Na svou první cestu jsem se hodně těšila, ale současně jsem se jí trochu obávala (Patagonie, ne cesty do daleka). Podle toho, co jsem o ní slyšela, umí být pořádně záludná, a přestože trekové trasy nepřesahují výškou to, co má běžný zkušený vysokohorský turista za sebou, má prý podle vyprávění v repertoáru jiné nástrahy pro všetečné lidi s batohy na zádech a foťáky přes rameno.
Mlha, že není vidět na krok, natož na vrcholy hor, za kterými tam většina lidí jede, déšť tak vytrvalý, že pohorky se jen těžko vytahují z bahna a věci není kdy a kde usušit. Vichr, který podráží nohy. Na základě těchto zkušeností jiných jsem se vybavila kvalitním vodě odolným oblečením a také dostatečně teplým, vždyť na jihu jižní polokoule musí být zima i v létě!
Většina z toho se nakonec ukázala být „cvičnou zátěží“, což bylo velmi příjemné překvapení.
Zeměpisné vymezení pojmu Patagonie zní asi takto: nejjižnější přibližně čtvrtina jihoamerického kontinentu, tj. od 40. stupně jižní šířky, neboli od Černé řeky (Rio Negro) na jih. Samostatný ostrov Ohňová země (Tierra del Fuego) je od kontinentu oddělen Magalhâesovým, místním jazykem Magellanovým (ll se španělsky správně čte „j“, v této části Jižní Ameriky „š“) průlivem. Západní část Patagonie i Ohňové země leží ve státě Chile, střední a východní část patří Argentině. Tento fakt je velmi důležitý a každý cestovatel je nucen jej důkladně vzít na vědomí. Pro nás, zvyklé, že evropské mapy sice zakreslí hranice států, ale krajina se všemi podrobnostmi volně pokračuje na obě strany hranice, je poněkud šokující, jak pečlivě Chile i Argentina na svých mapách rozlišují, co je „uvnitř“ vlastního státu a co je vně. Mimo území státu, jehož mapu máte před sebou, jsou totiž pouze bílé oblasti, a pokud chcete vědět, co je na nich, musíte si opatřit mapu státu opačného – pochopitelně k dostání pouze v opačném státě. Totéž platí i o mapách jednotlivých menších celků, národních parků apod.
Naštěstí hranice mezi těmito dvěma státy jsou, alespoň na jihoamerické poměry a pokud mohu soudit z pozice cizinky, už vcelku dobře prostupné, čehož jsme také linkovými autobusy využili.
Letadlem přes „Velkou louži“ je nejlepší přeletět do Santiaga de Chile nebo Buenos Aires. My jsme si vybrali druhou možnost a z hlavního města Argentiny jsme rovnou přeletěli ještě asi 2000 km na jih do městečka El Calafate. Odtud už jsou vrcholky Patagonských Kordiller na dohled, a také na „dojezd“ linkovým autobusem.
El calafate je 1–2 metry vysoká rostlina s ostny jako angrešt a plody jako borůvky. Dozrávaly právě koncem února, kdy jsme se pohybovali kolem nich. Tradice praví, že kdo je ochutná, určitě se do Patagonie vrátí. Chuť měly docela normální, a tak jsme udělali první krůček pro naši příští cestu do této oblasti. Teď mohu říci, že nás to určitě nemrzí, a jestli nám tahle rostlinka bude nápomocna, abychom někdy příště mohli poznat zase jiná zákoutí této zajímavé země, budeme jí moc vděčni.
El Calafate je městečko s přibližně 12 tisíci obyvatel, které se neustále rozrůstá o další přistěhovalce z jiných koutů Argentiny. Doufají, že se zde na turistech uživí lépe než v místě, odkud odešli, a stavějí další a další restaurace a ubytování nejrůznějších kategorií. Skoro bych řekla, že už nyní nabídka začíná převyšovat poptávku a rozestavěné hostely budou velmi těžko hledat své obyvatele. Ale vysvětlujte to jednomu konkrétnímu majiteli parcely na slibném místě!
V El Calafate jsme také, poprvé a naposled na této naší cestě, měnili peníze v bance. Bylo to tedy na kvalitě služeb poznat: jedinou výměnou amerických dolarů na pesos se postupně zabývali čtyři úředníci, potřebovali na to můj pas, dostala jsem o výměně peněz potvrzení velikosti A4 vytisknuté z počítače, jehož několik kopií si založili, a celé to trvalo více než 20 minut. Žádnou další výměnu peněz už jsme si tak pěkně neužili.
V Calafate jsme zjistili, že vozit na jih Jižní Ameriky instantní jídla je naprostý nesmysl. Kombinací výběru ve dvou velmi slušně zásobených supermarketech se člověk může vybavit opravdu vším, co bude z hlediska přípravy jídla na několikadenním treku potřebovat. Výrobky světových i místních firem za solidní ceny běžně v obchodech nás provázely i během celé naší cesty dále na jih. Jen pivo tu má takovou specialitku – záloha na litrovou láhev stojí víc než obsah a láhev se dá vrátit pouze v místě zakoupení.
