Této úžasné možnosti vděčíme nejen jedné z největších soustav ledovcových jezer v Evropě, ale také kanálům, které je navzájem propojují. Ačkoliv jsou výtvorem lidské ruky, od jejich vykopání v nich uplynulo už hodně vody, a tak člověk tudy plující ani nepozná, stejně jako na Nové řece v Jižních Čechách, že nepluje po přírodním toku.
Mazurskou oblast před mnoha tisíci lety, v časech zatím poslední doby ledové, pokrýval pevninský ledovec. Ještě než se stačil rozpustit, vymodelovala jeho masa kraj do podoby lehce zvlněného Polabí, s nízkými a protáhlými hřbety, oddělujícími od sebe časté morény. Ovšem s tím rozdílem, že zdejší lesy jsou mnohem hlubší, močály rozlehlejší a krajinou neteče jen jedna řeka, ale hned několik. Plus 11 kanálů.
Kraj křižáků
Slunce pomalu zapadá za nehybnou hladinu jezera. Připlouváme k vesnici Ogoňki, ukryté v lesích, ve kterých dodnes stojí bunkry Himmlerova štábu. Ačkoliv má vesnička před námi jen pár stovek obyvatel, z naší paluby nevypadá jako zapadlá díra. Když se přiblížíme ke břehu, můžeme pozorovat souvislou zástavbu domů s vysokým krovem a červenými střechami. Jsme v samém srdci bývalého Východního Pruska, bašty německých křižáků.
Po nich tady zůstalo vůbec hodně stop. Je vidět, že ačkoliv toto území připadlo Polsku nedlouho po slavné bitvě u Grunwaldu v roce 1410, vliv Pruska tu zůstal vždy silný. V 19. a 20. století se dokonce toto území považovalo za srdce Německé říše.
Další památku na křižáky najdeme třeba ve Wengorzewu. Městečko leží na březích Wengorapy s vodou průhlednou do 6 metrů a Wengorzewského kanálu. Z křižácké tvrzi, zbudované ve 14. století, vzniklo později město. Hlavním cílem návštěvníků je zdejší zrestaurovaný křižácký zámek a kostel sv. Petra a Pavla s oltářem z roku 1652 a téměř tak starými varhanami. Ve městě je také spousta starých kamenných domů z konce 19. století.
Turistickým centrem Mazur je ovšem Gižicko, které založili křižáci na obranu před Litevci. Zdejší barokní pevnost Loetzen je perlou mezi fortifi kacemi, technickou kuriozitou města je však bezesporu dodnes funkční otočný most na ruční pohon, umožňující velkým lodím proplouvat přes město a pokračovat tak v plavbě do dalších částí Mazurských jezer.
Krvavá Martova pole
O tom, že i mnohokrát později se zdejší krajinou přehnal válečný ryk, svědčí řada starých, ale udržovaných vojenských hřbitovů, zejména z 1. světové války. Své stopy tu však zanechala i 2. světová válka. Kromě už zmíněných Himmlerových bunkrů tu nalezneme na ploše přes 250 hektarů v lesích ukryté stovky bunkrů velitelství wehrmachtu. A mezi jezero Dobskie a město Kestryn se zase turisté chodí dívat na to, co zbylo z nechvalně proslulého Hitlerova štábu Vlčí hnízdo. Přes celou krajinu se také táhne desítky kilometrů hluboký protitankový příkop a v lesích se dodnes klikatí stovky kilometrů pěších zákopů. Němci navíc využili jezerní krajinu a zesílili zdejší obranu vybudováním linie betonových opevnění. Ani toto opevnění však Němcům moc nepomohlo, Rusové jej prolomili takřka z chodu.
Oč kratší dobu se tehdy bojovalo na frontě, o to déle tady zuřily partyzánské boje. V kraji totiž až do odsunu Němců fungovala aktivně teroristická organizace wehrwolf. Její záškodníci mají kromě jiných masakrů na svědomí i sabotáž na železničním mostě u vesnice Kruklanki. Ten měl vůbec pohnutou historii. Poprvé ho Němci zničili v létě 1914 před postupujícími Rusy. Po válce byl most ještě opraven, ale druhá demolice se mu už stala osudnou. Dnes jsou ruiny mostu, zabudované do obrovského železničního náspu, skutečným unikátem.
Mazurské vodní dálnice
Velká Mazurská jezera představují soustavu téměř 2700 jezer, z nichž 45 má celkovou plochu více 39 000 ha. Jezera jsou navíc vzájemně propojena jedenácti kanály a několika řekami a říčkami. Celková délka turistické vodní cesty přesahuje 300 km ve směru od jihu k severu, což odpovídá vzdálenosti mezi Šumavou a Jeseníky. Největším jezerem je Dargin, s plochou 3033 ha, nejhlubším naopak jen o málo menší jezero Mamry, s průměrnou hloubkou 44 metrů.
S myšlenkou propojit jezera umělou vodní cestou přišli poprvé již v roce 1379 křižáci, k realizaci však došlo až za dalších téměř 400 let. Pruský král Fridrich II. dal mezi jezery prokopat kanály, aby tak ulehčil dopravu zboží. Prvních pět kanálů bylo vybudováno mezi roky 1765–72 a další následovaly. Nejznámější vodní cestou je Mazurský kanál, který nebyl dokončen, ačkoliv se budoval nadvakrát – v letech 1911–14 a v letech 1934–40. Kanál měl po svém dokončení fungovat jako strategicko-vojenská vodní cesta spojující Balt s jezerem Mamry a měl umožňovat proplutí i velkých námořních bitevních lodí. V jezerním závětří chtěl Hitler vybudovat obrovské doky pro jejich opravu. Dodnes se zachovala dvě nedokončená obří zdymadla u jezera Przystan.
