal: „Tož a není to pravda?“ Moje odpověď byla strohá: „Je, ale povedlo se to.“
Autor: Jiří Pavlík – časopis Cestopisy.
