Plavba po Mekongu v zemi slonů

Mekong je jeden z mnoha asijských veletoků, které pramení kdesi pod zasněženými horskými masivy tajemného Tibetu. Z výšky více než 5000 metrů stékají jeho vody po pověstné střeše světa, tvoříce tak jeden z jejích pomyslných okapů. Později nabírá přítoky odvodňující monzunové pralesy šesti zemí Asie a tvoří tak Mae Nam Khong – Matku všech řek. Dvoudenní plavba severním Laosem nabízí možnost zažít tuto řeku tam, kde je pro lidi žijící v její blízkosti jediným spojením se světem.

Dopravu po Mekongu zabezpečují převážně takzvané slowboaty. Asi 30 metrů dlouhé lodě patří neodmyslitelně ke koloritu života na řece. Uvázané u břehu těsně jedna vedle druhé čekají každé ráno na příchod pasažérů i v laoském přístavu Huai Xai. Kdo sem podobně jako my přicestuje z Evropany nikdy nepokořeného Thajska, může si všimnout několika podobností se starým kontinentem, které v Thajsku nenalezne. Po více než padesáti letech od získání nezávislosti na francouzských kolonizátorech tu zůstaly početné koloniální stavby. A pokud jste v Asii už nějaký ten pátek a máte dost rýže na všechny způsoby, ve stáncích si tu můžete koupit francouzské bagety a tavený sýr s „vysmátou“ krávou. Potěšeni zpestřením jídelního lístku míříme do přístavu, který je kousek od centra. Tady nasedneme na loď, v které máme během následujících dní ukrojit přibližně 300 km délky Mekongu.

Dopravní tepna?

Slowboaty využívají jako jediný možný způsob veřejné dopravy mezi Huai Xai a Luang Prabang místní obyvatelé. Tato dvě provinční města nespojuje žádná silnice, což není v Laosu nic výjimečného. Mekong se tak stává nenahraditelnou dopravní tepnou a pro lidi žijící na jeho březích je jediným spojením se světem. A byl by mnohem lepším, kdyby v jeho vodách na lodě nečíhaly mnohé zrádné víry, skalnaté výběžky či nebezpečné kaskády. Na některých místech dopravu znemožňují vodopády, jako například nedaleko hranic s Kambodžou. A tak je řeka, jedna z nejdelších na světě, splavná jen přes den. Nákladní doprava na ní funguje jen ve velmi omezeném rozsahu a některé úseky nejsou splavné vůbec. A na těch splavných nejsou nehody lodí ničím výjimečným. Přeprava zboží mezi jednotlivými zeměmi je tedy minimální. Dá se tak jen velmi těžko říci, zda Mekong jednotlivé národy žijící na jeho březích víc rozděluje nebo spojuje.

Lidé u řeky

Na prvním úseku naší plavby tvoří Mekong hranici mezi Thajskem a laoskou provincií Bokeo. Řeka je tu ještě klidná, jako by nikam nespěchala. Pomalu se vine rovinatou krajinou, rozlitá v širokém korytě. Zbytek prvního dne plavba pokračuje provinciemi Udomxai a Xaignabuli. Střední část severního Laosu je etnicky velmi různorodá. Žijí tu početné horské kmeny, z nichž nejvýznamnější jsou Hmongové. Každý kmen si udržuje svůj vlastní životní styl a zvyky. Loď zastavuje zhruba každou čtvrthodinu pod některou z osad. Na každé z těchto zastávek na loď přistoupí další pasažéři nebo jen místní ženy a děti prodávají občerstvení. Na mnohých zastávkách čekají vesničané, aby si na zádech z lodi odnesli pytle s moukou nebo s rýží.

