Svět je pestrý a s ním je naštěstí pestrá i kuchyně. Někde se používá koření po hrstech, někde se vám ústa promění v ohnivou troubu, jinde vaří maso bez jakýchkoliv ingrediencí a k tomu všemu flákotu před vhozením do kotle ani neopláchnou s vysvětlením, že by voda odebrala masu všechny živiny. Někde se jí maso psí či z krysy, někde vám připraví kaloně. Muslima voňavým ovarem a zabijačkovou polévkou těžko pohostíte a chtít po kuchaři v Indii hovězí roštěnku je stejnou bláhovostí.
Nejenom láska, ale také cestování prochází žaludkem. Každá pořádná expedice si odpradávna na cestu vezla kuchaře nebo alespoň na místě najala kuchaře domorodého. Vždy jsme se drželi hesla: Nejdřív ochutnej, pak se ptej, cos jedl. Smažený červ nebo saranče Evropana moc neláká, přitom se francouzská kuchyně neobejde bez šneků a žabích stehýnek. Chceš-li poznat zem, ochutnej její jídla – praví jedno moudré přísloví. Od svých prvních cestovatelských krůčků jsme se téhle moudrosti drželi, poctivě ochutnávali a pozoruhodné recepty z našeho kulinářského „bádání“ zapsali do cestovních deníků. Stejně tak historky, které nás na cestách v souvislosti s kuchyní potkaly. Věřte, že překvapení na vás nemusí čekat jenom v domorodé chýši pralesních indiánů…
Stalo se mi to v hotelu na hranicích největšího a nejznámějšího jihoafrického útočiště divoké zvěře, Krugerova národního parku. V restauraci se večeře podávala formou švédského stolu. Zrak mi přecházel nad pokrmy, které jsem v životě neviděl. Bufet teplý i studený, saláty a řada stříbrných dóz skrývajících teplé pokrmy. Ještě omámen dechem prvního dne v Africe jsem si na předkrm začal vybírat kousky ryb, pestrých rolád a aspiků. A jako nádavek na nezaplněnou třetinu talířku naložil několik kousků marinované ryby z velkého stříbrného podnosu obloženého svěžím salátem a kousky ledu. U stolu jsem ještě chvíli dumal, jaká že to ryba asi je. Že by tuňák? Vložil jsem jeden kousek do úst, chvíli jej převaloval, trochu prokousal a čekal, jestli mi chuťové buňky dají za pravdu. Chuť křehkého masa byla pikantní, ale rybí aroma jsem nenacházel. Nu co, hlavně že mi chutná.
Za chvíli jsem se vypravil na hlavní chod, a jak se tak rozhlížím, všimnu si dalšího hosta, jak si nabírá ze stejného podnosu jako já, jenže neodchází a talířek podává jednomu z kuchařů. Černý mistr kuchař hromádku jedním pohybem vařečky vyklopil na restovací plotnu. Jako v mlze jsem k němu přistoupil a vypálil otázku. Co to je? Třesoucím se prstem ukazoval na prskající hromádku. Impala, zněla stručná odpověď. Antilopa, tohle je marinovaná antilopa…
I když občas podlehnu svodům přátel labužnicky pojídajících tatarský biftek z pečlivě naškrabané svíčkové, přece jen jsem po této neplánované lahůdce na pokoji požil pořádný zdravotně-preventivní doušek moravské slivovice a uklidňoval se, že jsem mohl dopadnout daleko hůř.
Třeba jako cestovatel českého původu Ladislav Brom. Byl především filmový producent a herec slavné éry předválečných filmů, po únoru 1948 emigroval a v roce 1952 se vydal do Afriky už jako John L. Brom natočit film o divokých zvířatech. Zcela sám ujel třicet pět tisíc kilometrů a prožil řadu nebezpečných chvil. Jednou byl dokonce označen za kanibala.
V Kongu, u kmene Mangebetů se stal hostem náčelníka. Zatímco hodovali, několik příslušníků kmene navštívilo jeho tábořiště, vypáčili bednu s potravinami, odnesli cukr, sůl a konzervy. Zjistil to hned toho večera a rozezlen usnul. O to víc byl překvapen ráno. Probudil ho dav vesničanů, kteří obklopili jeho stan.
Podle intonace hlasů usoudil, že mu nepřišli popřát dobré ráno. Rychle se oblékl a vykoukl ven. Stovka vesničanů zlověstně mávala mačetami, oštěpy a holemi. Dva hodnostáři mu jménem krále vyřizovali, že má okamžitě složit svou plátěnou chatrč a zmizet. Marně od nich žádal vysvětlení, proto skočil do automobilu a vyrazil za králem Angou. Řvoucí dav ho začal v oblaku prachu pronásledovat.
Anga našel sedět před chýší, vyskočil z vozu a křičel: „Co to všechno znamená, tvoji lidé mě pronásledují! Proč?“ Odpověděl mu ledově: „Můj kmen říká, že jsi kanibal.“
Zpod lavice, na které seděl, vytáhl jednu z ukradených konzerv a ukázal prstem na etiketu. Z ní se usmívala hlava černocha a nápis Znamenitá lahůdka. Brom vybuchl smíchy. Černoši se ale nesmáli. Věřili, že plechovky nejsou naplněny hovězím masem, ale masem jejich černých bratrů. Nakonec se vše v dobré obrátilo a domnělého kanibala propustili.
Kdo byl v Jihoafrické republice a neochutnal maso pštrosa, ten jako by tam ani nebyl. Jeho maso považují znalci za maso gurmánů. Je totiž neobyčejně libové. U většiny druhů masa se projeví nízký obsah tuku na úkor jemnosti. í maso zde tvoří jedinou výjimku: pštrosí filet a steak jsou mimořádně jemné. Přesvědčit se můžete sami.
Marinovaný pštrosí biftek dr. Emila Holuba
Pštrosí bifteky vložíme cca na 3 hodiny do marinády. Přísady pro přípravu marinády: olej, kečup, hořčice, smetana, nasekaná cibule, sůl, sladká paprika, kari koření a sójová omáčka. Množství dle vlastní chuti a libosti. Odležené bifteky vyjmeme z marinády a okapané připravujeme na grilu nebo na pánvi. Dobrou chuť!
Autor: Miroslav Náplava – časopis Cestopisy.