Z El Calafate většina lidí podnikne půldenní výlet k ledovci (Glaciar) Perito Moreno. Je to obrovský ledovec tekoucí z hřebenů
Kordiller na chilsko-argentinské hranici. Naproti místu, odkud jeho čelo turisté mohou pozorovat, je prý široký 5 km a vysoký 60 m. Občas se některý masiv odlomí a spadne do jezera, které je nalevo i napravo od špičky čela. Musím uznat, že obrovité rozměry tohoto ledovce a jeho nádhera, pokud jsou ledové věže jeho čela navíc ozářeny zapadajícím sluncem, jsou impozantní. V životě už jsem viděla ledovců dost, ale´tento mě opravdu ohromil.
Tak – nakoupené jídlo máme, nasezení z letadel a autobusů už jsme dost, tak teď by to chtělo batohy na záda a protáhnout těla! Tak rychle to nejde, je třeba ještě opět prosedět několik hodin v autobusu, než se člověk dostane do o hodně menšího městečka El Chaltén. Tam už sice zásobování vázne a autobusový terminál nahrazuje hliněné parkoviště před jediným velkým hotelem, ale zato přímo z tohoto parkoviště už vede pěšina do národního parku Ledovce (Los Glaciares). V něm leží slavné věže Cerro Torre a Cerro Fitz Roy, přesto je do něj vstup zdarma (na rozdíl od většiny jiných NP), jen musí člověk povinně absolvovat školení o chování v národním parku. Provádějí jej strážci NP ve španělštině nebo angličtině a hodnotím to jako velmi dobrý nápad. Turistů zde postupně přibývá a pohybují se volně, bez doprovodu. Nikomu z nás, kteří už máme pár horských akcí za sebou, to jistě neublížilo, a těm, kteří dosud znali přírodu jen z obrázků, určitě poskytlo pár užitečných informací. Možná se pod jejich dojmem někteří pak opravdu zamysleli nad svým chováním v horách.
Všude bylo totiž neuvěřitelně čisto, na několikadenní trekové trase jsme téměř nepotkali odhozený papír, natož něco horšího – plechovku či plast. I na tábořištích po sobě lidé vždy uklidili a odpadky odnesli pryč z hor. Přitom voda na pití i vaření se běžně nabírá z potoků a říček. To si pak člověk říká – kdyby to tak šlo i u nás!
Národní park Ledovců k nám byl velmi milostiv, co se týče počasí – příjemně teplo až lehce horko, jasno, jen někdy nám mráčky umožnily si od slunce odpočinout. Na „ranní pohled“ na špičku Cerro Torre jsme si museli počkat skoro do oběda, než se vyloupla z mraků, ale pak to stálo za to!
Národní park Ledovců na mě ze všech tří, které jsme navštívili, nejvíce zapůsobil rozmanitostí přírody. Trekové trasy dolinami vedou nádhernými listnatými lesy z pabuků (Notophagus), občas se „vyloupne“ nádherný výhled na monumentální skalnaté věže, z nichž zdaleka všechny jistě nejsou pojmenovány, nebo na nádherné jezero. Do jezer velmi často vtékají z nejvýše položených údolí ledovce. A to by pak člověk vydržel sedět na břehu a pozorovat plovoucí kry, ještě nedávno součásti ledovce, a čekat, kdy se nějaký další kus ulomí.
Pak můžete sejít poněkud níž, do vedlejšího údolí, a jít hodiny pralesem obrovských listnatých stromů, opět pabuků, naslouchat široké divoké Rio Eléctrico, dosud nespoutané žádnými vodními díly. Kdybyste uslyšeli z našich lesů povědomé ťukání datla do stromu, nemusejí to být halucinace. Vyplatí se ztichnout a naslouchat pozorněji, odkud se tento zvuk ozývá. Budete- li mít štěstí, jistě najdete na některém nedalekém kmeni velkého černého elegána s rudou čepičkou a interesantní rudou chocholkou, jak zuřivě buší do kůry stromu a zbytky odhazuje do dálky. Je to některý z místních druhů datla (zřejmě Campephilus magellanicus). Vyfotit jej je nesmírně těžké, neboť se pohybuje několik metrů nad pozorovatelem v šeru pralesa, ale setkání s ním zanechá v každém hlubokou vzpomínku.
