Důležité pro většinu z nich je snaha o lepší život a dosažení úspěchu. Zároveň se snaží pro klid své duše vycházet se svými mrtvými předky. Mnozí také v náboženství hledají skrytá tajemství vlastní budoucnosti. Pro všechny však platí, že s bohy se musí vycházet v dobrém, zlí duchové musí být odehnáni a draci se musí zkrotit, aby se nás štěstí drželo.
Lidé většinou navštěvují své svatyně z velice prostých důvodů. Někteří se přijdou pomodlit za zdraví své nebo svých blízkých. Jiní jdou poprosit bohy, aby jim pomohli v započatém obchodě, a někteří si přejí prosté, obyčejné štěstí. Hongkong sice ovládají dvě velká náboženství, taoismus a buddhismus, ovšem slovo ovládají je zavádějící. Nikomu nevládnou, jen jsou tato náboženství vírou pro největší počet lidí. Obě vedle sebe koexistují v nevídané harmonii a žádné rivalství mezi nimi nevzniká. Často jsou bohové obou náboženství uctíváni v jednom chrámu a nikomu to zřejmě nevadí. Většina chrámů a klášterů je malá a někdy vypadají až komicky na pozadí vysokých mrakodrapů. Jiné jsou rozsáhlé a působí na příchozí svou monumentalitou.
Čarodějové z Wong Tai Sin
Jedním z nejimpresivnějších, ale i nejhezčích je taoistický chrám Wong Tai Sin, který leží uprostřed ohromného, moderního sídliště na pokraji čtvrti Kowloon, hned vedle stanice metra stejného jména. Dle starobylé legendy byl Wong Tai Sin pastevec, který žil ve 4. století našeho letopočtu. Když dosáhl věku patnácti let, stal se chlapec učedníkem u Nesmrtelného. Během učednických let se mu podařilo namíchat lék, jenž dokázal vyléčit všechny nemoci. Není tedy překvapením, že je především uctíván všemi, kteří se starají o své zdraví. Socha Wong Tai Sina, která stojí v hlavní budově chrámu, byla do Hongkongu dovezena z Číny v roce 1921. Když jsem vystoupil z metra, chtěl jsem si chrám nejprve prohlédnout zvenčí. Několikrát jsem však byl nucen měnit směr obchůzky kvůli dopravnímu omezení a staveništi, které bylo poblíž.
Po několika kilometrech a asi půl hodině jsem si musel přiznat, že jsem mezi mrakodrapy zabloudil. Chrám totiž zabírá celý velký blok mezi dvěma rušnými ulicemi a je z velké většiny obehnán vysokou betonovou zdí, takže hluk z ulice neruší bohoslužby, ale zároveň se ztrácí kolemjdoucím lidem z očí. Pokorně jsem se musel zeptat na cestu. Když se chrám Wong Tai Sin v mírném deštivém odpoledni opět jako fata morgana vynořil na obzoru, šel jsem rovnou ke vchodu. Vešel jsem do chrámu a ocitl se v jakémsi začarovaném kruhu. Doslova i do písmene. Ve vstupní chodbě, která se jako chřestýš vinula kolem obřadní místnosti, byly desítky malinkých komůrek bez oken, ve kterých seděly při světle blikajících žárovek nebo čmoudících svíček tucty věštitelů, léčitelů, zaříkávačů i čarodějů. Muži i ženy, kteří zde provozovali své temné čáry, rozdávali užitečné rady týkající se „jossu“ (štěstí, osud), utěšovali manžele při rodinné pohromě nebo se podíleli na radosti z narození dítěte. Před sebou měli bytelné stoly s vykládacími kartami, skleněnými koulemi a moudrými knihami vázanými v kůži, ze kterých dýchal středověk. Za jejich hlavami visely na stěnách anatomické plakáty lidských těl a význačné místo tu měly ručně malované obrazy lidských dlaní s vyznačenými linkami životních osudů. Jak jsem procházel chodbou, neustále na mě ze svých kukaní čarodějové a věštitelé volali.
