Protržená přehrada Bílá Desná

1181
18. září 1918 si dva dřevaři krátili cestu z práce domů přes hráz nově postavené přehrady na Bílé Desné. Bylo právě půl čtvrté, když spatřili asi na prst silný pramínek vody tryskající z hráze. Od osudné katastrofy dělilo obyvatele obce Desné jen několik desítek minut.

Dřevaři na tryskající pramínek ihned upozornili hrázného, který o půl hodiny dřív nic při pravidelné kontrole nezpozoroval. S úlekem a zlou předtuchou okamžitě volal do kanceláře Vodního družstva v Dolním Polubném ing. Emila Gebauera, který stavbu přehrady vedl. Dostal od něj jasný povel – otevřít naplno obě výpustě a vyrozumět starosty v údolí Desné, že nějakou dobu poteče korytem řeky víc vody.

Voda se valí do údolí

Otvor v hrázi se ale velmi rychle zvětšoval a hukot vody sílil. Hráznému a několika dělníkům se druhou výpusť už nepodařilo otevřít. Nikdo už si netroufl vlézt do tělesa hráze – tryskající proud už byl tak silný, že by mohl dělníky úplně odříznout. Ve čtyři hodiny byly všechny obce varovány. Údolím se neslo volání: „Alarmujte hasiče, hráz se trhá!“ Někteří se rychle sbalili a utíkali do přilehlých kopců a strání, mnozí ale zprávě nevěřili a dál se věnovali své práci. To se jim stalo osudným.

Proud rychle mohutněl. Pouhých sedmdesát minut stačilo na to, aby si prorazil svou cestu. Hráz, u paty široká 54 metry, se s ohlušujícím rachotem zřítila. Vzniklou 18 metrovou průrvou se prudkým lesnatým údolím valily tuny vod. Za několik desítek vteřin dorazil živel k prvním domkům obce Desné, k panské pile a hájovně, které byly smeteny tak dokonale, že nebylo poznat, kde domy původně stály. Voda s sebou vzala i 5 tisíc plnometrů pilařského dříví, z kterého se rázem stala beranidla rozbíjející vše, co se jim připletlo do cesty.

Místní obyvatelé pak vzpomínali: „Z nejvýše položené části obce se valila obrovská, bíle se pěnící vlna vody se žlutým mračnem prachu, která obsáhla téměř polovinu šíře údolí a neuvěřitelnou rychlostí se blížila k našemu stanovišti. Mezi do té doby klidně přihlížejícími občany propukla náhle neuvěřitelná panika. Matky se zoufalým křikem běžely do svých domů zachránit ty nejmenší, vyděšené děti prchaly na blízké kopce… Putující hora o výšce dvoupatrového domu, skládající se z tisíců klád, kmenů, trámů, balvanů, písku a bahna, se řítila obrovskou silou do údolí…“

„Ještě jsme stačili za oknem prvního patra našeho domu zahlédnout vyděšené tváře našich drahých, syna a tchyně… Utíkal jsem s ženou a dcerou mezi padajícími elektrickými sloupy a vedením nahoru na silnici. Když jsme se ohlédli, viděli jsme, jak se první poschodí a zadní stěna našeho domu pod údery kmenů a kamenů sesouvají do přízemí a vlny je odnášejí pryč…“

Obrovskou masu vody zachytil až viadukt a železniční trať v dolní části Desné. Přesto záplava postihla celé Tanvaldsko. Údolí pokryl písek a kameny. Třicet domů a továren bylo úplně zničeno, šedesát devět domů těžce poškozeno. Zahynulo šedesát dva lidí, přes tři stovky jich zůstalo bez domova.

Kdo za to mohl

I přes válečné útrapy, které zmítaly Evropou, začala velmi brzy přicházet pomoc ze všech stran. Soukromníci, továrníci i zahraniční vlády posílali fi nanční i materiální dary, vojsko stavělo cesty a mosty, ruští váleční zajatci odklízeli trosky.

