Říci: „Jedu do Jizerek,“ to nepotřebuje příliš velké komentáře ani hlubší objasňování přesného cíle cesty. Jet do Jizerek znamená pro zasvěcené projet, projít či proběhnout kus hor a nasát při tom poklidnou atmosféru, pověstné malé jizerské ticho.
Na kole, pěšky i na běžkách
Za ranního rozbřesku nakládám své kolo do auta, abych se vyhnula dlouhému a náročnému stoupání, a „mastňácky“ se vyvážím až do samého srdce hor na Šámalovu chatu na Nové louce. Tady už panuje čilý ruch. Pěšáci se tu občerstvují na dlouhé cestě, cyklisté vykládají svého miláčka z auta a připravují se na sportovní výkon v nejsevernějším pohoří Česka.
Pokochám se pohledem na dřevěný panský dům, který tu jako jediný zůstal po bývalé sklářské huti z 18. století a ve století následujícím byl přestavěn na lovecký zámeček. A ani současnost mu na půvabu neubrala. Restaurace a penzion mají široko daleko skvělou pověst a zastavit se na Šámalce, jak se také zámečku říká po kancléři P. Šámalovi, který sem jezdil na lov, patří k bontonu jizerskohorských turistů. Je odtud výhled i na dvě ze třinácti jizerskohorských tisícovek – Holubník a Černou horu.
Už je ale čas opřít se do pedálů a vydat se po úzké asfaltce lehkým stoupáním směrem na Hřebínek, návrší s významnou křižovatkou a kioskem. Vyhlídka na Ptačí kupy – další ze zdejších vrcholů překračujících magickou výšku 1000 metrů nad mořem – poskytuje dobrou záminku k zastavení a vydechnutí. A stojí to za to. Jizerská prsa, jak říkám Ptačím kupám pro jejich typický tvar, patří mezi nejkrásnější vrcholy Jizerek. Letos se na jejich jižních svazích urodilo opravdu hodně borůvek…
Temná krása rašeliniště
Vrstevnicová silnička mě dovede až k prudkému stoupání Štolpišské silnice, chloubě jizerskohorského cestovního stavitelství 90. let 19. století. Alpská silnice, jak se jí přezdívalo, vedla z Ferdinandova u Hejnic údolím Velkého Štolpichu až k rašeliništím Na Čihadle. Povodeň v roce 1958 strhla nejen část silnice, ale i její důmyslný odvodňovací systém. Čas a bujná vegetace završily dílo zkázy, a tak ve spodních partiích už silnici připomíná jen kamenné lože vytesané do skály.
Příjemná asfaltka se na Štolpišské cestě mění v brutální panelku, kde je nezbytné mít odpružené kolo. V rytmu tudum, tudum dojíždím až k temnému rašeliništi Na Čihadle, pojmenovanému podle čihařů, kteří zde chytali ptáky a zásobovali jimi okolní kuchyně. Na rozdíl od ostatních jizerskohorských rašelinišť v čele s největší Velkou jizerskou loukou, tvořící hranici s Polskem, zde neroste kleč, ale zakrslý smrk, který dodává temným jezírkům jedinečnou atmosféru.
Drahokamy, dřevaři a skláři na Jizerce
Z kopce do kopce šlapu Jizerskou silnicí dál, přes drsnou krajinu rašeliniště Jizerky, z které se jakoby nic vyloupne nádherná, nejvýše položená osada českých hor, Jizerka. Koruna Jizerských hor. Nikdy se pohled na obrovskou náhorní plošinu s roztroušenými roubenými chalupami neomrzí. Z dálky se zdá, jakoby tu ani nikdo nebyl, ale zpod čedičového Bukovce, který z Jizerky trčí jako homole cukru, znějí zvuky dosvědčující přítomnost lidí. A že jich tu při bližším pohledu je!
Už v 15. století si tu postavili první chalupu ptáčníci, k nimž se přidávali dřevaři a pastevci. Lovili ryby, pálili dřevěné uhlí a chytali ptáky. Do jejich poklidných životů však zasáhl hraniční spor mezi německou a českou šlechtou. Frýdlantský pán Bibrstein se dokonce uchýlil k tomu, že nechal nuzné chýše vypálit, ale při nakonec prohrál.
Nešlo jen o obyčejné územní tahanice, ale i o drahokamy, které se na Jizerce objevily. Vždyť safíry a rubíny, které lidé vytěžili z náplavů Safírového potoka, patří k nejkrásnějším v Čechách. Iseriny, ametysty, zirkony a další drahé kameny učinily Jizerky jedním z nejcitovanějších nalezišť střední Evropy v mineralogické literatuře.
Zlatý věk nastal pro Jizerku až v 19. století. A to díky sklářství. Po velkých větrných polomech roku 1828 tu nechal F. Riedl postavit huť, aby zužitkoval padlé stromy. Z dřevorubců se stali skláři a sklářští dělníci. V té době vyrostlo na Jizerce téměř padesát chalup. Obec měla svou pilu, pekárnu i školu. Sklářskou slávu dodnes připomíná kamenná pyramida ve středu Jizerky.
S příchodem nového století odchází sklářský věk. Ze sklářů se znovu stali dřevaři, kteří čím dál častěji pronajímali své chalupy letním i zimním hostům. Ti si brzo oblíbili točené pivo v hospodě U Pyramidy, která funguje dodnes, a kromě ní pět dalších hospůdek. Dnes tu žijí tři oficiálně registrovaní obyvatelé, lidí tu však je v každém ročním období mnohonásobně více. Nejznámější postavou Jizerky ale donedávna byl Gustav Ginzel, cestovatel, dobrodruh a podivín, který žil v pověstném Hnojovém domě, vonícím dřevem a česnekem. Ten mu bohužel v roce 1995 vyhořel. Nezdolnému Ginzlovi se ještě podařilo během jednoho roku postavit jeho repliku, ale původní kouzlo a atmosféru se chalupě vrátit nepodařilo.
Hlasy utichají, Slunce se sklání nad hřebeny hor, a tak musím Jizerku opustit. Její krásu si vychutnám zase v zimě, až budou střechy chalup vykukovat ze sněhové pokrývky a ostře vyříznutá lyžařská stopa povede mé běžky napříč Jizerkami.
Autor: Radka Vojáčková – časopis Cestopisy.
