Můžete být vybaveni sebelíp, vycvičeni na úrovni britských SAS, být supermanem mezi supermany, ale přesto vás může i v civilizovaném světě zaskočit maličkost – nemoc, úraz. K přežití takové lapálie je ale kromě vůle a odvahy potřeba ještě pojištění.
Že sem takovéto téma nepatří? Ale naopak! Znám spoustu cestovatelů, kteří si také mysleli, že jim se nic stát nemůže. Dokonce byli i z Horské služby. A když pak o něco šlo (nejčastěji o bolavé zuby), plakali dvojnásobně – nad bolestí, ale hlavně nad průvanem v peněžence. Je potřeba přiznat, že nám mnozí lžou. Oficiálně se neustále pyšně mluví o tom, že díky vstupu do Evropské unie máme všude v členských zemích nárok na bezplatné ošetření. Státní úředníci se vytahují balíkem mezistátních smluv o vzájemné úhradě zdravotní péče. Ale nevěřte jim! Správná formulace totiž zní: „máte nárok na bezplatnou péči v rozsahu, jaký mají obyvatelé země, kde se vám něco přihodí“. A to je setsakramentský rozdíl, protože všude (kromě sociálnědemokratické ČR) je naprostou samozřejmostí nějaká finanční spoluúčast pacienta. Někde člověk zaplatí za všechny léky, jinde poplatek za základní vyšetření, téměř všude za pobyt v nemocnici. A v USA vlastně zajímá vaše kreditka lékaře dřív, než se zeptá na jméno a vaše obtíže. Dalším zavádějícím tvrzením v českých zemích je slavně rozhlašovaná propagace bankovních karet coby nositele automatického pojištění pro cesty a pobyt. Zkuste to. Budete mít kreditku prázdnou, než řeknete švec… Ono to totiž funguje tak, že si lékař či zdravotnické zařízení pro jistotu stáhnou úhradu své péče z karty a vy pak budete řadu měsíců vyjednávat s příslušnou pojišťovnou, jestli, kolik a jestli vůbec vám něco vrátí.
Nejrozumnější počin proto je zajít před cestou do nějaké pojišťovny a uzavřít řádnou pojistku nejen na úhradu eventuální zdravotní péče, ale i na úraz, zavazadla a odpovědnost za škodu způsobenou třetím osobám. To je vůbec opomíjené důležité pojištění. Myslíte si, že těžko můžete někomu způsobit nějakou škodu? Jakoukoli a kdykoli! Stačí na kole do někoho vrazit. Po čase se na vás třeba obrátí (samozřejmě prostřednictvím renomované advokátní kanceláře), že jste mu způsobil trvalou újmu na zdraví, a bude chtít, abyste mu platili důchod. A vězte, že soud mu dá za pravdu a vy budete cálovat až do smrti (své nebo jeho).
No jo, řeknete, ale kterou pojišťovnu mám vybrat? Tak to je skutečně otázka téměř hamletovská. Jednoznačný návod neexistuje. Rozhodně nevěřte nejlacinějším – nízké pojistné většinou znamená i nízké pojistné plnění. Třeba u zdravotního připojištění doporučuji neskrblit a vybrat pojišťovnu, která na léčebné výlohy dává limit minimálně pět milionů. Pak můžete být v klidu, že vás i v horším případě ošetří, odoperují a ještě převezou leteckým speciálem domů. A také bych si dal pozor na pojišťovnu, která vám hned bude cpát do ruky nějaký dárek „pro dobrého klienta“. (A nezapomeňte, že jako občané EU se můžeme pojistit u kterékoli pojišťovny v členských zemích – třeba to, byť složitější, bude výhodnější.) Ale ještě to má jeden zádrhel: mnohý ze snahy ušetřit se nepřizná, že nejede jen chodit pod horami, ale že po nich také poleze. (Ono je pak pojistné několikanásobně dražší.) Takové „turistické“ pojištění je ale skutečně zbytečné. Kdybyste spadli ze skály, pojišťovna vám stejně nic nedá, protože jste jako lezci pojištěni nebyli…
Autor: Vladislav Novák – časopis Cestopisy.