Na zbytky přehrady, která sloužila ke svému účelu pouhý rok, byl velmi smutný pohled. Z průrvy se k nebi tyčila jen šoupátková věž, která dodnes připomíná onen tragický den. Přehradu již nikdo neobnovil. Tragédie na Desné dokonce na několik let zpomalila stavbu i vývoj sypaných hrází na celém světě. Soud, který se táhl sedmnáct let, označil za příčinu katastrofy geologickou poruchu. Projektant i stavební podnik byli zproštěni viny. Až po letech se odborníci shodli na tom, že za katastrofou přeci jenom stojí oni. Nasypaný materiál byl dusán a hutněn po příliš vysokých vrstvách, návodní hráz nebyla přes nařízení projektanta opatřena jílovým těsněním, které by bránilo průsaku. Vina projektanta pak byla zásadní: odtokovou štolu, která dodnes leží pod věží, předepsal uložit na pevné betonové rošty. Když během roku málo zhutněná hráz sedla o dvacet centimetrů níž, nemohla výpusť klesat s ní a doslova hráz rozřízla. Také sklon hráze byl příliš strmý a těsnění pláště nedostatečné.

Tajuplné a opuštěné místo Protržené přehrady láká turisty už přes polovinu století. Vysokými stromy zarostlé torzo přehrady tu zůstává jako připomínka.


Sedm studených očí

Až do konce 19. století nebyla v celých Jizerských horách jediná vodní hladina, až na malý Blatenský rybník. Dnes jich je na poměrně malém území sedm. Sedm přehradních nádrží, podobných severským jezerům, dotváří ojedinělý ráz nejsevernějšího českého pohoří.

V roce 1897 postihla Jizerské hory a přilehlé obce obrovská povodeň. Pršelo celé dva dlouhé letní měsíce, 29. července dokonce padl srážkový rekord, který nebyl dodnes v Evropě překonán – během 24 hodin spadlo 345 mm vody! Půda byla promáčená a miliony hektolitrů vody stékaly z vrchů do údolí. Jedna obec za druhou mizely pod vodní hladinou, voda strhávala silnice i mosty, podemlela na 500 domů, z toho 30 jich úplně zničila. Škody byly tehdy odhadnuty na několik miliónů korun. Počet lidských obětí se vyšplhal přes stovku.

Liberecko bylo tehdy už hustě osídleno a voda ohrožovala zdejší slibně se rozvíjející průmysl. Podobná katastrofa by se už neměla nikdy opakovat! V roce 1899 proto založili místní továrníci Vodní družstvo pro regulaci vodních toků a stavbu údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy. Družstvo předložilo návrh na výstavbu přehrad v ohrožené oblasti a oslovilo s ním odborníka na stavbu přehrad Otto Intze z německých Cách.

Počítalo se se šesti přehradami a po získání fi nanční podpory mohl odstartovat ojedinělý projekt, který neměl v tehdejším Rakousku-Uhersku obdoby.

Základní kámen k první přehradě byl položen v Liberci-Harcově v červenci roku 1903. Tempo stavebních prací bylo obdivuhodné. Už o Vánocích téhož roku byla Harcovská přehrada dokončena. Pokračovalo se výstavbou Bedřichovské přehrady na Černé Nise, přehrady Fojtka u Mníšku, Mlýnice a přehrady Mšeno u Jablonce. Šestou Intzeho přehradu v Oldřichově v Hájích se už nepodařilo vybudovat. Vodní družstvo se ocitlo v platebních potížích a i ostatní jednání o fi nanční pomoci byla neúspěšná.

Katastrofální povodeň v roce 1897 zasáhla i opačnou stranu Jizerských hor, kterou odvodňuje Jizera se svými přítoky. I tady bylo založeno v roce 1902 Vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé Desné, ale události tu neprobíhaly tak hladce.

Družstvo oslovilo s projektem profesora Intze, který i přes svou vytíženost přijel do Dolního Polubného, aby si prošel navrhovaná staveniště. Při prohlídce Kamenice u Tanvaldu jej ale postihl záchvat mrtvice, z kterého už se nevzpamatoval, a o tři měsíce později roku 1904 zemřel v rodných Cáchách.