Jedna kostnatá paní v zeleném sametovém kabátku s červenými poutky a dřevěnými kolíčky na zapínání se mě snažila chytit za ruku. Cítil jsem na hřbetu ruky její drsnou, studenou dlaň a chloupky na předloktí ruky se mi zježily.
„Come in, sir. Ukázat vám cestu ke štěstí,“ potichu zašeptala lámanou angličtinou a nenápadně se mě snažila dostat do své komnaty. Po neúspěchu ji za okamžik přerušil bas zavalitého muže středního věku, který na mě ovšem volal hlasitě a bez ostychu. Muži tu byli v menšině, a tak se aspoň svou výřečnosti a hlasitostí snažili zviditelnit. Lákalo mě poznat svou budoucnost, toužil jsem znát a vědět, co mě čeká a co mě nemine. Potácel jsem se tím místem jakoby omámen. Nakonec jsem si uvědomil, že všechny ty svody jsou jen prázdná pozlátka. Jejich etika, stejně jako lékařská, jim nedovolí říci vám něco o špatném jossu. Určitě vám neřeknou, že vás zítra porazí auto, i když je to z karet jasně vidět. Chraň je bůh od takové předpovědi. To by svůj stánek mohli rovnou zavřít. Nikdo by se už u nich nikdy neukázal. Ne, netoužil jsem znát svůj osud, nechtěl jsem mít tak říkajíc jistotu, že zítra mě potká veliké štěstí mého života. Nemusíte tomu věřit, ale věštba ve vás zanechá napětí, nejistotu i podivné rozpoložení mysli. V tom mumraji vůní z tyčinek, svíček i připálených klobásek, špeku a kachen, které se někde za rohem opékaly na bufetovém vařiči, ječivých i tlumených hlasů a monotónní čínské hudby, která se linula ze všech stran a nezadržitelně se drala až do závitů mozkové kůry, jsem se nedokázal rozhodnout. Když jsem asi po sto metrech opět přišel na výchozí místo, rozhodl jsem, že nejdříve se podívám do chrámu.
Stovky vonných tyčinek
Většina čínských chrámů překypuje barevností a Wong Tai Sin nebyl žádnou výjimkou. Jeho sytě červené sloupy nesly na svých vrcholcích zlatavé střechy. Tmavě modrá barva v klikatých ornamentech tomu dávala pevný řád. Před vchodem do chrámu stála přes dva metry vysoká kovová nádoba, která silně připomínala čajník nebo samovar. Desítky věřících rozkládaly na dlážděném obětním prostoru různé látky a dečky. Někteří nepohrdli ani kusem igelitu nebo starými novinami. Na nich pak pečlivě a obřadně skládali z pomerančů nebo jablek malé pyramidy. Po stranách se rozsvěcovaly svíčky a do obětních nádobek se vkládaly zapálené voňavé tyčinky. Na dlouhém kamenném stole před vstupem do hlavního chrámu stály velké ornamentované mísy ze žlutého kovu naplněné fialově zbarveným pískem. Mísy měly po stranách reliéfy draků, kteří v tlamách drželi ucha k přenášení. Věřící k nim postupně přistupovali a zapalovali vonné tyčinky. Poblíž stolu stálo také několik skleněných uren, do kterých věřící vhazovali své příspěvky na provoz chrámu. Bylo vidět, že nikdo z věřících a modlících se lidí neskrblil. Překvapilo mě množství mladých lidí, kteří navštěvovali chrám. Děvčat i chlapců. Přicházeli samostatně, ve dvojicích nebo i ve skupinkách. Ještě před vchodem se hlavně skupinky mladých chovaly rozverně, chlapci špásovali s děvčaty, hlasitě si povídali, ale po vstupu do prostranství chrámu se jejich chování změnilo. Všichni zmlkli a začali se chovat důstojně až pokorně. Malé děti, které se kolébaly v doprovodu rodičů, se často pletly pod nohy starším lidem. Některé začaly hlasitě plakat a tulit se k matkám. Nikomu to očividně nevadilo a nikoho to nepohoršovalo.