Naše další cesta vedla na druhou stranu argentinsko-chilské hranice, do chilského městečka Puerto Natales. Kromě nutnosti výměny peněz a mírně vyšších cen jsme výrazného rozdílu proti Argentině nezaznamenali. Opět příjemní a usměvaví lidé, až se mi nechtělo věřit, že jsme pro ně opravdu jen platící klienti či zákazníci, nic víc. Naštěstí mají obě tyto země ještě jednu společnou vlastnost, a sice jazyk, kterým se všude domluvíte – španělštinu. Město Puerto Natales nám však také může lehce připomínat skandinávská městečka. Leží totiž na břehu mořského zálivu, kterým i zde občas Evropané říkají fjordy. A to ne zcela neprávem, musíme totiž nahlédnout do mapy nebo nasát na břehu vzduch, abychom uvěřili, že ta velká vodní plocha před námi, ze všech stran obklopená horami, není obrovské jezero, ale skutečně mořský záliv. Je to velký Záliv poslední naděje – Seno Última Esperanza. Z Puerta Natales jsme podnikli náš první výlet za tučňáky. Mají tu v zálivu Otway vlastní rezervaci, kde se po zaplacení vstupného smí chodit po vyhrazených pěšinách. Odtud je možné při troše štěstí pozorovat tučňáky Magellanovy ze vzdálenosti několika metrů. Tučňáci jsou v přírodě stejně sympatičtí, jak jsem očekávala z obrázků. Z dřevěné pozorovatelny je možné sledovat, jak tučňák připlave z moře a vypadá jako ryba. Jakmile má břeh na dotyk nohy, velmi krátkou dobu vypadá jako kachna – postaví se totiž na nožky. Jenže pak se napřímí úplně, uhladí si svůj černobílý fráček a jde probrat s kamarády, co je nového, koho potkali v moři a co bude dnes k večeři. Nejčastěji totiž vyplouvají z moře večer a za šera se svou typicky lehce kolébavou chůzí vypraví ke svým hnízdům na břehu, kde již na ně v únoru většinou čekají mláďata.
Z města Puerto Natales jsou vypravovány autobusy do národního parku Torres (Věže) del Paine pro trekaře, kteří mají v úmyslu tento nádherný horský masiv prochodit co nejvíc, i pro turisty, kteří se pod horami projedou lodí, vyfotí se se siluetou hor a cestují dál. My jsme měli původně v úmyslu první možnost, osud však rozhodl jinak. Plné vstupné 20 USD jsme u brány NP platili 20. února, kdy ve východní části parku vinou turisty z ČR již několik dní hořelo a věděli jsme, že část parku je kvůli dýmu uzavřena. Krajina kolem nás byla zahalena do šedého štiplavého dýmu, kterým prosvítalo v poledne rudé slunce, kopce v šedé „mlze“ zanikaly úplně. Bohužel za těch pár dní, co jsme v parku strávili, se oheň dále rozšířil, takže došlo k uzávěru dalšího údolí. V ovzduší byl pach spáleniště a nad jezerem a ledovcem Grey se plazil šedý kouř.
Masiv jako celek jsme pozorovali až z velkého odstupu, po cestě nádhernou travnatou pampou na jih od Věží Paine. Na rozdíl od mých očekávání mokré bažinaté krajiny, v době, kdy jsme tam byli my, bylo v oblasti spíše dlouhotrvající sucho. Dolíky, kde byla dříve jezírka, byly vyschlé a zarostlé trávou, a na volných pláních tráva velmi suchá do barvy slámově žluté. Není divu, že při trvalém silném vichru se požár rychle a snadno šířil a naopak bylo velmi těžké jej zastavit.
Pohlazením na duši pro nás naopak byl závěr našeho pobytu v Patagonii – hlavní město argentinské části Ohňové země Ushuaia a trek skutečnou zelenou přírodou v národním parku Ohňová země. Ushuaia se pyšní dvěma tituly – „Nejjižnější město světa“ a „Konec světa“ (Fin del Mundo). Na to druhé rozhodně nevypadá – je to docela velké, stále se rozrůstající město s velmi pěkným obchodním centrem, dobře zásobenými obchody, počítači s veřejnosti přístupným internetem stejně levným jako jinde v Argentině, bankami, letištěm, odkud několikrát denně odlétají letadla, a velkým přístavem. Odtud odplouvá většina lodí do Antarktidy a také výletní lodě s turisty na plavby kanálem Beagle. Kdo si zaplatí pětihodinovou plavbu, dostane se kolem ostrovů s kormorány a mořskými lvouny až k pravé tučňáčí kolonii – ostrovu, který patří jen jim. Lodě s turisty u ostrova zastaví, ale vystupovat se nesmí – respektujeme soukromí tučňáků. I v části NP, kam se po zaplacení vstupného chodí procházkou podívat japonští a další turisté (=cestovatelé) v poměrně velkém množství, je příjemně čisto, bez odpadků, a ptáci se v klidu nechávají vyfotit. Dokonce jsme si dotazem u kolegů ověřili, že jeden kormorán spal na kameni přímo na oficiální vyhlídkové pěšině odpoledne několik hodin. Zřejmě dosud nemá s lidmi špatnou zkušenost. Při hledání nejvhodnějšího záběru přes metr vysoké a třicet metrů dlouhé bobří hráze jsme viděli odplouvat těsně pod vodní hladinou bobra.
A pak jsem seděla v letadle do Buenos Aires, mávala městu Ushuaia a celé Ohňové zemi, těšila se domů a současně doufala, že to nebude trvat dlouho, než zase vyrazíme na cestu – do hor, kde se smí stanovat a vařit z vody z potoků, do přírody, kde není člověk spoutáván množstvím cedulí s příkazy a zákazy a spolehnout se může a musí pouze na sebe a nejbližší kamarády.
Autor: Zuzana Druckmüllerová – časopis Cestopisy.