Stavět se začalo až v roce 1911. Téměř současně vyrůstaly uprostřed lesů, poměrně vysoko dvě přehrady (Souš a přehrada na Bílé Desné, později zvaná „Protržená“), oddělené od sebe jen horským hřebenem. Pod ním také prochází kanál, který obě údolí spojuje a měl při záplavách odvádět přebytečné vody Bílé Desné do mohutnější a níže položené přehrady Souš na Černé Desné.

Katastrofa, která postihla přehradu na Bílé Desné v roce 1916, ochromila stavitele natolik, že přehradu Souš raději vypustili. Až po důkladné prohlídce a rekonstrukci v letech 1925–27 byla přehrada znovu napuštěna.

Jak Liberecko i Jablonecko rostly a přibývalo obyvatel, ukázalo se, že dosavadní zdroje pitné vody jsou nedostatečné. Hledala se různá řešení, ale až projekt výstavby další přehrady jako zásobárny pitné vody se ukázal jako ten nejlepší. Vody nejmladší, sedmé přehrady zaplavily romantické údolí nad obcí Josefův Důl v roce 1982. Mezi mnoha milovníky Jizerek je známá také jako Nová přehrada.

Ze „života“ přehrad

Liberecká přehrada Harcov byla první dobudovanou přehradou z celého projektu. Rychlost, s jakou byla tehdy přehrada postavena, ještě podtrhuje fakt, že ani po sto letech nebylo nutné provést zásadnější opravy.

Bedřichovská přehrada, vybudovaná v letech 1903–1905 na horním toku Černé Nisy, je pravou horskou přehradou uprostřed hor. Ve své době to byla nejvýše položená přehrada v Evropě. O toto prvenství sice dávno přišla, ale dodnes jí patří český primát. V roce 1932 byla k přehradě o několik kilometrů dál v dolním Rudolfově postavena elektrárna. Vodu k ní přivádí mohutné potrubí, jež je zakopáno hluboko do země pod průsekem, který znají lyžaři jako tzv. kanál.

Na západním úpatí Jizerských hor byly v letech 1904–1906 postaveny dvě menší přehrady – Fojtka a Mlýnice u obce Nová Ves. Ani na jedné z nich nebyly dosud nutné zásadnější opravy, jen bylo třeba vytěžit sedimenty, které se v nádržích usazovaly. Fojtka je v létě vyhlášeným přírodním koupalištěm.

Největší přehradou je jablonecká přehrada Mšeno, postavená na místě starého rybníka ze 17. století. Protože přehrada zabírá pouhých 5,5 km2 povodí Mšenského potoka, byly proraženy podzemní štoly, kterými proudí zachycená voda z Lučanské a Bílé Nisy. Přehrada tak obsáhne téměř 27 km2. Štola z povodí Bílé Nisy je dlouhá 1761 metrů. Čtyři roky ji minéři ručně vrtali z obou stran dvacet čtyři hodin denně. Druhá štola vede od Jabloneckých Pasek a je dlouhá jen 800 metrů.

Tragédií poznamenanou přehradu Souš, která se budovala současně s Protrženou přehradou, defi nitivně napustili až v roce 1927 po pečlivé rekonstrukci. V šedesátých letech přehradu objevili turisté, kteří na její břehy jezdili kempovat, přehradu brázdil parník, svůj ráj zde měli jachtaři. To ale skončilo výstavbou vodárenské soustavy s úpravnou vody v roce 1974.

Nejmladší přehradou z celé soustavy je přehrada Josefův Důl, postavená v letech 1976–1982. Protože byla postavena především jako zásobárna pitné vody, byla současně postavena v Bedřichově úpravna vody, do které je voda přiváděna štolou dlouhou 2440 metrů.

Autor: Radka Vojáčková – časopis Cestopisy.

Předchozí článekCesta proti času v Dlaskově statku
Další článekSkalní hrad Valdštejn – blízko nebe a podivuhodných tajemství