Všichni byli na sebe moc ohleduplní a hodní. Zapalování vonných tyčinek byl majestátný obřad. Najednou se zapalovaly celé svazky a čmoudící tyčinky se dávaly do obětních nádob. Deset, dvacet i více kusů. Obětní nádoby byly pořád přeplněné a zřízenec chrámu zapálené tyčinky neustále vyndával z obětních nádob, ve velkém je smáčel ve vodě a odhazoval do odpadu. Vytvářel tak prostor pro další desítky a stovky tyčinek. Nikomu nevadilo, že ty jeho tyčinky čmoudí v obětní nádobě třeba jen necelou minutu a z délky třiceti centimetrů odhoří sotva jeden. Jakoby nejdůležitější bylo jen tyčinky zapálit a potom je nechat svému osudu. Celé okolí tonulo v hustém modravém kouři, který se ve vlnách šířil do všech stran, dusil plíce, nutil ke kašli a pálil do očí. Prostor chrámu byl doslova nasycen vůní. Vůní víry, kterou jsem nikdy předtím nepoznal.
Svatyně zemřelých
Buddhistický chrám Deseti tisíc Buddhů je také velmi zajímavý. I když se to zdá jako hodně přehnané číslo, těch Buddhů je ve skutečnosti 12 800. Buddhu představují velice malé sošky v různých polohách a pozicích. Nachází se všude kolem zdí hlavního chámu, který se rozkládá na vysokém kopci poblíž vesnice Sha Tin. Do chrámu jsem přišel brzy ráno a věřících tady bylo v tuto brzkou hodinu poskrovnu. Před hlavní budovou se nachází devítistupňová pagoda se sochami Buddhových následovníků. Před jednou sochou se modlil osamělý mnich a z jeho zahloubání bylo znát, že si nepřeje být vyrušován. Vystoupal jsem nahoru po schodišti, které se jednou stáčelo doleva a pak zase doprava. Když jsem vyšel až k nejvýše položené budově a trochu se vydýchal, zjistil jsem, že na to samé místo vede z druhé strany pohodlný výtah, který používají především starší lidé, ale i vozíčkáři.
Celý chrám je jakousi svatyní pro duše zemřelých. V desítkách místností, ale i v několika samostatných halách, jsou na stěnách připevněny fotografie zesnulých. Stovky a tisíce tváří lidí, kteří už nežijí, na vás shlíží ze všech stran. Jejich životní osudy jsou pro nás tajemstvím a jen jejich nejbližší příbuzní alespoň částečně tuší, jaký vedli život. Pod fotografiemi jsou znaky jejich jmen a data narození a úmrtí. Postával jsem u vchodu do jedné z kaplí a zřejmě blokoval průchod. Znenadání přicupitala drobná štíhlá žena, asi tak čtyřicátnice, ale hluboce propadlé oči ji dělaly starší. Oblečená byla do černého kalhotového kostýmu, jakési uniformy, jakou tady nosí skoro všechny ženy. I přes teplé a slunečné ráno byla upnutá až ke krku. Černé havraní vlasy jí splývaly na ramena. V pravé ruce držela svazek vonných obětních tyčinek. V úzkém vstupu do hrobky bylo málo místa, a tak na mě zašveholila vysokým pisklavým hlasem.
„Excuse me, sir,“ její ústa se neznatelně zachvěla a ve ztuhlé tváři se nepohnul ani sval. Protáhla se kolem mě jako lasička, mírně se uklonila a předstoupila před podobiznu staré paní visící na zdi. Z černé plastové kabelky vyndala velkou krabičku zápalek a dlouhou, tenkou sirkou elegantně škrtla o hranu krabičky. Ladným pohybem přiložila hořící zápalku k tyčinkám a začala je obřadně zapalovat. Ne však jednu, nebo dvě, ale celý svazek najednou. Trvalo hodnou chvíli, než se všechny tyčinky rozhořely. Kouř začal pomalu ve spirálách stoupat ke stropu, mísil se s mlhavým oparem ze stovek jiných čmoudících tyčinek a jeho čerstvá vůně přehlušila na několik dlouhých sekund stávající vůni hrobky. Paní v černém zasunula celý svazek vonících tyčinek do písku v malém kamenném truhlíku pod podobiznou, sepjala ruce a začala se tiše modlit.