Pozor na vítr-zabiják
Je vidět, že jsme na severu Polska. Podnebí je tady docela drsné, i když, pokud se počasí vydaří a nad Evropu si sedne tlaková výše, je možno zažít i tady už na počátku června takřka tropické dny a vodu ke koupání teplou jako kafe. Spíše je ale nutné počítat s fakty: vegetační období je na Mazurech kratší asi o dva až tři týdny a zima dlouhá až 120 dní a pěkně tvrdá, v lednu a únoru se dá přes některá jezera jezdit na loďkách osazených plachtami a lyžnicemi, klouzajícími po 20 cm tlustém ledě… Zato léto je tu krátké, jen asi 80 dní. Nejméně tu prší v květnu, nejvíce v červenci a srpnu, za rok tu padají srážky skoro 200 dní.
Naprosto specifickým rysem je zdejší vítr. Obávaný je hlavně ten od jihozápadu. Vane prakticky stále a ne zrovna slabě, hlavně přes poledne. Proto je potřeba s ním počítat a sledovat předpověď počasí, aby vás nějaká bouře nechytila uprostřed některého jezera. Vzhledem k jejich mnohdy obrovské rozloze na nich totiž nejsou výjimkou ani dvoumetrové vlny. Když se přes Mazury koncem srpna 2007 přehnala velká letní bouře, zahynulo ve zdejších vodách najednou hned 11 jachtařů z celkem skoro půl stovky převrácených lodí. Záchranáři vytáhli z vody sedmdesát lidí, nikdo z nich prý neměl plovací vestu. Bouře doprovázená vichrem o síle orkánu se navíc přihnala na jezera velmi rychle. „Ve dvanáct bylo slunečno, ve tři přišel silný vítr a ve čtyři udeřilo,“ popisuje Varšavan Jakub Schmidtke, který se tady plavil. Podle něj smršť přitom trvala jen 10 minut.
Novodobé stěhování národů
Každý, kdo navštíví oblast Mazurských jezer, je překvapen nejen tichým půvabem krajiny, ale i její čistotou a úhledností. Přitom každého, kdo o historii něco ví, musí napadnout: Jak je to možné? Zdejší region má totiž podobnou historii jako naše pohraničí. Také zde došlo po roce 1945 k masivní výměně obyvatelstva, ovšem jen výjimečně tu lze narazit na zbytky domů zarůstajících u cest, aleje planých stromů nebo zpustlé kostely.
„Nemyslete si, také to mazurské krajině neprospělo,“ říká Czernecki, polský herec, režisér a kosmopolita, který několik posledních let působení v USA zakotvil u nás. „Jen možná méně než u vás. Bezpochyby to bylo tím, že tady dokonce ještě před válkou, když území bylo enklávou Hitlerova Německa, žila polská menšina. Tihle potomci původního obyvatelstva o sobě ani tehdy neříkali, že jsou Němci. Bohužel, když oblast osvobodili v roce 1945 Sověti, považovali všechno obyvatelstvo za německé. Ať už se jednalo o potomky německých kolonistů, utečence před frontou nebo zdejší polskou menšinu. Ta to měla v očích Sovětů paradoxně ještě horší, protože odbojová Armija Krajowa, napojená na Londýn, po zkušenostech z okupace Polska Stalinem v září 1939 rozhodně nehýřila sympatií k exportu komunismu,“ gestikuluje držitel ceny Zlatý Albrecht 2005. Oblast Východního Pruska tak muselo opustit 5 milionů lidí. Kolik z nich bylo Poláků, se dnes už nezjistí. Jisté je ale to, že mnoho z nich neskončilo v budoucím blahobytu Německa, ale v pekle komunistických vyhlazovacích táborů na Sibiři.
Přírodní perla Polska
Oblast Mazurských jezer je hustě porostlá hustými a krásnými lesy, hlavně borovicovými a smrkovými. Ty zabírají bezmála 50 % rozlohy zdejšího národního parku, vyhlášeného v roce 1977. Největší lesní plochou je Puszca Borecká (přes 1000 km2). Ve zdejších lesích může poutník narazit na spoustu jelenů a divočáků. Kromě toho v nich může potkat rysy, vlky, losy a v Puszce Borecké i stádo asi 60 kusů volně žijících největších evropských býložravců – zubrů. Ve volné přírodě žije i zdejší unikát, divoký kůň tarpan (zpětným křížením regenerované plemeno, velmi podobné původním tarpanům). Lesy protkané řekami a říčkami jsou také pravým rájem pro mnohatisícové kolonie bobrů – aspoň tady mají co hoblovat. Národní park zahrnuje i několik nejcennějších přírodních lokalit, zahrnutých do světového seznamu biosférických rezervací UNESCO, např. ptačí rezervace na jezeře Lukajno. Ve vzduchu je možné uvidět orly, čápy černé a jiné dnes už vzácné druhy.
Dalších 33 % národního parku pak zabírá voda. Na ostrově uprostřed jezera Dobskieho, tak vzácného, že je na něj zakázáno i jen vystoupit, hnízdí tisíce kormoránů. Také je zde chráněna dobře zachovalá poledovcová krajina s charakteristickým rostlinstvem a nahrnutými kameny z doby ústupu ledovců, které jsou vidět jak na dně jezera, tak na jeho březích.
Absolutní bohatství však skrývá svět pod vodní hladinou. Ve vodě, tak průzračně čisté, že je vidět několik metrů pod hladinu, se míhají úhoři silní jak ruka, sumci jak klády a spousta dalších druhů sladkovodních ryb.
Autor: Petr Blahuš – časopis Cestopisy.