Jak plavba pokračuje, na obou březích řeky se začínají zdvihat kopce a roviny vystřídá původní prales. Řeka začíná odhalovat první zrádná místa a my pomalu chápeme, proč je plavba po ní tak problematická. Na hladině vidíme několikametrové víry, jinde trčí pod hladinou zrádná skaliska. To už Mekong teče v podstatně užším korytě. Je konec listopadu a v písku na břehu řeky je vidět, že hladina byla ještě nedávno o několik metrů vyšší. V následujících měsících bude dále klesat – dokud nepřijde období dešťů a spolu s tajícím sněhem z Tibetu opět nenaplní koryto. Lidé žijící na úpatí hor využívají takto dočasně odkryté pískové nánosy k pěstování podzemnice olejné neboli arašídů. Naplaveninová půda je totiž bohatá na živiny. Tyto říční zahrádky jsou před zvířaty chráněné provizorním bambusovým plotem. Čím výše od hladiny řeky, tím jsou plodiny na nich pěstované starší. A když hladina ještě více klesne, vznikne prostor pro další… Celá úroda se ale musí sklidit dřív, než ji odplaví opět stoupající řeka. Výše nad políčky stojí chatrče na dřevěných kůlech, i jejich okolí je obdělané, pěstuje se tu například kukuřice nebo tabák.

Na obou březích se pasou stáda buvolů a koz. Nebezpečné skalnaté výběžky jsou ideálním místem pro zaklesnutí dlouhých bambusových prutů, na které rybáři přivazují návnady na ryby. Tu a tam rejdí skupinky dětí ve vodě a vesele nám mávají. Jsme v úplně odlehlé části Laosu a právě pro zdejší obyvatele je Mekong skutečnou životodárnou tepnou. Není těžké uvěřit, že se tu žije podobným způsobem už stovky let.

Tma v Pakbengu

Čas plyne, ale džungle ani horské scenerie okolo řeky se příliš nemění. Plavba se stává trochu monotónní. Vnímám už jen uspávající zvuk motoru a o slovo se začíná hlásit únava. Navíc se k večeru podstatně ochladí, takže jsem rád, když za soumraku připlouváme do Pakbengu. Je to zvláštní místo, které leží přesně v polovině naší plavby. Na břehu postávají houfy naháněčů, podezřívám je, že jsou zvědaví, zda bez ostudy zvládneme balancování na úzkém dřevěném trámu, po němž je třeba přejít z lodě na břeh. Odmítám jejich velkorysé nabídky zakouřit si opium či marihuanu. Později zjistím, že tomu tady holduje snad úplně každý. S kamarádem raději zbytek večera trávím popíjením Beer Lao v místním baru. Závěrečná je krátce po desáté. Ne že by zábava vázla. Jen se touto dobou vypíná elektřina a Pakbeng se ponoří do absolutní tmy.

Asijský večer

Následující ráno se Pakbeng probudí do mlhavého studeného rána. Scházím hlavní ulicí k řece, abych se přesvědčil, že naše loď ještě nevyplouvá. V ranním oparu působí Mekong trochu záhadně, tajemně, vzbuzuje respekt. Zanedlouho už musím následovat davy a naskakuji na palubu.

Laosu se už od pradávna přezdívá „země milionů slonů“. Jenomže vůbec není snadné spatřit alespoň jediného! Používají se hlavně v těžko dostupných pralesích při těžbě dřeva nebo slouží jako dopravní prostředky. Na počátku druhého dne plavby po Mekongu se mě začíná zmocňovat pocit, že dřív na břehu řeky uvidím bájného asijského draka než největšího suchozemského savce. Kolem oběda máme konečně štěstí a vidíme několik ušatých krasavců při práci. Přicházející večer dodává řece neopakovatelnou asijskou atmosféru. Zapadající slunce zbarvilo oblohu i hladinu řeky červenými odstíny, rybáři na dlouhých džunkách hází do vody sítě. Když v dálce spatříme světla, je už téměř tma.

Připlout večer do Luang Prabangu má rozhodně své kouzlo. Na mahagonovém pozadí večerní oblohy se rýsují siluety královského paláce, chrámu Xieng Thong, vrchu Phou Si a korun palem. Naše plavba v tomto bývalém hlavním městě stejnojmenného království končí. Řeka pokračuje – na své cestě do Jihočínského moře musí dávat život úrodným nížinám Kambodže či vietnamské deltě.