Akční filmy a božský mír
Nejproslulejším a nejčastěji navštěvovaným buddhistickým klášterem je Po Lin (Drahocenný Lotus). Nachází se na ostrově Lantau na 520 m vysoké náhorní plošině Ngong Ping. Celému ohromnému areálu vévodí 26 m vysoká bronzová socha Buddhy. Podle dostupných pramenů to je největší bronzová socha sedícího Buddhy na světě. Klášter byl založen roku 1928 a socha Buddhy byla odlita v Číně. Dodnes je klášter v provozu a za jeho zdmi nacházejí klid duše desítky mnichů. Zároveň je i velkou turistickou atrakcí, která přitahuje především Buddhovy stoupence z celého světa. Dole, kolem areálu kláštera, je několik ohromných bronzových nádob. Předtím, než věřící začnou strmý výstup, postaví se tváří k Buddhovi, sepnou ruce v naprostém odevzdání a krátce se pomodlí. Z výšky, v tom ranním mlhavém oparu na ně shlíží Buddha a výraz jeho tváře vyzařuje uspokojení. Mraky občas zahalí vysoký vrcholek a Buddha vypadá jako opravdový Bůh, který se vznáší v oblacích.
K soše Buddhy se vychází po širokém schodišti, sahajícím asi tak do výše sedmého podlaží. Nahoře už Buddha nepůsobí tak majestátním dojmem. Ve vnitřku Buddhy se nachází restaurace, ale vstup do ní je povolen pouze těm, kteří si dole zakoupili vstupenku. Podle ceny, kterou zaplatili, obdrží v poměrně rozlehlé kruhové restauraci buď malé občerstvení, nebo si mohou vybrat oběd z několika chodů. Jídla jsou pouze čínská.
Sešel jsem po schodech dolů, prošel kamennou bránou, kterou střežili draci, a prošel kolem veliké bronzové, obětní mísy. Hlavní budova kláštera byla postavena v typicky čínském stylu se dvěma zlatavými střechami a červenými zdmi. Zná ji pravděpodobně každý milovník akčních filmů. Přímo v ní a nebo v přilehlém prostranství se odehrává většina scén, ve kterých se uplatňují tradiční bojová umění. Filmaři z celého světa tu natáčí desítky filmů, v nichž se střílí, zabíjí a násilí střídá další násilí. Je to v nepopsatelném rozporu s tím, co se tady odehrává ve skutečnosti. Nebýt turistů, byl by tu až božský klid a mír, který by rušilo jen jednotvárné modlení mnichů.
Hongkong – jiná Čína
Hongkong, území zahrnující 1 092 km² – ostrov Hongkong, Kowloon, Nová teritoria a Vnější ostrovy – se těší pověsti jedné z nejliberálnějších ekonomik světa. A to navzdory faktu, že se nachází na území komunistické Číny a 95 % jeho obyvatel tvoří Číňané. Odpověď na otázku, jak je to možné, je třeba hledat v dějinách tohoto cípu země omývaného Jihočínským mořem.
Toto území Číňané postoupili Velké Británii po opiových válkách v polovině 19. století – nejprve šlo o ostrov Hongkong, následoval poloostrov Kowloon a přiléhající území (Nová teritoria) byla pak Británii pronajata na dobu 99 let. Pronájem skončil 30. červnem 1997 a po půlnoci 1. července toho roku také Hongkong opustil na královské jachtě Britannia poslední britský guvernér. Od té chvíle je Hongkong, (čínsky Siang-kang) zvláštní administrativní oblastí Číny s vlastní „mini-ústavou“ garantující zachování vysoké autonomie teritoria až do roku 2047 podle principu „jedna země, dva systémy“.
Oficiálně je Hongkong Zvláštní administrativní zónou Čínské lidové republiky. Žije zde 6 940 432 lidí a vzhledem k velikosti území jde o jedno z nejhustěji osídlených míst planety – 6 295 osob na km².
Autor: Josef Sloup – časopis Cestopisy.
