Grossglocknerská vysokohorská silnice, jedna z nejkrásnějších a nejslavnějších panoramatických cest na světě, slaví v letošním roce sedmdesáté výročí své existence.
A právě na hlavní oslavy tohoto výročí jsme se začátkem srpna vypravili. Od rána silně pršelo, auta, která mířila ke vstupní mýtné stanici – bylo nám divné, že jich bylo jen pár, když každoročně (vlastně jen za půl roku) navštěvuje tuto silnici téměř milion turistů, zůstávala až na vzácné výjimky (tou jednou jsme byli právě my) stát dole na parkovišti a jejich posádky se vydávaly nahoru raději se zkušenými, terén a povětrnostní situaci dobře znalými řidiči autobusů. Ukazujeme osobní pozvánku od generálního ředitele Grossglocknerské silnice Dr. Christiana Heua a vjíždíme na slavnou silnici. Stále sice hustě prší, ale viditelnost je dobrá a silnice taky jde, těch pár serpentin Citroën C5 hravě zdolává. Najednou to však začíná doopravdy. Serpentina stíhá serpentinu, současně s obtížností silnice se však stupňuje i krása kolem, ať už se díváme dolů či nahoru, nalevo nebo napravo.
Již na druhém kilometru se před nás zařazuje posypový vůz s radlicí. Ani ve snu by nás nenapadlo, že o kousek výše ho uvidíme v akci. Padá hustá mlha, jen obtížně se orientujeme, ale stále jedeme a podle cedulek umístěných v každé zatáčce víme, kolikátá to už je a jak vysoko se nacházíme. Obrazovka v autě ukazuje stále klesající teplotu. Plus tři stupně, počítač upozorňuje na nebezpečí náledí. Zpomalit už nejde, jedeme krokem. Zastavit? Rozjedeme se potom ještě? Cítíme, jak silnice namrzá. Teplota klesá stále níž, až se ustaluje na jednom stupni. Teď, začátkem srpna? Začíná sněžit, stěrače před chvílí stěží stačily stírat vodu, nyní se musí vypořádat s pěknou nadílkou sněhu. Vidíme jen na pár metrů a pod sebou tušíme hloubku, která nás nenechává klidnými.
Jedeme opravdu krokem, počasí se po chvíli trochu zklidňuje a zastavujeme na vyhlídce číslo sedm u krásného Fuscherského jezera. Vystupujeme z auta, všude kolem bílo a my se ze všeho začínáme koulovat. U chaty, která se zde nachází, stojí autobus s japonskými turisty a jeho řidič čeká, až se počasí trochu umoudří.
Stoupáme stále výš, až se před námi objevuje „Hochtor“ (Vysoká brána). Víme, že se nalézáme na nejvyšším bodě, kam až se silnice vyšplhá (2503 metrů), a že teď nás čeká klesání po druhé straně hřebenu. „Hochtor“ je místo, kde stojí za to se zastavit. Jednak zde probíhá hranice mezi spolkovými zeměmi Salcburkem a Korutany, jednak u portálů 311 metrů dlouhého tunelu začíná a současně i končí turistická trasa vedoucí přes hlavní alpský hřeben, známá pod názvem „Stezka Keltů, Římanů a Säumů“, jejíž historie sahá až 4000 let zpátky.
Nasedáme zase do auta, klesáme až do Posthaus Guttal, kde odbočujeme a zase stoupáme, až se konečně dostáváme k cíli cesty na „Kaiser-Franz-Josef-Höhe“ (Výšinu císaře Františka Josefa), jež je dlouhá dvě stě metrů a na stožárech zde vlají vlajky zemí, jejichž vozy dorazily v minulosti až sem.
Jsme ve výši 2369 metrů a naskýtá se nám úchvatný pohled na monumentální Grossglockner, který je se svými 3978 metry nejvyšší horou Rakouska. Dole pod ním se nachází splaz ledovce Pasterze, nejdelšího ledovce východních Alp. Jeho délka je deset kilometrů, plocha 24 km2 a mocnost ledu místy dosahuje až 150 metrů. V návštěvnickém centru si prohlížíme výstavu o Grossglockneru, která zabírá celé čtyři podlaží. Je zde Grossglocknerský panoramatický sál, kde zažijete pocit, jako kdybyste stáli na samém vrcholku Grossglockneru a obklopovalo vás monumentální horské panorama. Z rozhledny Wilhelma Swarovskeho pak lze vysoce moderními přístroji pozorovat detaily okolních velikánů.
