Liparské ostrovy – ostrovy vnitřního ohně

1750
Pohled na Liparské ostrovy | matinm303/123RF.com
Pohled na Liparské ostrovy | matinm303/123RF.com

Pozemský ráj v Tyrhénském moři se nachází několik málo desítek kilometrů severně od Sicílie. Z hlubin moře zde vystupuje sedm větších a desítky malých vrcholků hor sopečného původu v neobyčejně atraktivní a pozoruhodné podobě s příhodným mírným podnebím. Své jméno získaly ostrovy po řeckém bohu větrů Aiolovi – Aiolské (Eiolské = Liparské) ostrovy.

Všechny ostrovy jsou vrcholky mohutného vyzdvižení vulkanického původu o celkové ploše 117 km2 a vznikly před mnoha miliony let v místě kontaktu africké a evropské desky. Tři největší z nich, od jihu k severu, jsou Vulcano, Lipari a Salina. Západně se nachází Filicudi a Alicudi, severovýchodně leží Panarea a Stromboli. Zeměpisná poloha ostrovů má výjimečně mírné klima, které je středomořské a  subtropické. Roční průměrná teplota je 14–16 °C, v létě se teploty pohybují kolem 35 °C. Ostrovy jsou mnohdy šest měsíců bez deště, neboť obdobím dešťů je podzim a zima. Od 17. století se Liparské ostrovy stávají součástí Království obojí Sicílie.

Vulcano

Velký kráter na ostrově Vulcano | slunicko197/123RF.com
Velký kráter na ostrově Vulcano | slunicko197/123RF.com

Ostrov Vulcano byl znám Řekům pod jménem Hieva již v 5. století před n. l., ale teprve římští spisovatelé jej poprvé pojmenovali Vulcania. Přestože jižní skupina sopek nebyla aktivní již od doby kamenné, na straně severní docházelo k častým výbuchům. Poslední erupce centrálního kráteru nastala v letech 1888 a 1890. Od této doby se kráter nachází v solfatárním = postvulkanickém stavu, který je charakteristický unikáním horkých vodních par a síry. Nedaleko přístavu Porto di Levante na ostrově Vulcano se nachází mělké termální jezírko. Je typickým úkazem solfatární činnosti na ostrově. Jezírko neustále probublávané sirnými plyny, oxidem uhličitým a horkou vodní parou nabízí koupání s potíráním léčivým bahýnkem i v zimních měsících. Jeho hladina bývá pokryta vykukujícími hlavami koupajících se turistů.

V četných uličkách, lemovaných řadou obchůdků, stánků s ovocem a zeleninou v nepřeberném množství a druzích, barů a restaurantů, se lze pomalu s tímto rušným a přátelským městečkem seznámit. Jsou zde četné půjčovny kol a malých motocyklů, banka, směnárna, pošta a kanceláře rajektových společností. Z nedalekého ranče je možné podniknout vyhlídkovou cestu po okolních svazích ostrova na koňském hřbetě. Pokud se rozhodnete odniknout výstup do centrálního kráteru Cratere della Fossa (391 m n. m.), uvidíte něco neskutečného. Širokoúhlý objektiv nebo videokamera nedokáží znázornit ten pocit prostoru a výšky, pohled na okolní vulkanické ostrovy a moře. Západní okraj kráteru je narušen dlouhými trhlinami, z nichž se permanentně valí sirný dým. Okraje trhlin kráteru jsou lemovány jehličkami jasně žluté síry. Z trhlin se místy ozývá temné funění plynů unikajících z nitra země.

Panarea

Pobřeží ostrova Panarea | dogstock/123RF.com
Pobřeží ostrova Panarea | dogstock/123RF.com

Je to nejmenší a údajně nejhezčí ostrov archipelagu. Architektura domků je typicky středomořská, čistě bílé omítky, šmolkově modré nátěry oken a dveří. Každý domek má své označení, některá jsou dosti humorná, pirátská minulost ostrůvků se nezapře. Na strmém útesu se nachází prehistorická osada z doby bronzové, jednalo se zřejmě o hradiště, jehož účelem bylo kontrolovat pohyby lodí a člunů v okolním moři.

Stromboli

Sopečný ostrov Stromboli | cassinga/123RF.com
Sopečný ostrov Stromboli | cassinga/123RF.com

Stromboli je jediný vulkán, který je charakteristický nepřerušovanou erupcí. Geology je označován jako „strombolian activity“, strombolský typ erupce. Na celé zeměkouli je jich pouze pět. Výška nejvyššího bodu vulkánu Vancori je 924 m n. m. Pohled na přibližující se horu je z lodi fascinující. Výstup na jeden z vrcholů sopky Pizzo o Sopra la Porta se dá nepříliš rychlým tempem stihnout za 3,5 hodiny. V noci je možné vidět jeho největší krásu. Z vrcholu lze pozorovat roztavené horniny pocházející přímo z nitra země. Teplota bazického magmatu se pohybuje okolo 1000 °C. Z výšky je vidět malé červené jezírko, které vypadá úplně nevinně. A to až do té chvíle, než se rozběsní. Vždy z jednoho či dvou dílčích kráterů kaldery Stromboli začnou náhle vylétávat proudy rozžhaveného magmatu, které se mění na obrovské jiskry. Vlivem prudkého ochlazení se přeměňují v kusy rozžhavené škváry, které pozvolna dopadají na svahy vulkánu a postupně chladnou a tuhnou. Celý tento jev se opakuje v půlhodinových intervalech. Fascinující podívaná.

Autor: Anežka Skřivánková – časopis Cestopisy.

Předchozí článekOlgoj chorchoj – démon pouště Gobi
Další článekIndonésie očima ženy – ze zimy do vedra