Policista na srbském checkpointu neomylně zamířil k nám. Ostatní pasažéry autobusu zcela ignoroval. Možná oplýval nadpřirozenými schopnostmi, které nekompromisně vyslídí každého cizince, ale spíš ho informoval řidič. Naštěstí prověření pasu v improvizované budce proběhlo bez zbytečných prodlev. Pak následovala krátká jízda „územím nikoho“ až ke stanovišti mezinárodní správy. Po několika přesně formulovaných otázkách týkajících se účelu cesty a našich značně mlhavých odpovědích jsme z rukou pohodového Poláka obdrželi vstupní kartu.
Kde je kdo pánem
Přestože se oficiálně nalézáme stále na území jednoho státu, podrobili jsme se rituálu, jako bychom přecházeli skrz klasický hraniční přechod. Za ním se otevřel půvabný kaňon Ibaru. Projíždíme kolem venkovských stavení, nad jejichž střechami se občas třepetají srbské vlajky, místy míjíme kýčovité novostavby pravoslavných kostelů. Aby bylo poznat, kdo je zde pánem. Celý severní cíp Kosova totiž obývají prakticky výhradně Srbové. Doslova až k nábřeží v centru Kosovské Mitrovice. Tady se ovšem skrývá další hranice. Hranice nabitá emocemi a příležitostně i výbuchy nesmiřitelné nenávisti. Nezaznamenávají ji žádné mapy, ale o to více je střežená. Přísně rozděluje jedno město, dva národy i dvě náboženství.
Hrátky s kalašnikovem
Právě v Mitrovici se na nás usmálo štěstí. Původně jsme se do ní chystali zavítat pouze na jednodenní výlet. Hříčka osudu nám však přihrála do cesty dva naše krajany, kteří tu profesně působí. Díky jejich laskavosti nám bylo umožněno poznat Kosovo podrobněji. Odpoledne vyrážíme na projížďku do hor nad přehradou Gazivode. V řece se cachtají děti, okolní příkré stráně, protkané rozkvetlými pastvinami, skalními stěnami a zelení lesů, jen dokreslují působivou kulisu. Zkrátka idylka. Realita je ale diametrálně odlišná. Nejméně dramatická historka našich hostitelů začínala větou: „Můj soused si občas v noci jen tak pro zábavu střílí z kalašnikova.“
Mrtvé a živé zóny
Rozeklané hřebeny vysokých pohoří se táhnou pouze po obvodu provincie. Jinak tvoří reliéf krajiny fádní bezlesá rovina dvou kotlin – vlastního Kosova a sousední Metohije, oddělená nepříliš vysokým horstvem. Obě kotliny jsou hustě osídlené, vesnice střídá vesnici. Pompézní albánské usedlosti jsou od okolního světa oddělené vysokými betonovými zdmi, naopak srbské na první pohled identifikujeme podle nízkých selských chalup. Většina jich leží v troskách. Jen Čaglavica dýchá náznaky života. Prakticky po každém kilometru se u silnice tyčí noblesní naleštěné benzinové pumpy. Prý slouží především k praní špinavých peněz. Občas za krajnicí postávají děti a nabízejí k prodeji svazky sušených bylin. Méně příjemný zážitek představoval pohled na areál masových hrobů albánských civilistů, kteří zahynuli během nedávného konfliktu.
Nicméně naprostý šok nás potkal, když se z rovné stepi vynořila na obzoru paneláková hradba metropole Kosova – Prištiny. Připomínala přelud z jiného světa. Na rozdíl od moderní Mitrovice, někdejšího střediska těžkého průmyslu, se v hlavním městě nalézá malé historické centrum. Udiví svými kontrasty: v těsném sousedství moderních kancelářských komplexů, obložených zrcadlovými skleněnými panely, se krčí ostrůvky uliček s prašnou vozovkou, lemovanou nízkými domečky z nepálených hliněných cihel. Pitoreskní zákoutí, kam zabloudí pouze náhodný chodec, zčistajasna střídá rušný bulvár, kde protlačit se davy kolemjdoucích a různých pouličních prodejců může představovat problém. Titul nejmalebnějšího sídla provincie si ovšem jednoznačně zaslouží Prizren. Ačkoli bývalá srbská čtvrť značně utrpěla při nedávných nepokojích a mnohé pravoslavné církevní památky byly poškozeny, stále uchvátí vtíravou atmosférou, ze které čiší minulá staletí.
Šance pro turistiku
Nedaleko Prištiny spatřujeme neobvyklý zjev: stopujícího baťůžkáře. Další dvojici spřízněných duší potkáváme v centru Prizrenu. Ano, Kosovo obsahuje bohatý turistický potenciál, který uspokojí prakticky každého náročného cestovatele. Nebetyčné masivy Šar-planiny, Prokletije či Hajly by se mohly stát ideálními terény pro náročné treky, podzemní dómy Mramorové jeskyně JV od městečka Lipljan proslavila unikátní krasová výzdoba a kaňonu Miruša, poblíž okresního střediska Klina, se díky půvabným vodopádům dostalo označení „malé Plitvice“. I vyznavačům lyžování má Kosovo co nabídnout: východně od Prizrenu, v srbské enklávě Štrpce, chátrá kdysi velmi moderní eldorádo zimního dovádění – Brezovica. Pouze milovníci mořského příboje tu přijdou zkrátka.
Neméně pestré spektrum tvoří kulturní památky. Základy starověkého města Ulpiana v těsné blízkosti Prištiny byly položeny již kolem osmého století před naším letopočtem, avšak největší slávy se dočkalo za éry římského císařství. Zápisu do seznamu světového kulturního dědictví při UNESCO se dočkal pravoslavný chrám Panna Maria Ljeviška (Prizren), dále kláštery Gračanica, Visoki Dečani a komplex Pećského patriarchátu (všechny rovněž na listině ohrožených památek). Dlouhé údobí osmanské správy připomínají starobylé mešity v Prištině, Prizrenu i řadě dalších míst. Orientální atmosféra tady ovšem přetrvala dodnes a výrazně přispívá kosobitému charakteru Kosova. S chaotickým dopravním ruchem, hlučnými tržišti, voláním muezzinů, útulnými kavárničkami, ale též strašlivým nepořádkem. Bohužel nejasná bezpečnostní situace zákonitě odrazuje případné zájemce o návštěvu tohoto území.
Rozřešení otázky konečného statusu Kosova může býti opět spojeno s explozí vášní. A právě rok 2007 by se měl stát přelomovým.
Autor: Jakub Hloušek – časopis Cestopisy.