Z parkoviště na výšince vede panoramatická a středně obtížná túra na chatu Oberwalderhütte. Její první část zvaná Gamsgrubenweg (Kamzičí rokle) prochází několika tunely vystřílenými ve skále, kde se před vámi rozsvěcuje pomocí fotobuňky. Když se dostáváme na denní světlo, slyšíme několikeré zapištění a za chvíli už objevujeme jednoho sviště, je od nás pouhých dvacet metrů. O kus dál nevěřícně koukáme na stojícího kamzíka. To ale ještě není vše, napravo od něj se pase hned kamzíků šest. Stojíme jako přikováni snad deset minut a nemůžeme se té krásy nabažit. Asi po hodině cesty dorážíme ke staré Hofmannově chatě, která je však zavřená, a po chvíli dorážíme na vyhlídku, kde se usazujeme na lavičku a zcela očarováni pozorujeme vodopád spadající z ledovce Südliche Bockar-Kees na ledovec Pasterze. Jsme ve výšce 2700 metrů, trochu obtížněji se dýchá, a tak další cestu na chatu Oberwalderhütte do výšky 2973 metrů raději vzdáváme a stejnou cestou, jakou jsme přišli, se vracíme nazpátek. Přicházíme tak o možnost ochutnat zdejší vyhlášené a zároveň nejlevnější Bergsteigenessen (Horolezecké jídlo). Ten, kdo by zde chtěl přenocovat, zaplatí 16 eur ve společné noclehárně nebo 22 eur v samostatném pokoji, musí si však s sebou vzít kvůli hygieně lehký spací pytel, neboť dostane pouze matraci a dvě staré chlupaté deky.
Grossglocknerská vysokohorská silnice je součástí Národního parku Vysoké Taury, největšího přírodního parku v Rakousku. Spojuje Bruck (755 metrů nad mořem) s Heiligenblutem (1301 metrů) v údolí Moll. Je dlouhá 48 kilometrů, se stoupáním dosahujícím místy až 13 procent, krátkodobě i šestnácti. Otevřená je od začátku května do začátku listopadu pouze v denních hodinách. V hlavní sezoně, od 15. června do 15. září od deseti večer do pěti ráno, je pro veškerý provoz uzavřena, ve slabším období již od půl deváté večer do šesti ráno. Cestu lemuje několik vyhlídkových zastávek, kde se můžete nejen pokochat úchvatnou scenerií, ale načerpat i nové síly na další cestu. Vjezd na cestu je zpoplatněn, veškeré další služby jsou zdarma (parkování v parkingu na Vyhlídce Františka Josefa, návštěva několika muzeí). Pro osobní automobil na jeden den stojí „vstupenka“ 26 eur, na tři dny 30 eur.
Grossglocknerská vysokohorská silnice byla otevřena 3. srpna 1935 po pěti letech náročného budování, kterému předcházely rozsáhlé projektové práce. V roce 1924 byl totiž inženýr Franz Wallack požádán o vyprojektování tři metry široké silnice procházející mezi horskými masivy s možností jejího dalšího rozšíření až na pět metrů. A měla mít maximální stoupání 12 %. Cena, za niž se měla stavba uskutečnit, byla stanovena na tři miliony šilinků. Franz Wallach se svého úkolu zhostil přímo geniálně, a tak již o pět let později přijal zemský sněm v Salcburku rozhodnutí o zahájení stavby, která v tehdejší hospodářské krizi dala práci více než třem tisícům dělníků. Samotná stavba byla zahájena 30. srpna 1930 ve Ferleitenu. O rok později byla založena společnost Grossglockner Hochalpenstrasse AG, která se o tuto i některé další vysokohorské silnice stará dodnes. Prvním vozem, který 22. září 1934 zdolal Grossglocknerskou silnici, byl upravený steyr o obsahu 1200 ccm a výkonu 32 koňských sil.
V roce 1938 navštívilo silnici 374 465 hostů, v letech 1940 až 1944 dohromady jen 27 000, v roce 1952 412 546 a o deset let později již 1 314 533. Od té doby je to každoročně přibližně milion lidí. Za sedmdesát let se jich po Grossglocknerské silnici projelo přes 55 milionů, očekává se, že letos bude přivítán šestapadesátimiliontý návštěvník. Tolik lidí znamená ročně dohromady 260 000 osobních automobilů, motocyklů a autobusů. Tomuto nárůstu se musela přizpůsobit i silnice, která byla rozšířena na 7,5 metru, v některých částech až na osm metrů, poloměr zatáček se zvýšil z deseti na patnáct metrů a průměrná cestovní rychlost se zvýšila ze čtyřiceti na sedmdesát kilometrů v hodině. Byly rozšířeny parkovací plochy z osmi set míst na čtyři tisíce a vytvořen tak celkově předpoklad pro zvýšení kapacity silnice na 350 000 vozů ročně.
Na pomoc těm, kteří přecenili síly své či svého automobilu, projíždějí trasu „žlutí andělé“, my však za několik hodin cestování nepotkali ani jednoho. Prý však v horkých dnech nestačí zasahovat, když pomáhají těm, jejichž auta mají problémy. Grossglocknerská silnice je prostě dokonalou zkouškou technického stavu automobilů a jezdeckého umění jejich řidičů. Mluvíme zde o automobilech, ale po silnici se nahoru v poslední době šplhají stále víc a víc i motocyklisté, a dokonce cyklisté – několik jsme jich předjeli i my za již popisovaného počasí.
Grossglocknerská vysokohorská silnice je zážitek, na který se nezapomíná. Pro nás to byly chvílemi okamžiky beznaděje i nádherných, těžko popsatelných pocitů. Majestátnost hor člověka prostě přitahuje za každého počasí. Absolvovali bychom to ještě někdy? Ale ano, určitě. Raději však za krásného slunečného´počasí, abychom si tu nádheru všude kolem mohli pořádně vychutnat. I když to prý jezdí po silnici jeden dopravní prostředek za druhým.
Autor: Eva a Bohumil Brejžkovi – časopis Cestopisy.
